Doby, kdy existovaly jen jaderné bomby, dopravované strategickými bombardéry během mnohahodinových letů nad území nepřítele, jsou dávno pryč. Jaderné hlavice se podařilo velmi rychle zmenšit natolik, že se dají přenášet, případně vystřelovat z děla nebo minometu.
Čeho se bát?
Podle dosahu se dělí zbraně na strategické (nad 1 000 km), operační a taktické (do 100 km). Pokud se bavíme o zbraních nebo nosičích s mezikontinentálním dosahem, musí jeho hodnota přesahovat 5 500 km. Dopravu nukleárních hlavic na cíl ve strategickém měřítku zajišťuje takzvaná jaderná triáda, což jsou mezikontinentální balistické rakety ICBM (Inter Continental Ballistic Missile), patřící armádě, jaderné ponorky vyzbrojené balistickými raketami, patřící námořnictvu a strategické bombardéry s křižujícími střelami, patřící letectvu.
Tyto tři složky, každá se samostatnou velitelskou strukturou, zajišťují, že nebudou vyřazeny jediným nepřátelským úderem a dokážou odpovědět silou dostatečnou k jeho spolehlivému zničení. Tato koncepce má symbolický akronym MAD (Mutually Assured Destruction, což mimochodem přesně vystihuje podstatu (mad je anglicky šílenec). Jen cvok by začal jadernou válku končící zničením vlastního národa.
Novináři, a nejen oni, používají s oblibou frázi, že „... i část jaderného arzenálu by stačila na zničení naší planety.“ V tomto případě můžete být v klidu. Za tři čtvrtě století existence jaderných zbraní bylo provedeno přes 2 tisíce jaderných výbuchů, přičemž největší měl ráži 50 Mt TNT. Ne, že by to nějak prospělo životnímu prostředí, ale na zničení planety je to opravdu žalostně málo. Všechny státy mají momentálně ve výzbroji zhruba 13 500 jaderných hlavic v rážích od 1 kt do 1Mt TNT, z toho Rusko 6 475.
Mezikontinentální balistické rakety nesou jednu až deset jaderných hlavic. Pokud je jedna, má ráži kolem 1 Mt TNT, pokud je jich více, jsou schopné samostatného manévrování, ale mají menší ráži, jen kolem 100–150 kt TNT. Podobně jsou na tom balistické rakety odpalované z ponorek. Počtem použitých hlavic je možné upravovat dolet, respektive při útocích na vzdálené cíle musí být počet nesených hlavic nižší.
Ruské taktické střely Iskander-M by sousedy přiměly k poslušnosti |
Ač se to příliš nezdůrazňuje, zbraněmi hromadného ničení jsou i chemické nebo biologické hlavice. V sovětském svazu a potažmo v Ruské federaci běžel a běží poměrně rozsáhlý program vývoje biologických zbraní. Americké ministerstvo obrany v roce 2021 vyhodnotilo, že Ruská federace stále udržuje program vývoje ofenzivních biologických zbraní, čímž porušuje Úmluvu o zákazu biologických zbraní z roku 1972.
Lepší situace je na poli chemických zbraní, jejichž likvidaci požaduje Úmluva o chemických zbraních. Na jejím základě zlikvidovala Ruská federace své zásoby do roku 2018, takže momentálně zbývají již jen Japonsko a USA, které by měly své zásoby zlikvidovat do roku 2022, respektive 2023.
Ty velké jsou „bezpečnější“
Nicméně strategické jaderné zbraně a jejich nosiče jsou pod bedlivým dohledem mezinárodních komisí, protože jejich hlavice jsou schopné vymazat z mapy celá města. Také jejich odpálení je poměrně složitý proces vyžadující součinnost několika lidí a nepřítomnost jednoho z odpalovacích klíčů zajišťuje, že k odpálení nedojde. Bezpečnostní systém je postavený tak, že jeden člověk nemůže raketu odpálit, ani kdyby se obou klíčů zmocnil násilím.
Doba letu na cíl prostředků s mezikontinentálním doletem je dlouhá. Od hodin v případě bombardérů, po zhruba 40 minut u raket odpalovaných z ponorek. To dává prostor na protiopatření, případně na jednání, pokud došlo k selhání bezpečnostních mechanizmů nebo jde o teroristický útok. Jiná věc je soudnost vrchního velitele a nejbližších podřízených.
