Rozpočet skončil v březnu schodkem 166 miliard, na celý rok je přitom v plánu 295 miliard. Věříte, že vláda cestu k výrazně horšímu než očekávanému výsledku ještě zvrátí?
Z výsledku za první tři měsíce nelze jednoduše je vyvodit další vývoj, nestačí jen vzít schodek a vynásobit ho čtyřkou. Důležitá je ale informace, že schodek je o 107 miliard vyšší než za stejné období loni, a to byl tehdy plánovaný deficit vyšší než letos. Ztracené to není, ale bez dodatečného zásahu se řítíme do horšího než covidového deficitu.
Rozpočet naráží na fakt, že do něj byly započteny i příjmy, které nikdo nedokázal správně odhadnout, třeba windfall tax. První kvartál ukázal, že plnění rozpočtu s výjimkou sociálního pojištění je nižší než loni. To je způsobeno řadou dalších faktorů, například nižší spotřebitelskou poptávkou. K tomu přibyly další výdaje nad plán. Tak vznikl tento bezprecedentní schodek.
Dá se s tím něco udělat?
Něco se udělat musí, jedinou cestou je razantní škrtání výdajů. Když se podíváme na příjmovou stranu, tak vláda má možnost zvýšit daně, které mají relativně významný efekt. V příjmech se ale projeví s výrazným zpožděním.
Nízké daně jsou jedním z bolavých míst rozpočtu?
Pokud daňové příjmy vztáhneme k HDP, tak jsme někde kolem průměru Evropské unie. I mezní efektivní sazba daně (rozdíl mezi mírou zisku před zdaněním a po zdanění, pozn. red.) je u nás kolem průměru zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Z mého pohledu by výrazné zvýšení daní mohlo vést k poklesu ekonomické aktivity. V dalším období by to tak z hlediska příjmů bylo dokonce kontraproduktivní.
Daňové příjmy ve vztahu k HDP jsou u nás po covidovém zhoupnutí někde na dlouhodobém průměru. S covidem skočily nahoru i výdaje a už tam zůstaly. Projevil se ukázkový efekt západky (situace, kdy je hospodaření s deficitem bráno jako norma, pozn. red.). Z toho pohledu je jednoznačné, kde je problém.
Stojí tedy za problémem především růst výdajů v souvislosti s covidem a energetickou krizí?
Primárně jde o výdaje mandatorní povahy (takové, které stát musí pravidelně vynakládat, třeba důchody, pozn. red.). To je dlouhodobý a systémový problém našeho rozpočtu. V roce 2021 devadesát pět procent příjmů rozpočtu spotřebovaly mandatorní výdaje. A to v té době už rostla inflace, která příjmy pomohla nafouknout. Málem nastala situace, kdy by stát vše, co vybral, utratil za výdaje mandatorní povahy, vše ostatní by šlo na dluh.
Které mandatorní výdaje konkrétně má vláda škrtnout?
Myslím si, že i z hlediska politické průchodnosti není možné v současné situaci vyzobávat jen některé oblasti. To by byla vláda okamžitě ve sporu s nějakou konkrétní zájmovou skupinou. Jediná cesta je plošný škrt ve všech částech rozpočtu. Rozpočet je v tak fatální situaci, že je potřeba zastavit valorizace důchodů, zmrazit platy ve veřejné sféře. Stát si zkrátka nemůže dovolit mít jako doposud za této situace stejný počet policistů, dotací, vysokých škol, podporovaných divadel. A tak bychom mohli pokračovat.
Takový razantní krok by pomohl už letošnímu rozpočtu?
Řada opatření zabere rychle. Škrtnout výdaj a neuplatnit ho v další části roku lze relativně snadno. Jen to chce politické rozhodnutí. Také by tím vláda vyslala signál, že to s rozpočtem myslí vážně.
Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu označil českou ekonomiku za dotační. S tím souvisí názory, že část společnosti včetně firem vnímá vládní pomoc a dotace jako něco, na co mají nárok. Dá se z toho dostat ven?
Také vnímám, že se česká ekonomika rok co rok vzdaluje pomalými krůčky tržním principům různými dotacemi a dalšími vládními zásahy. Rozhodně tu jsou oblasti, kde se o tržním prostředí už skoro nedá mluvit, třeba zemědělství. Má to ale dvě roviny a ta jedna je celoevropská. Když se podíváte na Evropu, tak ve výkonnosti kvůli své dotační politice zaostává za Čínou nebo USA. Podívejte se na žebříčky nejvýkonnějších firem a uvidíte, že váha Evropy v nich zoufale upadá. Celá tahle dotační politika je lobotomie soutěživosti.
Pak je tu ještě dobový efekt a to je velmi dlouhé období dobré ekonomické situace. Poslední krize začala v roce 2009. Pak nic, poté přišel covid, to byla krize zdravotnická, ale ne ekonomická. Vláda vše „pokryla“. Příjmy tehdy lidem narostly, nezaměstnanost téměř nezareagovala. I dnes máme sice technickou recesi, ale na trhu práce to není vidět. Míra nezaměstnanosti je minimální. Z toho pohledu lidé už dlouho žijí v dobrém ekonomickém klimatu, které bylo dáno buď růstem, nebo tím, že to stát dotoval. To snadno přináší pocit nárokovosti u části obyvatel i firem. O to těžší je pro vládu prosadit nepopulární kroky. Část společnosti si zvykla, že negativní dopady nemusí přijít, protože stát je přece vyřeší. V ekonomice ale není nic zadarmo.
