„Nevěděli jsme, kde jsou těla poškozených, a bez nich je vždy problém dokázat vraždu. Místo jsme pracně hledali. Žádné indicie jsme neměli. Místo jsme si vytipovali sami,“ pátrá v paměti Mareš. Senioři byli do té doby vedeni jako pohřešovaní, až díky správnému tipu na švihovskou přehradu a práci potápěčů mohli kriminalisté říct: Je to vražda.
„Bylo to dva týdny před mým odchodem. V té chvíli nešlo nevzpomenout na Orlík. Tam jsem byl na pontonu bezkonkurenčně nejmladší. Když jsem se kolem sebe rozhlédl na Švihově, nebýt soudního lékaře doktora Hladíka, tak jsem tam byl nejstarší,“ vzpomíná Mareš.
Žena v sobě měla stopy psychofarmak. V plicích se u ní našly sinice, z čehož vyplynulo, že v době, kdy ji pachatel hodil do vody, ještě žila.