Odpalovací vozidlo systému Iskander-M
Z tohoto hlediska jsou mnohem nebezpečnější taktické a operační prostředky. Pokud dojde k jejich rozvinutí, je proces odpálení mnohem jednodušší. Doba letu na cíl je výrazně kratší, nepřesahuje 10 minut a v případě taktických prostředků, například dělostřelectva, jde o desítky sekund. Při jejich nasazení nezbývá na jakákoli protiopatření žádný čas. Nejúčinnějším preventivním opatřením je sledování aktivit při přípravě a distribuci jaderných hlavic a granátů.
Dobrou zprávou je, že USA i Rusko po skončení studené války většinu nukleárních dělostřeleckých granátů a jaderných hlavic taktických raket demontovaly. Navíc taktické hlavice mají menší ráži a jejich účinek není tak velký jako v případě ICBM. Dělostřelecké projektily a hlavice taktických balistických raket se pohybují v pásmu od 1 kt po 200 kt tritolového ekvivalentu. Kromě toho není hlavním cílem taktických prostředků civilní infrastruktura, ale soustředění nepřátelských vojsk a klíčové objekty, jako jsou letiště, PVO nebo raketové základny.
Začíná to u děl
Samohybný kanon 2S5 Gyacint ráže 152 mm
Možnosti dopravy jaderné munice začínají u dělostřeleckých systémů. Nejlehčím ruským taktickým prostředkem schopným používat jadernou munici je samohybný 152mm kanon 2S5 Gyacint. Ten byl určený primárně k protibaterijní palbě konvenční municí. Ale umí vystřelovat i jaderné granáty 3BV3 s tritolovým ekvivalentem 1kt na vzdálenost 28 km.
Tento systém, zavedený do výzbroje již v roce 1978, je postupně vyřazován. V dobách Sovětského svazu byl považovaný díky svému dostřelu za značně účinný. Podle odhadů mají Rusové na skladech stále kolem 500 vozidel. Záběry z Ukrajiny ukazují, že minimálně část je stále v bojeschopném stavu.
Samohybný kanon 2S7 Pion ráže 203 mm
Ruská armáda má ve výzbroji i našim dělostřelcům dobře známé 203mm kanony 2S7 Pion, respektive jejich modernizovanou verzi 2S7M Malka s vyšší rychlostí střelby a modernějším systémem řízení palby. Kanon 2S7 má dostřel 37 km, v případě dalekonosné konvenční munice až 45 km. Jaderný granát 3BV2 má ráži 2 kt a dostřel do 30 km.
V bývalém Československu byl 2S7 Pion zařazen u 17. dělostřeleckého oddílu velké mohutnosti v Žamberku. Na základě Smlouvy o omezení konvenčních zbraní v Evropě byly ruské 2S7 Pion formálně vyřazeny z výzbroje a převezeny k Sibiřskému a Dálněvýchodnímu vojenskému okruhu. Část je dlouhodobě uložena, ale podle záběrů ze cvičení se část stále používá a na Ukrajině byly piony nasazeny na obou stranách fronty.
Samohybný minomet 2S4 Tulpan ráže 240mm
Dalším prostředkem, který používala i ČSLA, byl samohybný 240mm minomet 2S4 Tulpan. Ten dokáže vystřelovat 130kg miny s koncovým navedením na vzdálenost 18 km. Kromě toho je schopný vystřelovat jaderné miny s hlavicí 3B4 nebo 3B11 s ráží kolem 2 kt. Ruská armáda má k dispozici asi 450 vozidel 2S4 Tulpan z tohoto počtu je údajně 390 v dlouhodobém uložení a zbytek tvoří rezervu vrchního velení pozemních vojsk. Hlavním úkolem těchto minometů je ničení uskupení živé síly protivníka.
Všechny výše uvedené prostředky pocházejí ze 70. let minulého století, ale na účinnost munice (obzvláště jaderné) v cíli to nemá vliv. Novým hlavňovým prostředkem, schopným palby jadernou municí, je samohybná kanonová houfnice 2S19 Msta-S, ráže 152 mm, která starší systémy postupně nahrazuje. Vyrábí se v několika variantách. Nejmodernější je 2S35 Koalicia, pravidelně prezentovaná na přehlídkách na Rudém náměstí.
Ruská samohybná houfnice MSTA-S
Všechny verze jsou vybavené mechanickým podavačem munice, zrychlujícím střelbu. Modernizované verze 2S19 Msta-S jsou schopné vést palbu v režimu Multiple-Round Simultaneous-Impact (MRSI), což vyžaduje vystřelit první tři rány, pod různými náměry, v rozmezí 15 sekund, aby granáty dopadly na cíl v rozmezí nejvýše 3 sekund.
