S jakými pocity sem dnes přicházíte, protože jste tady nechal kus práce a určitě i kus srdce?
Máte pravdu, nechal jsem tu kus všeho. (smích) V roce 1992 mi pan doktor Zítko, dlouholetý manažer Karla Gotta, nabídl ve svém restituovaném krásném secesním domě sklep ke koupi. Věděl, že sháním prostory na vybudování studia a já jeho nabídku s radostí přijal. Byl to ovšem příšerný prostor, na zemi hlína, kolem dřevomorka, hrůza. Nechal jsem sklep zrekonstruovat, upravit na potřebné zvukové parametry a přestěhoval jsem sem svoje mini studio. To mělo rozměry metr a čtvrt krát čtyři metry. A zde jsem měl k dispozici skoro 100 metrů. To byl splněný sen! A protože jsem workoholik, tak jsem zde začal trávit čím dál tím víc času a nakonec, někdy kolem roku 2000 jsem tady nějaký čas bydlel.
Kdo všechno tam nahrával?
První projekt, který jsem zde složil a nahrál byla Zahrada rajských potěšení pro divadlo Ta Fantastika. Zpívala v něm Lucka Bílá, Michael Kocáb, Kühnův sbor, sólisté Národního divadla. Tím ten celý kolotoč začal. Spojil jsem se s geniálním IT šílencem a skvělým zvukařem Vláďou Filou. Ten mi studio technicky dovybavil a začala se zde točit jedna deska za druhou, hudby k filmům a nejrůznější projekty.
Lucie Bílá zde natočila několik CD, ale točili zde postupně skoro všichni. Yo-Yo band, Karel Gott, Helenka Vondráčková, Dan Landa, Lenka Dusilová, Petr Muk, Petr Kolář, Iveta Bartošová, Bára Basiková, Jirka Korn, Holki, Walter Kraft, Nerez, Matěj Ruppert, Richard Müller…
Prý ve studiu došlo i na slzy…
Když Lucka Bílá měla na Nově pořad Lucie na bílo, tak se u mě ve studiu točily všechny písně koncipované jako duety, které v něm byly odehrány. Vždy Lucka plus host – Marie Rottrová, Věra Špinarová a další. Jednou přišla s Waldemarem Matuškou. Nahrávali píseň Tam za vodou v rákosí. Když začal Matuška zpívat, tak mně vytryskly slzy, protože to byla směs neskutečné muzikálnosti, charisma, barvy hlasu a geniální interpretace. Strašně jsem se za ten pláč styděl, připadal jsem si jako pitomec a zoufale otáčel hlavu pryč od okna k nahrávací místnosti. Nazpívali to dohromady pouze dvakrát a on tu píseň pokaždé zazpíval trochu jinak, obě nahrávky byly dechberoucí. Nikdy na to nezapomenu.
Samozřejmě, některá nahrávání byla – dejme tomu – dost nestandardní, a samozřejmě zde proběhly mejdany, občas dost divoké. Ale to do tohoto rozhovoru nepatří.
Když to zhodnotíte svojí zkušenou optikou, tak kam se hudební svět české scény momentálně posunul a kam si myslíte, že směřuje?
Kam směřuje? Kam celý svět směřuje? Co já vím… Hudební scéna se strašně za posledních dvacet let změnila. Je naprostá nadprodukce hudby a tím pádem je devalvována. Za rok se prý na světě vydá nebo dá na sociální sítě cca osm milionů skladeb, to je asi 22 tisíc denně. Dobrý, ne? Kdo to má proboha poslouchat? Přitom některé z těch hudeb nebo písní jsou skvělé.
Když si ale přečtete knihu Stroj na hity, tak vidíte, jak se z mainstreamové hudby stal produkt, průmyslová výroba zaměřená na kalkul, prostě KFC. Produkční týmy, vyrábějící hudbu, chodí v deset ráno do práce a do večera sestavují písně – jeden harmonii, druhý rytmiku, třetí melodii, čtvrtý text… Přitom vždy jsem si myslel, že hudba, respektive komponování vzniká z přetlaku, kdy chcete něco říct. Ale ať je to jakkoliv, hudba je nejsilnější a nejemotivnější odnož umění a je to nejkrásnější profese, můžete-li se jí živit – teda, tak to vnímám já.
Když váš syn František zveřejnil informaci, že budete prodávat svoje legendární nahrávací studio, tak se spousta lidí lekla, aby mág naší české hudby nešel do důchodu. Je na tom něco pravdy?
Ale já už v důchodu dávno jsem! (smích). Ale víte, to je obor, kde se do důchodu nechodí, tam se umírá.
Když jste dělal hudbu k Lídě Baarové, musel jste si hodně naposlouchat tehdejší melodie? Inku Zemánkovou a podobné?
Ne, ne, dobové hudby je tam málo. Máte ale pravdu, napsal jsem tam dvě quasi retro písně. Jedna je v závěrečných titulcích, nazpívala ji skvěle Lucka Bílá a jmenuje se Když tančí ďábel s andělem. Druhou Warum ist Berlin wieder so schön nazpíval Švýcar Samuel Klauser, s jeho nádhernou retro-němčinou. Veškerá scénická hudba je ale symfonická a občas kombinovaná se syntetizátory.
