„Během kariéry jsem potkal další skvělé trenéry. Ale Vlastík byl první, kterého jsem poznal v žácích, a už tehdy bylo vidět, že má k fotbalu výborný vztah a že je navíc skvělý člověk,“ vypráví Janíček u smutného 15. výročí Marečkova brzkého skonu. Oblíbený kouč prvoligového Zlína a Teplic zemřel 2. září 2007 ve věku pouhých 41 let.
Kvalit trenéra reprezentace by dorostl. Měl všechny předpoklady.
Tomáš Janíček, bývalý hráč Zlína
Když vás učil v žácích fotbal, asi by vás nenapadlo, že se ještě potkáte u ligového áčka, že?
V osmé třídě jsem neměl rozum, abych dokázal hodnotit trenéra, kam se posune. Ale když se podívám zpětně, věřil bych, že bude úspěšný i v kategorii dospělých. V nás vytvořil takový vztah k fotbalu, který nás pak provázel po větší část kariéry.
Jeho cesta na vrchol byla netradiční. Viděl jste u něj ctižádost?
Musel ji mít. K dorostu se posouval i díky tomu, jaká byla ve Zlíně situace s trenéry. Nebyl jich dostatek, nebyly finance. A protože byl kvalitní, posouval se výše. Pamatuji si na jedno období, kdy netekla na Vršavě teplá voda a on tam sekal trávu, lajnoval hřiště, spával na stadionu. Do fotbalu byl zapálený a byl schopný obětovat mu všechno.
Mládežnické centrum ve Zlíně na Vršavě se nemůže jmenovat po nikom jiném.
Tak je to správně.
S vaším výběrem starších žáků letěl na finále celosvětového turnaje Nike Cup do Jižní Afriky.
Na náš tým osmáků vzpomínám jen v nejlepším. Měli jsme kvalitní ročník a pak nás převzal pan Mareček. V šesté třídě nás vedl jemu podobný trenér pan Páník. Měli hodně společných rysů. Už v té době uměli mužstvo připravit po taktické stránce. Dělali si hodnocení zápasů i jednotlivých hráčů. Věděli jsme, v čem se máme zlepšovat. Tehdy to nebylo běžné. Tímhle se odlišovali od konkurence. Dokázali nachystat tým na daný zápas, v dobrém slova smyslu nás zblbnout. Vyvrcholilo to postupem na celosvětové finále Nike Cupu v Jižní Africe, kam už letěl jako trenér vyšší kategorie.
Vlastimil MarečekNarodil se 15. dubna 1966 v Uherském Hradišti, vyrůstal v Kunovicích, kde fotbal nejdříve hrál a pak trénoval. Přes Synot Staré Město se dostal do Zlína, tam se přes trenéra mládeže vypracoval až k prvoligovému áčku, podceňovaného nováčka dovedl k 7. místu, které za rok zopakoval. Pak odešel do Teplic, které pod jeho taktovkou skončily třetí a čtvrté. Sezonu 2006/07 kvůli léčbě rakoviny nedokončil, zákeřné nemoci podlehl 2. září 2007, zůstali po něm manželka Hana a synové Martin a David. V české lize měl bilanci 45 výher, 31 remíz, 30 proher, byl také asistentem u mládežnických reprezentací do 16 a do 21 let. |
Byl to váš „fotbalový táta“?
Tím, že měl k mužstvu blízko a my jsme byli děti, dokázal si k nám vytvořit pouto. Zajímal se o nás. Kladl důraz, abychom měli ve škole slušný prospěch, chodili do ní a chovali se slušně. Kdo to neplnil, nehrál. Dnes je to běžná věc, ale tehdy ne. Vzpomínám si, jak jsme jeli z vítězného zápasu v Třebíči a na zpáteční cestě si sedl za námi dozadu, hrál na kytaru a zpíval s námi.
Změnil se pak u prvoligového áčka?
V mých očích ne. Byl na něj kladený větší tlak, na výsledky, na předvedenou hru. Věděl, kdy mužstvo potřebuje povolit, kdy šlápnout na krk. Kuchaři (v restauraci na stadionu) se kolikrát smáli, že se jim klepou talíře. Ale od něj to mělo vždycky nějakou tvář, hráče nikdy neponižoval. Nevím, jak to mají ostatní, ale když na mě někdo křičí a neponižuje mě, tak se nad tím zamyslím a dá se s tím lépe pracovat.
