Rodačka z Prahy žila v Česku jen první rok, pak se s rodinou vydali do Německa, odkud pochází její otec, někdejší gymnasta. U Frankfurtu dělala s bratrem rovněž gymnastiku, avšak když se v roce 2010 stěhovali do Bavorska, kde postrádali kvalitní klub, rozhodli se, že v Alpách zkusí zimní sport.
„Ve čtrnácti těžko začneš lyžovat, byla tam dráha, tak jsem se šla podívat. Řekli mi: Na saně seš stará, na boby mladá, zkus skeleton.“
Jenže tu byl ten problém s jízdou hlavou napřed. Ještě neměla tušení, že časem bude vybírat zatáčky v rychlosti přes 140 kilometrů v hodině a v přetížení 5G. Tohle nebylo potřeba slyšet na úvodním seznámení s bláznivým olympijským sportem. Teď šlo jen o to překonat strach a pustit se dolů.
„Nechtělo se mi do toho, strašně jsem se bála. Pak jsem si na to lehla, poslali mě dolů a bylo to strašný,“ vzpomíná. „Řekla jsem, že už nepřijdu, ale oni mi pověděli, že na tom ležím dobře a docela dobře i reaguju.“
Pocity před druhou jízdou však byly ještě horší. „Věděla jsem, co mě čeká,“ usměje se. „Pak jsem to začala vychytávat, méně bourat.“
A vznikla láska k nevšední disciplíně. Vychytala to až tak, že třikrát po sobě se stala juniorskou světovou šampionkou. „Že jsem blázen, jsem slyšela asi od všech kamarádek. Mám to ráda. I na rychlost si zvykneš, 5G je na některých drahách hustý, ale jinak je to docela zábava,“ vypráví pětadvacetiletá účastnice dvou olympijských her v podcastu Z voleje v olomouckém Divadle na cucky.
„Respekt tam je vždycky, není to úplně nejbezpečnější sport. Strach tam moc není, jen v některých momentech, když se stane chyba.“
Z volejepodcast iDNES.cz |
Nic pro slečinky? Půvabná závodnice modřiny nepočítá. „Když se po zatáčce bouchneš do mantinelu, jen doufáš, ať to nebolí moc. Modřiny k tomu patří. Ale to je skoro všechno.“
Téměř třicetikilový skeleton řídí hlavou, rameny, koleny, a když je nejhůř a tlaku je moc, tak i botou na led. Z gymnastiky má cit pro tělo, koordinaci, což pomáhá, přestože po celou dobu jízdy vidí jen led a mantinel. „Baví mě, jak je to detailní. Žádná jízda není stejná, musíš pracovat precizně.“
Váhové limity jsou diskriminační pravidlo, namítá
Nebaví ji ovšem váhové limity, kterých je velkým odpůrcem. I se saněmi, helmou, botami a kombinézou může vážit maximálně 102 kilogramů.
„Holky s tím mají hodně problémy. Je to diskriminační pravidlo. Mezinárodní federaci jsem to řekla,“ zdůrazňuje. „Saně nejdou udělat lehčí než 24 kilo. Říct někomu, že vážíš moc, a proto nemůže závodit? V jakém sportu to je? Jsou váhové kategorie, ale nikdo by vám nezakázal třeba lyžovat proto, že máte 120 kilo, nebo v gymnastice by vám taky nikdo nezakázal jít na kladinu, když budete dobrá, ať máte padesát, nebo devadesát kilo.“
Ani přes nelibost závodnic nevěří, že se pravidlo zruší. „Je tlak, ať se limit aspoň zvýší. Závodnice musí mít do 71 kilo a já byla na limitu. A jsou větší holky, které mají saně úplně na minimum a furt s tím bojují,“ podotýká. Proti jsou však subtilní závodnice. „Lehčí holky si stěžovaly, že mají nevýhodu, ale tohle taky není v pořádku. Sama s tím však nic neudělám.“
 |
Kurážná slečna se nebojí velkých výzev. Třebaže reprezentovala Německo na zimních olympijských hrách 2018 v Pchjongčchangu a dojela šestá, vzdala se národního týmu, neboť si nerozuměla s trenérem. „Vzal mi radost z toho sportu. Přijela jsem na světák a po první večeři chtěla jet domů. Psychicky mi nebylo dobře, za to mi to nestálo.“
Hledala možnosti, jak pokračovat. Až jí máma poradila, ať zkusí jezdit za rodnou zemi. Opustila proto zázemí v Německu, tátu i bratra, ukončila studium na policejní škole a vydala se za dobrodružstvím do vlasti mámy. „Řekla jsem si, že to risknu. Měla jsem dost nabídek, chtěly mě jiné země, i jako trenérku. Ale nedávalo smysl shánět jiné občanství. V Česku jsem se narodila.“
I s cukrovkou jde sportovat, říká Fernstädtová. Chce inspirovat děti |
Neusadila se však u mámy v jižních Čechách, ani v severních, kde má také rodinu, ale v Šumperku. Důvod? Vyhlášený kondiční trenér Josef Andrle. Denně pracují na suchu na tom, aby na startu zrychlila sprint a posunula se do světové špičky. V Šumperku si našla přátele a nový domov: „Mám to tam moc ráda.“
Na letošních hrách v Pekingu už jako reprezentantka Česka zajela sedmé místo. A to tři týdny před startem zjistila, že má cukrovku prvního typu stejně jako její táta. „Život se mi obrátil vzhůru nohama, ale ani na chvíli mě nenapadlo nejet na olympiádu. Musíte se přizpůsobit.“
Ačkoli v Německu měla servis včetně dráhy maximální, neměnila by. Zase má radost z milovaného sportu. „Mám nejlepší trenéry na starty i dráhu,“ považuje si spolupráce také s kanadským koučem Jeffem Painem, stříbrným z her v Turíně v roce 2006.
Finančně náročný sport by bez podpory sponzorů dělat nemohla. „Mám skvělé sponzory, pomáhá mi svaz, Olymp. Ale nejvíc jde od sponzorů. Bez nich bych zvládla jednu sezonu a musela do práce,“ připouští. „Není to fotbal, není to hokej. Když na konci sezony něco málo zbude, abych mohla jen na krátkou dovolenou, tak je to všechno.“
Sedmé místo a slzy. Jsem pyšná, že jsem vůbec byla na startu, říká Fernstädtová |
Sama se chce přičinit o to, aby její nástupci měli v Česku už cestu prošlapanou. „Chybějící dráha není problém, v zimě můžete jet někam jinam. Ale chtělo by to mít tady nějaký tým. Na to však nemají na svazu lidi,“ lituje Fernstädtová, průkopnice skeletonu v Česku.
„Já nemám čas se tomu naplno věnovat, dotáhnout sem lidi. Potřebovala bych kluky, holky, co budou se mnou jezdit, ale trvá, než se to naučí. Aspoň čtyři roky. Noví zájemci vlastně nemají kde začít.“