Kromě klasické „hloupé“ munice mohou používat i munici s koncovým navedením a jaderné granáty 3BV3. Obecně se uvádí, že munice s koncovým navedením mají Rusové kvůli její pořizovací ceně jen málo.
Rakety a křižující střely
Systém taktických raket 9K79 Točka.
Dalšími pohrobky Sovětského svazu jsou systémy 9K79(U) Točka (U – Ulučšennaja), které také měla ve výzbroji i ČSLA. Tyto (operačně) taktické balistické rakety s doletem 80 km, respektive 120 km verze Točka U, mohou nést jadernou hlavici 9M79 s nastavitelným účinkem 10–100 kt TNT. Kromě toho je k dispozici kazetová hlavice 9N123G, obsahující 65 kusů submunice s celkovou náplní 60,5 kg chemických nebo biologických látek. Při palbě na maximální vzdálenost dopadají na cíl po 136 sekundách letu.
Ruská armáda má k dispozici kolem 200 odpalovacích zařízení. Postupně jsou však nahrazována. Útoky balistickými raketami 9K79 Točka s konvenčními hlavicemi jsou hlášené z úvodní fáze rusko-ukrajinského konfliktu. Jedna raketa měla údajně zasáhnout nemocnici ve Vuhledaru, ale vzhledem k tomu, že propaganda pracuje na plné obrátky na obou stranách, je třeba brát tuto informaci s rezervou.
O stupeň výše stál operačně taktický systém 9K714 Oka, který jsme měli také ve výzbroji 311. těžké dělostřelecké brigády v Jistebnici. Odpalovací a přepravní vozidlo bylo stejně jako u systému Točka obojživelné. Balistické rakety měly maximální dolet 500 km a mohly nést jadernou hlavici 9N47B s tritolovým ekvivalentem 10–50 kt TNT nebo termojadernou 9N63 s ráže 200 kt TNT.
Tento systém sovětská armáda oficiálně vyřadila z výzbroje na základě smlouvy O likvidaci raket středního a krátkého dosahu INF (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty) podepsané v roce 1987. Část raket s konvenčními hlavicemi vyvezena do zemí sovětského bloku. Po jeho rozpadu byly do roku 2003 postupně zlikvidovány.
Raketový komplet Iskander-M
Oba výše jmenované systémy byly nahrazeny novým prostředkem 9K720 Iskander, který byl s konvenčními hlavicemi nasazen proti klíčovým cílům na ukrajinském území. To odpovídá jeho původnímu určení. Díky své přesnosti má ničit především velitelská stanoviště, prostředky PVO, letiště a sklady munice. Ruská armáda má kolem 140 odpalovacích zařízení, každé nese dvě balistické rakety 9M720 s doletem 500 km. Maximální rychlost rakety dosahuje 6–7násobek rychlosti zvuku.
Hlavice rakety mají údajně prvky pro snížení efektivní odrazné plochy, odhazovací modul radio-elektronického boje (REB) a v terminální fázi letu jsou schopné manévrovat s přetížením do 30 G, což usnadňuje průnik nepřátelskou PVO. Hlavice mají inerciální naváděcí systém s koncovým navedením podle globálního navigačního systému GLONASS (Globalnaja navigacionnaja systěma). Kruhová odchylka od cíle se pohybuje v řádu 5–7 metrů.
Druhá verze označená Iskander-K nese místo balistických raket dvojici křižujících střel 9M728 s udávaným doletem 500 km. Na rozdíl od balistických raket se střely pohybují podzvukovou rychlostí v malé výšce, kolem 10 metrů. Podle údajů radiovýškoměru, palubního počítače a přijímače GLONASS kopírují terén a vyhýbají se překážkám.
Jak balistické rakety, tak křižující střely systému Iskander jsou schopné nést jaderné hlavice ráže 50 kt TNT. Přesnost navedení však umožňuje efektivní ničení cílů i konvenčními průbojnými, tříštivo-trhavými nebo kazetovými hlavicemi.
Všechny výše uvedené prostředky mají význam na bojišti. Jejich cílem nejsou civilní objekty a dosahy zpravidla neumožňují napadení jiné než sousední země. Na druhou stranu může jejich použití velmi snadno vést k eskalaci jaderného konfliktu s použitím všech prostředků jaderné triády. O těch dalších si povíme v příštím pokračování.