Dokázal také vybuchnout?
Byl impulzivní. Týkalo se to hlavně přístupu. Chyby k fotbalu patří, ty dokázal odpustit. Ale když někdo něco vypustil nebo ošidil, to neodpustil.
Takový hráč u něj v týmu neměl šanci?
Jako trenér mládeže měl velký přehled o mládežnickém fotbale. Když trénoval ligový dorost, věděl o většině hráčů, kteří se pohybovali v soutěži. Znal jejich charaktery, jak jsou na tom fotbalově. Pak si mohl hráče vybírat. Nezapomínal na charakter. Dnes si třeba do akademie Salcburku vybírají hráče podle atletičnosti, charakteru a až na třetím místě je fotbalovost. A podobně to měl on, i když atletičnost se v naší době neřešila. Pohybově jsme problémy neměli.
Vybavuji si, že po každém utkání vypadal, jako by ho sám odehrál.
Zápasy prožíval. Někdo říkal, že mu to škodí. Nedokážu to posoudit, ale Vlasta byl takový. Když jsme vyhráli, bylo vidět, jak to z něho spadlo a uvolnil se. Uměl se radovat. V kabině pak zazněla jeho oblíbená písnička Svařák.
Tomáš Janíček ve vzdušném souboji s protihráčem během duelu Zlín - Jihlava.
Dostával sám sebe pod tlak?
Snažil se ho nepřenášet na mužstvo, aby ho v klidu připravil na zápas.
Prý ho fotbal zdravotně ničil.
Těžká otázka. Ale kdyby nebyl tak zapálený pro fotbal, tak by nedosáhl takových trenérských úspěchů. Jak to ovlivnilo nějakou zdravotní indispozici, jsou spekulace, do kterých se nechci pouštět. Byl takový a člověk se těžko mění. Měl fotbal rád, obětoval mu všechno. Bohužel nemoc ho přemohla.
Poprvé rakovinu ještě v roce 2002 ve Zlíně porazil. Věděli jste o jeho boji?
Nedával to na sobě znát. Něco jsme tušili, ale že bychom věděli, že to bude tak špatné, to ne. Když nemoc poprvé překonal, věřil jsem, že to bude dobré. Nečekal jsem takový konec. Byla to smutná zpráva. Zrovna jsem hrál v Nitře. Ze Slovenska jsem jel na pohřeb.
Vzpomene si na něj ještě?
Když vidím nějaký fotbal nebo když hrají Zlín, Teplice.
Leckdo ho viděl jako trenéra národního mužstva.
Beze sporu to byl výborný trenér a kvalit reprezentačního kouče by dorostl. Měl všechny předpoklady. Trénoval mládežnické výběry. Měl našlápnuto dobře.
Jak se projevoval na trénincích, zapojil se?
Do hry ne. Ale s realizačním týmem nebo se starší skupinkou hráčů si třeba kopl bago. Byl soutěživý. Hrával o břevínka o obědy, drobnosti.
Zkuste shrnout jeho největší přednosti.
Pracovitost. Dobře si dokázal vytipovat hráče, uměl s nimi pracovat, i s mladými. Ve Zlíně si vytáhl do áčka mě, Tomáše Dujku, Vlastu Vidličku, Jirku Koubského. Přišli jsme s nějakou pozicí z dorostu, z juniorky, ale když vkročíte do kabiny áčka, všechno se maže. Ale dokázal nám pomoct, dával nám šanci a uměl si nás na ligu nachystat. Nešlo to hned. S odstupem vidím, že jeho odhad byl správný, že nám to kouskoval.
Byl dobrý psycholog, pedagog?
Věděl, jak na hráče působit. Nám mladým nakládal, ale starším a zkušenějším hráčům, třeba Edu Lasotovi, dával větší volnost, kterou mu pak spláceli na hřišti. Uměl hráče dobře odhadnout. S každým mluvil, našel s ním společnou řeč a získal ho na svou stranu. Hráč potom odvede na hřišti maximum a nemusí mu nikdo nic říkat. Nebál se nových věcí. S Bobem Páníkem nás v žácích učili čtyřobráncový systém, z jejich zásad jsem pak čerpal celou kariéru.
Byl pedant na životosprávu?
V té době se na to tak nehledělo. Po zápasech neřešil jídlo, jestli bude kuřecí s rýží, že si dáte pivo. Když jsme vyhráli, měli starší kluci jedno povolené.