Ono spousta lidí nemá rádo tu pomyslnou sebeonanii, ale když se ohlédnete na to, co máte za sebou, tak žasnete někdy nad tím, že jste opravdu i s Gábinou Osvaldovou byli geniové? Vymyslet něco, co bylo tuze úspěšné, že i dneska se dokážete poplácat po rameni, nebo vás hřeje ten pocit ve stylu: Tohle je fakt dobrý, to se nám povedlo!?
No, já ani Gábina to moc neprožíváme. Nicméně děkuji za kompliment. Ale v jedné věci máte pravdu – já občas žárlím sám na sebe. Slyším třeba hudbu, kterou jsem dávno napsal, napřed jsem na ni sám pro sebe pyšný, ale pak si říkám, že už se mi nic takového už nepovede a začnu upadat do deprese. Myslím, že na myšlenkových procesech skladatelů by si každý psychoanalytik pochutnal.
Co všechno vás ovlivňuje při tvorbě?
Samozřejmě, na způsob skládání má veliký vliv nejen věk, ale i určitá doba. Vlastně devadesátá léta byla, obzvláště na začátku, nejsilnější. Najednou byly úplně nové možnosti. Zmizela cenzura, člověk se nemusel při tvorbě nijak omezovat. Vůbec nás nezajímalo, jestli se naše písně budou hrát v rádiích, neexistoval kalkul. A ono je to slyšet. Vezměte si první album, které jsme s Gábinou napsali pro Lucku Bílou Missariel. To je výhřez svobody, ode všech. Proboha, to byly texty, který prostě… (smích) a Lucka byla strašná frajerka, že vše poctivě zazpívala, protože občas to bylo, včetně hudby a způsobu mnou a Gábinou požadované interpretace, opravdu na hraně.
Ale ještě ke skládání – ono živit se tím, že dáváte dohromady jakýsi kultivovaný ruch, je dost zvláštní. Nikdy nevíte, jaké bude to, co složíte. Dobré, průměrné, průšvih nebo výjimečně výjimečné? Začnete psát film, máte před sebou prázdnou obrazovku a víte, že za měsíc nebo dva musíte napsat čtyřicet, nebo třeba sedmdesát hudeb, dlouhých od akcentů (třeba deset vteřin) do třeba čtyřminutových hudeb. A tak jenom napřed zoufale sedíte, zíráte na obrazovku, kouříte a pijete kafe.
Ale postupně, jak o tom přemýšlíte, tak mozek začne generovat témata, začnete je rozvíjet a zpracovávat a najednou se z počátečního zoufalství stane obsese a já pak klidně vydržím pracovat dvanáct hodin denně a možná i víc. A pak nemůžu dospat, protože jsem zvědavý, co mě napadne příští den a jestli mě vůbec něco smysluplného napadne. Nádhera, ne?
Vy jste ovšem se stejným entuziasmem musel pracovat i ve studiu, které bylo mnohem menších rozměrů, jak jste mi ukazoval na fotografii. Kde to bylo a co konkrétně tam vzniklo?
S Gábinou jsme bydleli v půdním bytě u náměstí Jiřího z Poděbrad a tam byla taková malinká místnost, která byla široká asi metr a čtvrt a dlouhá čtyři metry, taková nudle. Zabavil jsem ji a postupně z ní vybudoval mini studio. Hrál jsem tehdy s Karlem Gottem. Neutrácel jsem vydělané peníze za auta, ale kupoval jsem si a pašoval ze Západu nástroje, syntetizátory, magnetofony a mixážní pulty. Byla to osmdesátá léta, ještě u nás zuřil bolševik. Také jsem byl jednou statečnými celníky lapen a měl jsem posléze docela opletačky.
Nicméně – splnil jsem si svůj sen. Mohl jsem nahrávat, kdy jsem chtěl a nemusel složitě získávat frekvence ve státních studiích. A v tomto studiíčku vlastně vzniklo vše, co jsem napsal mezi rokem 1984 až do roku 1992. Hudba k filmům Druhý tah pěšcem, Bony a klid, Requiem pro panenku, Nahota na prodej, písně Miss Moskva, Ještě tě mám plnou náruč, celá první deska Lucie Bílé Missariel, desítky a desítky reklam, hudba k baletu Šachmat… To nejde vše vyjmenovat.
Přiznejte, budete to tady všechno opouštět s těžkým srdcem?
Ano i ne. Mám domek v Dejvicích po rodičích, rekonstruuji ho a brzy se tam nastěhuji i se studiem a nebudu muset jezdit každý den přes půl Prahy. Prostor mého současného studia se vlastně dá použít k čemukoliv – může zde být kancelář, zubní laboratoř a nakonec, dá se i překolaudovat na byt. Ale byl bych nejradši, aby si ho ode mě koupil muzikant, skladatel nebo producent. Je možné zde hned začít zkoušet, pracovat a točit. A hlavně, to místo je nabité energií a charismatem všech těch, kteří zde nahrávali a z nichž už někteří nejsou mezi námi. Ale zde jich část zůstává.
29. listopadu 2021 |