Sovětská zbrojní výroba se po druhé světové válce rekonstituovala podle pravidel, která Sověti udělali za války. Výrobu rozptýlili po celém rozlehlém sovětském území, čímž měla být ochráněna před zničením jedním mohutným úderem. Nástup jaderných zbraní a mezikontinentálních balistických raket sice tuto strategickou výhodu smazal, zbrojní průmysl už však zůstal rozptýlen. Tak se některé letouny vyráběly v Gruzii, jiné v Arménii. Testování nových typů probíhalo v astrachaňské stepi, ale také na pobřeží Pacifiku. Lodě se vyráběly v Leningradu a tanky v Čeljabinsku.
Značná část sovětského zbrojního průmyslu byla umístěna na Ukrajinu. V nikolajevských docích se vyráběly velké lodě, v Charkově tisíce tanků, z letišť u Kyjeva vzlétaly stovky těžkých transportních letounů Antonov. Rozpad Sovětského svazu zanechal sovětský zbrojní průmysl ve vzduchoprázdnu, řada zbrojařských koncernů zkrachovala. I na Ukrajině jich však zůstalo několik, které do začátku války vyráběly zajímavé moderní zbrojní konstrukce.
Armáda České republiky a válka na Ukrajině
Armáda České republiky byla dlouhé roky špatně financována. Po rozpuštění značené části letectva a prodeji letadel, tanků a bojových vozidel se utržené peníze neinvestovaly zpět do rozvoje ozbrojených sil. Ty tak jakýmsi samospádem dospěly až do roku 2004, kdy byla po jedné z mnoha reforem ukončena základní vojenská služba. I ta měla přinést úspory, armáda z nich však opět netěžila.
Blýskat na lepší časy se začalo před několika lety, covid však zvyšování armádního rozpočtu přibrzdil. Dnes, s ohrožením na blízkých slovenských hranicích, je však zřejmé, že se do armády investovat bude. Rozjednána je řada akvizičních projektů, některé další přibudou a ty, které už běží, se zrychlí. Mezi těmi, které přibudou na seznam, se dají očekávat velká transportní letadla, dělostřelecké raketomety a nové typy zbraní pro pěchotu. A proč je nenakoupit na Ukrajině?
Co by se dalo na Ukrajině nakoupit?
Stejně jako všechny ostatní země Sovětského svazu byla i Ukrajina zničením vnitřních i vnějších dodavatelsko-odběratelských řetězců těžce zasažena. Dodnes však ukrajinský zbrojní průmysl vyrábí řadu výrobků, které by naše armádní nákupčí měly zajímat.
V první řadě jde o transportní letouny Antonov. Naše letectvo od roku 1994, kdy vyřadilo poslední An-12, trpí nedostatkem větších transportních kapacit. Doplňuje je jednorázovými kontrakty s ruskými či ukrajinskými firmami, které provozují nejčastěji právě ukrajinské letouny Antonov (zejména An- 124 „Ruslan“), v posledních letech se AČR připojila ke sdílení transportních kapacit v rámci NATO.
Problémy vojenského dopravního letectva (příliš malé letouny C-295 a nemožnost využít transportní kapacity NATO dostatečně rychle) se jasně ukázaly při evakuaci z Afghánistánu, která proběhla jen díky hrdinství našich pilotů, kteří na obsazené letiště letěli prakticky civilními stroji Airbus A-319 bez jakékoli ochrany před napadením ze země.
Armáda už pošilhávala po slavných C-130 Hercules, chtěla dva letouny z přebytků amerického letectva, nakonec se však nedohodla na ceně. Aero Vodochody spolupracuje na výrobě brazilského C-390 Millenium, které nakupuje Maďarsko a které se i u nás bylo armádním pilotům několikrát předvést, ani o tento stroj však zatím oficiálně není zájem.
O pořízení tří letounů Antonov An-70 se uvažovalo už v 90. letech jako o umoření starých dluhů ze sovětských dob, Česká republika se tehdy dokonce zavázala, že vytvoří letku těchto transportních letounů, které budou moci využívat i ostatní státy NATO. Z tohoto závazku sešlo, ale projekt Antonov An-70 pokračoval dál.
Už v 90. letech se přitom uvažovalo o pořízení tří nových letounů Antonov An-70. Z už téměř uzavřeného obchodu sice sešlo, Ukrajinci však nelenili a slibný koncept tohoto letounu rozvíjeli dále. Dnes tak An-70 létá. Dokonce se vyvíjí moderní varianta s proudovými motory místo původních turbovrtulových a se západní avionikou.
Tento letoun nese název Antonov An-178 a státní ukrajinský exportér Ukroboronprom jej aktivně (a jak se doposud zdá, velmi úspěšně) nabízí zahraničním zákazníkům. Antonov An-178 je přesně letoun, který naše letectvo potřebuje. Má ideální parametry a kbelská dopravní letka by jej v počtu dvou nebo tří kusů jistě přivítala s nadšením, stejně jako zbytek naší armády.
Slavnostní roll-out prvního prototypu očekávaného proudového transportního letounu Antonov An-178. Letadlo je z velké části založeno na An-70, je však o něco větší a zejména má zcela nový pohonný systém, ve kterém turbovrtulový pohon nahradily dva proudové motory.
Dalším odvětvím, do jehož vývoje Ukrajinci dlouhodobě velmi investují, je rozvoj vojenských raketových technologií. Naše armáda vyřadila populární dělostřelecké raketomety vz. 70 v roce 2011 a dělostřelectvo tak, na rozdíl například od slovenského, používá pouze hlavňové systémy (houfnice DANA a minomety). Čas od času se však myšlenka znovuzavedení raketových dělostřeleckých systémů, které mají v československé armádě dlouhou tradici, objeví a válka na Ukrajině tyto návrhy jen a jen podpořila.
