Naštvaně zvedal ruce, gestikuloval, byl očividně nešťastný, zničený. Z cíle pak rovnou zamířil k týmovému autobusu, s nikým se nechtěl bavit.
Míjel přitom jednoho reportéra za druhým, potřeboval vychladnout.
Až o 45 minut později, po teplé sprše vyšel Pogačar z týmového autobusu ven. A po prvotním naštvání nebylo ani stopy, už to zase byl ten usměvavý kluk, kterému se holt něco nepovedlo.
Mathieu van der Poel slaví, Tadej Pogačar se vzadu rozčiluje.
„Ale celý den byl fakt skvělý zážitek, úžasný závod. Atmosféra byla neuvěřitelná, ve stoupáních jsme to s Mathieuem van der Poelem krásně rozsvítili. Myslím, že ten závod miluju,“ smál se. „Jasně, že jsem byl v cíli ze čtvrtého místa zklamaný, protože mě ve sprintu lehce zavřeli a já vlastně nemohl začít sprintovat. Ale taková je cyklistika. Nebyl jsem naštvaný na kluky, spíš na sebe, že jsem ze sebe neměl šanci vydat na konci maximum.“
Maximum ze sebe 23letý mladík skutečně vydal.
Vždyť v průběhu závodu dokonce ztratil svůj měřič výkonu, takže se musel spoléhat jen na své pocity a na zprávy sportovního ředitele z automobilu.
„A možná to bez všech těch čísel bylo ještě lepší. Nebyl jsem tak nervózní a jel tak, jak jsem potřeboval,“ líčil.
„Jsi legenda, zasloužil sis být na pódiu.“Mathieu van der Poel o Tadeji Pogačarovi |
I tím vlastně připomněl staré časy.
Kam jsme se to vrátili? Do Merckxových dob?
Tak nějak si možná připadali cyklističtí pamětníci, když ho v neděli na druhém monumentu sezony sledovali.
Aby o titul šampiona této kostkové klasiky bojoval vítěz Tour, to historie mockrát nezažila. A aby se to skutečně povedlo, to vlastně zažila jen dvakrát.
V roce 1955 Flandry vyhrál trojnásobný vítěz Tour Louison Bobet a dvakrát Ronde van Vlaanderen pokořil taky božský Eddy Merckx.
Jinak nikdo.
Drama na Flandrech. Pogačar nesetřásl van der Poela, ten slavil po sprintu |
V posledních desítkách let se o to vítězové Tour vlastně ani nepokoušeli. V rámci čím dál větší specializace cyklistiky si na to jednoduše netroufali, možná se kostkových sektorů i báli. Jen těžko si na Flandrech představit třeba vychrtlého Chrise Frooma nebo Andyho Schlecka.
Z posledních šampionů na tom byl nejlépe Vincenzo Nibali, který v roce 2018 dojel čtyřiadvacátý.
Flandry zkoušel také Bradley Wiggins, jel je dokonce sedmkrát, ale nejlépe dojel dvaatřicátý. A dvě osmadvacátá místa má taky třeba Lance Armstrong.
Táto, vyjmenuj mi vítěze. Wiggins o debatách se synem či trendech v cyklistice |
Nedělní počínání Tadeje Pogačara tak bylo i v tomto ohlédnutí naprosto mimořádné. Vždyť on až do této sezony žádnou kostkovou klasiku mezi elitou nejel.
A teď najednou ujížděl všem. Šampionům Flander i Roubaix, elitním klasikářům prověřeným několika lety jízdy po kostkách.
JAKO STÍN. Na všech kostkových stoupáních Mathieu van der Poel následoval Tadeje Pogačara.
Když letěl nahoru na Koppenberg, Oude Kwaremont nebo Paterberg, cyklističtí fanoušci museli mít zákonitě husí kůži. Vždyť už jen tím, jak mladičký Slovinec jel, psal historii.
A nebýt parádního výkonu van der Poela, který sice občas vypadal, že se jen tak tak drží, nejspíš by ji napsal se zlatou tečkou.
Na tu si ale Pogačar ještě musí počkat.
„Přitom nemusel, jen kdyby neudělal tu juniorskou chybu ve sprintu. Je mi líto, že to takhle musím říct, ale takhle to bylo. Nechat si ty dva zezadu přijet tak blízko a pak se ještě nechat zavřít, to byla školácká chyba. Ale Tadej se z ní určitě poučí,“ myslí si bývalý elitní rychlík Robbie McEwen.
Štybar o Flandrech: Pogačara jsem se leknul. Myslel jsem, že to je motorka |
Pogačar s van der Poelem si v posledních metrech nechali na záda dojet Dylana van Baarleho s Valentinem Madouasem, kteří poté využili větší rychlosti a prohnali se kolem Slovince, kterého lehce zavřeli.
Po konci závodu dokonce šéfové Pogačarovy stáje UAE zamířili za rozhodčími optat se, jestli bylo všechno v pořádku. Na tom spurtu ale nic závadného nebylo.
„Chtěl jsem mít jistotu. Z auta jsem ten sprint neviděl, tak jsem se šel komisařů zeptat, jestli všechno bylo v pořádku. Bylo to tvrdé, ale v rámci pravidel,“ uznal i sportovní ředitel Fabio Baldato.
Pogačar tak dostal další cennou lekci, která se mu v budoucnu bude hodit.
Buďme si totiž jistí, že tímhle jeho kostkové dobrodružství nekončí.
Teď sám ví, že Flandry může klidně v budoucnu vyhrát. Ví, že mu tamní kratší, ale prudší stoupání po nerovném terénu pranic nevadí, že je dokáže přejet stejně, nebo rychleji než ostatní. To vědomí ho posiluje.
Flandry jednou vyhraje.