Dotace válcují tržní ekonomiku, důchody jsou časovaná bomba, varuje NKÚ |
To platí i pro současnost?
I nyní vláda pomáhá na dluh, nenašli jsme žádný zlatý důl. Ukazuje se navíc, že deficity mají významné proinflační efekty. Inflace je jistý druh zdanění – když máte inflaci patnáct procent, tak přicházíte o stejnou část svých úspor. Není to tak, že by situace na lidi díky vládní pomoci vůbec nedopadla.
Nejvyšší kontrolní úřad označil za časovanou bombu rozpočtu důchody. Souhlasíte? A vidíte další takové „rozbušky“?
Například aktivitu státu na trhu práce. Ta je ostatně jedním z klíčových prvků současné inflace a bude bránit jejímu návratu na hodnoty kolem dvou procent. Stát zvyšoval platy ve veřejném sektoru, průměrný plat v tomto sektoru je vyšší než mzda v soukromém. Tlačil na růst minimální mzdy a zaručených mezd. To vzlínalo mzdy všude. Narostl také významně počet zaměstnanců ve veřejném sektoru, tím stát vysával zaměstnance ze soukromého sektoru. Důchody jsou časovaná bomba. Reforma je nutná. Ale teď musíme řešit aktuální problémy rozpočtu. Důchody je nutné řešit též, ale paralelně, ne zástupně.
Z mého pohledu je další velký problém to, že si vytváříme obří tlak na další růst mandatorních výdajů, kdy se snažíme mnoho položek nějak zafixovat a automaticky valorizovat. Máme tady požadavek na platy učitelů ve výši 130 procent průměrné mzdy, 140 procent u policistů, dvě procenta HDP na obranu, máme automatickou valorizace starobních důchodů, někteří chtějí automaticky valorizovat minimální mzdu, atd. Toto vázání výdajů je fatální chybou. Výdaje musí reflektovat ekonomickou realitu, ne se řídit poměrovými ukazateli. Vláda se takto nemá snažit zbavit politické odpovědnosti a překrýt ji nějakým rádoby objektivním kritériem.
Martin Slaný, hlavní ekonom investiční skupiny DRFG.
Pomůže rozpočtu windfall tax? Vybere stát to, v co doufá?
Ukazuje se, že rozpočet naráží na fakt, že má započtenou řadu příjmů, které nedokázal odhadnout. Windfall tax určitě letos nevynese očekávaných 70 miliard. Vláda podcenila soupeře, kterého chtěla trestat. Dnes vidíme, jak efektivní je daňová optimalizace u bank. Jsem přesvědčený, že v dalších letech bude ještě efektivnější.
To, že mají banky silnou optimalizační pozici, vidíme skrze výplatu dividend matkám. I v médiích proběhlo, že si mnohé banky vyplatily rekordní dividendy. Myslím si, že v řadě jiných segmentů, které mají být také daněny, ta optimalizace bude neméně silná.
Je takové zdanění bank moudré v době otřesů v této sféře?
Český bankovní sektor je úplně jiný než ten americký nebo švýcarský. Pokud ale bude panovat nervozita na finančních trzích, tak o to více budou matky tuzemských bank chtít využít toho, že jejich české dcery jsou v klidných vodách. A budou si chtít stáhnout zisky, aby eventuálně mohly saturovat potenciální ztráty jinde.
Argument, že banky mají vysoké zisky díky vysoké sazbě, je ale také nedostatečný. Jejich hlavní byznys jsou úvěry a ty padají. Hypoteční trh se téměř zastavil. Ono to všechno doběhne. Windfall tax sice nespustí nestabilitu v bankovním sektoru, ale teď není dobrá doba jim přikládat a zkoušet, zda to ještě sektor unese.
Jak moc vážné to bude, když stát vybere jen symbolickou nebo žádnou daň?
Příjmy asi budou nižší i v řadě dalších oblastí, určitě tuto daň nikde nenahradí, a proto musí škrtat. Stát ale žije v mylném domnění, že se tolik neděje, protože veškerý deficit financuje státními dluhopisy, které de facto všechny na trhu lehce udá. To je ale krátkozraké. Mimochodem, zde se projevuje efekt devizových intervencí let 2013-17. Ty vytvořily obrovský přebytek likvidity v bankovním systému a umožňuje dnes financovat vládě inflační dluhy.
Jaký vliv má válka? Byly bychom bez ní ve výrazně lepší situaci?
Faktor to samozřejmě je významný, trpí turismus, ceny komodit, export, takže trpíme nepřímými efekty, ale samozřejmě bez nákladů nejsou ani naše rozhodnutí třeba odklonit se od ruského plynu. Z morálního hlediska je to v pořádku, ale má to svou cenu. Premiér Fiala sice říká, že jsme se úspěšně přeorientovali na LNG a plyn z Norska. To je sice pravda, ale nebylo to zadarmo. Vždy je otázkou, za jakou cenu a zda jsme ochotni ji akceptovat.
Přesto bych ale nepřipouštěl debatu, že problémy rozpočtu jsou válečné nebo covidové. Klíčové problémy jsou naše, domácí. Možná by ta situace nebyla tak rychle dramatická, ale zhoršovala by se bez ohledu na to, jestli by byl covid nebo válka. Každá krize je příležitost, ale u rozpočtu mám pocit, že je to příležitost, jak pod rouškou jiných událostí zvýšit výdaje, které se nakonec ukážou, že s danou krizí nemají nic společného. Představa, že se výdaje po odeznění krize sníží zpátky, je iluzorní.
Martin Slaný
|
