S norským Vipers Kristiansand a také s českou spoluhráčkou Janou Knedlíkovou v neděli večer slavila v Budapešti svůj premiérový triumf v nejprestižnější klubové soutěži.
K výhře nad maďarským Györem 33:31 navíc přispěla sedmi trefami. O den dříve, v semifinále proti francouzským Metám (33:27), skórovala dokonce dvanáctkrát.
„Nejhezčí víkend v kariéře! Jako dítě jsem snila, že si jednou třeba Ligu mistrů zahraji, že ji možná i jednou vyhraji. Ale tohle předčilo všechny představy,“ líčila šestadvacetiletá česká reprezentantka Jeřábková v pondělí před polednem.
To už měla za sebou dlouhou oslavnou noc a cestovala do Čech.
Jak vypadaly oslavy po Norsku v Budapešti?
Rozhodně lépe, než kdybychom slavily v Norsku. Norové v zahraničí jsou jako utržení z řetězu... (smích) Byl to krásný a dlouhý večer, zároveň také rozlučkový, teď se už těším na zasloužené volno.
Final Four Ligy mistrů jste zažila poprvé v kariéře. Jaké bylo?
Celkově ten víkend předčil všechna očekávání. Ať už na hřišti nebo organizačně, o aréně a atmosféře v ní ani nemluvím.
Finále proti Györu sledovalo v hale 15 400 fanoušků, což je nový divácký rekord ženské házené. Netřásla se vám na začátku kolena?
To bylo neskutečné. Hala burácela už ve chvíli, kdy jsme nastupovaly my. A když přicházel Györ, jen jsme se na sebe s Janinou podívaly. Slova byla zbytečná, neslyšely bychom se ani na jeden centimetr.
Ale slavily jste nakonec vy. Co utkání rozhodlo?
Bylo důležité, že do poločasu jsme šly s náskokem plus dva, mohly se trošičku uvolnit. A klíčový byl začátek druhé půle, vytvořily jsme si náskok a už ho pak držely.
Ve dvou zápasech jste si připsala devatenáct branek, získala cenu pro nejužitečnější hráčku turnaje. Zdá se, že hlavu i tělo jste na vrchol sezony nastavila skvěle.
Asi jo. Ta cena je samozřejmě příjemná, ale stojí za ní celý tým. Jsme kolektivní sport, nikdy to není o jediné hráčce. Kdybych stála v hale sama, nic nezmůžu.
Dát 12 gólů v semifinále Ligy mistrů je však výjimečný počin. Byla jste v takovém transu?
Na začátku zápasu jsem dala gól, kdy míč sotva doletěl do branky. Ale i takový se počítá a pak už to šlo nějak samo. Ano, byl to zápas, kdyby se mi na míč i ho... nalepilo, stejně půjde do sítě. (úsměv)
 |
Cítíte zadostiučinění, kolik jste na hřišti dostala prostoru?
Takhle to neberu. Jde o tým. Vždycky to odehráváme ve vícero lidech na každém postu. A když jde do tuhého, je na hřišti ten, kterému se zrovna daří nejvíc.
V hledišti jste měla rodiče, přítele s dcerou i hokejového bratra Jakuba. I to vás hnalo?
Rodina u mě vždycky byla, je a bude na prvním místě. Když máte všechny nablízku v takových okamžicích, je to strašně důležité. Užili jsme se v rámci možností dost. Když nebyly tréninky a další týmové akce, byli jsme spolu.
Co plánujete teď po sezoně?
Nejprve odpočívat doma na jihu Čech. Pak se s přítelem určitě vydáme někam na dovolenou. V létě už začne příprava na další sezonu. A o motivaci mít určitě nouzi nebudu.
