Vaše první úspěšná knížka byla o dějinách tetování, vyšla už v roce 2005. Máte nějakou „kérku“?
Ne. Mám hodně kamarádů tatérů i tetovaných, v tom prostředí jsem se pohyboval. Vídal jsem se i s výtvarníkem Vladimírem Franzem, který mi do další knížky napsal předmluvu. A vlastně jsem si říkal, že k tomu třeba někdy dojde nebo že k tomu dojdu. Ale nepřišel jsem k tomu, abych to potřeboval. Neměl jsem to pnutí. Myslel jsem si, že se nechám tetovat, když jsem žil v Tokiu. V Japonsku totiž dělají tradiční celobarevné tetování horimono. Ovšem ani tam k tomu nakonec nedošlo. A teď už mi přijde, že jsem na to moc starý. Nicméně se v tom zhlédla moje takřka dvacetiletá dcera. Po prvních experimentech s drobnými obrázky se dostala k šikovné tatérce, mé kamarádce, která to opravdu umí, takže jsem rád, že si našla svoji umělkyni.
Všechny kultury světa nějak počítají. I když velmi různě, roztodivně či bizarně, ale počítají. Víme, že někteří domorodí matematici počítali jako matfyzáci.