Záběr ze závěrečných zkoušek systému Vilcha. Dopadly úspěšně.
Ukrajina vyrábí hned několik typů, nejznámějším je těžký raketomet Vilcha („Olše“) ráže 300 mm s dostřelem až 120 km. Do výzbroje ukrajinské armády byl zaveden v roce 2018 a jeho rakety jsou inerciálně naváděné. Zajímavostí je, že tento sytém sice běžně používá ruský těžký podvozek MAZ, ale Indie jej montuje na dodané nákladní automobily Tatra 816.
Lehčím a modernějším ukrajinským dělostřeleckým raketovým systémem je Burevij. Využívá ráži 220 mm a již z výroby je montován na moderní verze Tatry 815-7. Zde je dobré uvést, že jen před několika měsíci ukrajinská armáda vybrala právě Tatru jako svůj hlavní kolový podvozek pro všechny těžké nástavby podobných typů.
Ukrajinský 220mm raketomet Burevij na podvozku automobilu Tatra 815-7 8×8 by byl skvělým následovníkem typu RM-70, který AČR vyřadila z výzbroje v roce 2011.
Když se u nás mluví o opětovném zavedení raketometů, až doposud se vždy zmiňoval prakticky pouze jeden jediný západní typ, a to americký M270/HIMARS s verzí na pásovém nebo kolovém podvozku. Jde o raketnici pro 227mm rakety, přičemž s touto raketnicí je možné odpalovat také dělostřelecké rakety MGM-140 ATACMS ráže 600 mm. Pokud by AČR nakupovala americké raketomety, jistě by zvažovala také nákup dělostřeleckých raket ATACMS, stejně jako Polsko nebo Rumunsko, které už je objednaly. Místo nich by však bylo možné objednat s výše zmíněnými dělostřeleckými raketomety systémy dělostřeleckých raket Hrim-2.
Model dělostřelecké rakety Hrim-2, vpravo dole vidíme produkční verzi jejího raketového motoru v plné velikosti. Hrim je stejným typem rakety jako obávaný ruský Iskander. S tímto typem techniky má naše armáda dlouholeté zkušenosti už od 70. let a i do budoucna by pořízení menšího počtu odpalovacích zařízení znamenalo vhodné doplnění jejích schopností.
Hrim-2 (někdy také označován Grom, Grom-2 nebo exportním názvem Sapsan) je dělostřelecký raketový systém velmi podobný ruskému systému Iskander. Inženýři z dněpropetrovské konstrukční kanceláře Južnoje jej vyvinuli ve spolupráci se Saúdskou Arábii, která vývoj z podstatné části financovala a stane se prvním exportním zákazníkem tohoto systému. Dostřel rakety je omezen na cca 300 km, ale technicky raketa doletí až na vzdálenost 500 km. Pro exportní účely nese standardní tříštivo-trhavou munici a používá se pro útoky na zodolněné cíle, shromáždění vojsk nebo důležité objekty, jako jsou letiště.
Výrobce vydal ke zbrani tento leták, ve kterém shrnuje základní výhody systému. Mířený dostřel až 600 metrů (zpravidla se však střílí na mnohem méně), ráže 93 mm, hmotnost 11 kg. Hlavním mottem je schopnost „zničit nepřítele i v krytu“.
Jednou ze zbraní, které naše armáda používala, ale dnes už nepoužívá, jsou plamenomety. Tak, jak je známe z válečných filmů, už se dnes příliš nepoužívají, dnes mají podobu z ramene odpalovaných raketometů (jako jsou pancéřovky), pouze nikoli s protipancéřovou municí, ale se zápalnými raketami s termobarickou hlavicí. Tento velmi efektivní a v posledních letech se rychle rozšiřující typ zbraní vyrábí přitom také Ukrajina. Jde o reaktivní plamenomet RPV-16. Jeho zavedením by se výrazně zvýšily úderné i obranné schopnosti našich pěších jednotek.
Proč nakupovat na Ukrajině?
Nákup zbraní na Ukrajině je naprosto ideální hned z několika důvodů. Ukrajinský zbrojní průmysl vyrábí dobré zbraně, to je nutné zdůraznit. Zčásti díky know-how ze sovětských dob, ale také díky lepšímu napojení na západní dodavatelské firmy. Na rozdíl od Ruska se na Ukrajinu může dovážet široké spektrum západních technologií a jejich doplněním do kvalitních ukrajinských zbrojních výrobků často vznikají až překvapivě kvalitní zbrojní systémy.
Dělostřelecký raketomet Vilcha během palby. Porovnejte velikost odpalované rakety s velikostí odpalovacího zařízení.
Ty přitom nejsou drahé. Ukrajina sice není vysloveně dumpingový prodejce zbraní, ale i tak jsou ukrajinské zbrojní výrobky, srovnatelné se západními, často o dost levnější. Navíc dá Česká republika nákupem ukrajinských zbraní jasně najevo, že věří v budoucnost Ukrajiny. Že její podniky budou schopné zbraně dodat a dlouhodobě servisovat. Pokud bychom se pro některé ukrajinské zbraně rozhodli, můžeme na Ukrajinu poslat zálohy, které Ukrajincům pomohou v obraně jejich země právě teď v této těžké chvíli.
Kvalitní moderní výzbroj pro naši armádu, za dobrou cenu a s jistotou, že naše peníze pomohou dobré věci. Ryzí win-win situace.
