Se slovenskými pracovníky Červeného kříže jsme se dohodli, že odvezeme Ukrajinku Polinu a jejího dvanáctiletého syna za její sestrou do Bratislavy. Máme za sebou už cestu z Prahy do Ubľy a pouze několik málo hodin spánku, ale zajížďka bude stát za to, aby se dostali do bezpečí.
Komunikace vázne, protože známe jen základy ruštiny, ale po cestě k autu potkáváme místní, kteří mluví ukrajinsky. Stačí několik vlídných slov a Polina propukne v pláč. Pochopili jsme, že pochází z bombardovaného Žytomyru, kde už podle jejího vyprávění nezůstalo vůbec nic. Vše srovnaly se zemí ruské rakety.
Situace je velmi nepřehledná, protože neexistuje možnost, jak řidiče trasovat. Sice si od nich bereme telefonní čísla, ale k reálnému trasování nedochází.
