Dvojčata věda zkoumá již dávno, má k nim prostě lepší přístup. Zajistit si pro studii dvojníky je obtížnější. Jejich existence je popisovaná jako doložený fakt, jenže pouze v anekdotických rozměrech a bez vědeckého ospravedlnění, cituje server EureAlert profesora genetiky Manela Estellera.
Jeho tým však mohl prozkoumal rysy mužů a žen, kteří vypadají stejně, ačkoli nejsou příbuzní. Jejich sbírku měl k dispozici díky projektu fotografa Francoise Brunella.
Prohlédněte si unikátní fota dvojníků |
Výrazné shody a naprosté náhody
Na začátku Brunellovy sbírky stála internetová výzva – jednoduše ohlásil, že obdobně vyhlížející lidi hledá. Začali se mu hlásit, z celého světa. Montrealský umělec je jezdil fotografovat, bez stylizace, bez make-upu, bez digitálních úprav snímků. Na černobílých snímcích chtěl zachytit přirozenou podobu, hříčku přírody.
Jeho kolekce je fascinující sama o sobě, teď však poskytla kontakty vědcům, kteří se její modely a modelky rozhodli prozkoumat. Vyzpovídali je o jejich životě, analyzovali vzorky jejich DNA, jejich hlavy prozkoumali s pomocí speciálního softwaru na rozpoznávání obličejů, jejich snímky prohnali dokonce třemi algoritmy na identifikaci obličejů. Bylo to poprvé, co věda měla takovou šanci, zdůrazňuje magazín The Smithsonian.
Počítačová analýza jim nejprve pro pečlivé zkoumání vyčlenila šestnáct dvojic, jejich vizáž vykazovala stejnou shodu jako u skutečných dvojčat podle všech třech programů. Vybrané polovině se poté vědci dívali hlouběji pod kůži. Zjistili, že devět z nich jsou „ultradvojníci“, tak si byli geneticky blízcí.
„Sdíleli obdobné genetické sekvence, jsou proto jako skutečná dvojčata,“ shrnuje na serveru Gizmodo Esteller. Fakt, že lidé, kteří obdobně vypadají, mají víc společných genů, odpovídá selskému rozumu, jenže to nikdy nebylo prokázané, cituje Estellera list The New York Times.
Esteller však dodává, že genetická podobnost nekončila u vzhledu obličejů. Mnohem častěji se shodovaly i jejich úrovně vzdělání, jejich postavy co do výšky a hmotnosti, dokonce i zvyky, jako bylo kouření.
Tým, který za prací vydanou v magazínu Cell Reports stojí, přitom pečlivě zjišťoval, nejsou-li dvojníci přece jen, bez vlastního vědomí, příbuzní. Jejich páry měly tendenci sdílet stejnou zemi původu, nebyli však spojeni příbuzenstvím o nic víc než kontrolní skupina náhodně vybraných dvojic. Pouze u jednoho jediného dua měli vědci podezření, že během několik set posledních let mohlo sdílet společného předka. Jiné páry naopak nepocházely ani ze stejného kontinentu.
Jeden z párů představil list The New York Times: předci Charlieho Chasena pocházeli z Litvy a Skotska, Michael Malone má kořeny na Bahamách a v Dominikánské republice. Přesto jako by si z oka vypadli. A navrch mají stejné profese – oba jsou hudebníci.
Větší pravděpodobnost
„Myslíme si tedy, že jisté genetické podoby mezi těmito páry byly vygenerovány naprostou náhodou,“ líčí Esteller a uvažuje: „Na planetě je tolik lidí, že systém opakuje sám sebe, kombinace genomu již nejsou nekonečné.“ Možná máte někde na planetě svého dvojníka nebo dvojnici i vy. V tiskové zprávě o studii své mínění podtrhl: „Lidí je nyní na světě 7,9 miliardy, opakování v podobě dvojníků se tedy dají očekávat stále víc.“
Podle komentářů mohl výzkum přispět i k odpovědi na otázku, zda jsou pro lidskou podobu silnější geny, nebo životní podmínky. Sám Esteller poznamenává, že genetika je jen jednou silou, která se na člověku podepisuje. Druhou je soubor bakterií, virů, plísní, který je podmíněný naším okolím – epigenom. Genetika dvojníky dává dohromady, epigenetika a mikrobiomy je rozdělují, soudí. „Příroda je velmi silná, ale výchova genom trochu vyladí,“ říká Esteller. Výsledky výzkumu však autory překvapily. Vědci ze svého zkoumání soudí, že genetika je velmi silná. Přesahuje vliv okolního prostředí víc, než by vědci očekávali.
Esteller dokonce dovozuje, že jednou by proto výzkum DNA mohl posunout i kriminalistiku. Ze vzorku DNA na místě činu by šlo zrekonstruovat tvář pachatele, představuje si. Jiní odborníci však varují. Již dřív jsme byli svědky mnoha příkladů, jak algoritmy na rozpoznávání obličejů posilují existující předsudky, namítla pro The New York Times odbornice na biomedicínskou etiku Daphne Masrtschenko.
