Michaela Nosková na objasňování nejzávažnějších případů pracuje 15 let, její kolega František Müller přes čtvrt století. Pamatují si na své úplně první, které na oddělení vražd objasňovali?
Nosková: Vyjížděli jsme na mrtvou ženu v rodinném domě na Sokolovsku, tehdy jsme řešili ještě Plzeňský i Karlovarský kraj. Ještě jsme tam nedojeli, když nám volali do auta, že v domě našli i dvouleté zavražděné dítě. S techniky jsme ohledávali vnitřek domu. Po příjezdu nám řekli, že dům je prohledaný a na místě pachatel není. Došli jsme až ke dveřím, které byly zamčené zevnitř a za nimi něco praskalo. Nikdo neotevíral. Běžela jsem pro kolegy střežící prostor u domu. Když vykopli dveře, pachatele našli oběšeného na radiátoru.
Müller: Bylo to ještě na konci devadesátých let. Když jsem nastoupil na „násilí“, šéf mi předal pátrací svazek, se slovy: Podívej se na to. Asi půl roku se pohřešovala přibližně padesátiletá paní, která bydlela s druhem ve vilce na Lochotíně. V domě žil i její syn s manželkou a tříletým děckem. Syn nám po několika měsících ukázal v lese místo, kde zakopal vlastní mámu, kterou zastřelil revolverem. Tělo leželo více než metr pod zemí. Soudce ho tehdy k našemu překvapení nevzal do vazby. V té skončil až později, když vyhrožoval svému bratrovi, že ho také zastřelí.
Pitvu dítěte mnohdy nesnesou ani chlapi. Nejhorší na psychiku jsou pro mě osobně větší děti.
