Vojtěch Cikrle je nejdéle sloužícím biskupem v diecézi. „Když má člověk pořád pro co žít, relativně dobře mu slouží zdraví a dokáže vše zvládat s humorem, tak to jde skoro samo,“ vysvětluje Cikrle, jenž je nyní služebně nejstarším ze všech římskokatolických biskupů, jak si udržuje svěží mysl a dobrou náladu.
Nejvyšším duchovním pastýřem jihomoravských oveček je už 31 let. Žádný z jeho předchůdců od vzniku brněnské diecéze v roce 1777 nestál v jejím čele tak dlouho. „Možná je to i dotek důvěry. Ale abych byl upřímný, nezabývám se tím, dívám se dopředu,“ nepřikládá své éře velký význam.
Cesta k biskupskému svěcení přitom vůbec nebyla snadná. Protože Cikrle pocházel z komunistickým režimem pronásledované rodiny, nemohl studovat, vyučil se tedy slévačem a odmaturoval až později na Střední škole pro pracující v Brně.
Už na vojně nicméně začal uvažovat o dráze duchovního, a tak se v roce 1971 přihlásil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu do Litoměřic. Kněžského svěcení se dočkal až téměř ve třiceti letech. To biskupské přijal v katedrále sv. Petra a Pavla 31. března 1990.
„Ne já, ale Ty“
Do současné tváře diecéze se zapsal nesmazatelným písmem. Nejenže změnil její uspořádání – zrušil vikariáty a snížil počet děkanství, ale také vysvětil 249 kněží a jen v posledních dvaceti letech založil čtyři nové farnosti, z toho hned tři v Brně – v Žabovřeskách, Nové Líšni a na Lesné.
Během biskupské služby zahájil tři kanonizační řízení. A to boromejky Vojtěchy Hasmandové, která byla sedm let vězněná komunisty, babických mučedníků Jana Buly a Václava Drboly a těšitelky Rosy Vůjtěchové.
Ke schválení Českou biskupskou konferenci letos doporučil také žádost jezuitů k zahájení kanonizačního řízení pátera Martina Středy, který přispěl k vítězství Brna nad Švédy.
Otec biskup stál i u obnovení mnoha církevních škol i dalších subjektů. Založil Diecézní charitu Brno, vysvětil či požehnal přes padesát novostaveb kostelů a kaplí, nový klášter sester klarisek a několik nových duchovních center.
On sám ale v duchu svého hesla „Non ego, sed tu“ („Ne já, ale Ty“) považuje za důležitější jiné okamžiky. „Nejzásadnější mezníky ve službě biskupa jsou většinou velmi osobní, a tím i ostatním skryté. Vzácnými chvílemi je pro mne setkání s každým, kdo se – slovy Malého prince – dívá srdcem,“ vysvětluje pětasedmdesátiletý jubilant.
A právě to na něm oceňují i lidé z jeho okolí. „Jsou věci, které lze vidět navenek, a pak ty, které jsou důležité. Já si nejvíc na otci Vojtěchovi vážím toho, jaký je. Nejlepší je, když se s ním potkáte po všech oficialitách. Myslím, že mezi lidmi je mu nejlépe. Je to člověk neuvěřitelně skromný, který opravdu umí naslouchat. A pak lidi, se kterými se setká, nosí v sobě a modlí se za ně. Je možné, že tohle je věc, která našemu kraji slouží víc, než se na první pohled zdá,“ míní jihomoravský hejtman Jan Grolich (KDU-ČSL).
Kříž z Mikulčic pro papeže
Viděno zvnějšku, byla jednou z nejskvostnějších akcí v životě biskupa Cikrleho návštěva papeže Benedikta XVI. v Brně v roce 2009. „Jeho návštěva zasáhla a ovlivnila životy mnoha přítomných a stále si rád připomínám příběhy lidí nejrůznějších profesí a povolání, kteří se o ně se mnou podělili,“ vzpomíná biskup.
Jako dar tehdy dal papeži mimo jiné i stejný kříž, který sám nosí na krku. Vznikl podle stříbrného kříže z velkomoravské doby objeveného na slovanském hradišti v Mikulčicích. Jde zřejmě o nejstarší zobrazení Krista nalezené na území brněnské diecéze.
Výtvarného zpracování pektorálu se ujal významný brněnský řezbář a sochař Jiří Netík. Křížek zapustil do většího dřevěného kříže ze dřeva dubu, které s originálem leželo přes 1 100 let v zemi.
„Otec biskup mi několikrát říkal, že s ním sklízí úspěch,“ směje se Netík, kterého Cikrle mnohokrát v jeho práci podpořil. „Poprvé mě navštívil těsně po revoluci, kdy nastoupil na biskupský stolec, v mém ateliéru v Líšni. Kromě pektorálu jsem pro něj dělal biskupskou berli se dvěma různými hlavicemi,“ těší dlouhodobá podpora sochaře, jenž se na Cikrleho výzvu účastnil i soutěže o nové kněžiště v katedrále na Petrově, třebaže v ní nakonec neuspěl.
Žehnání nového oltáře podle návrhu architektů Michala Říčného, Petra Todorova a Magdaleny Říčné bylo letos jednou z nejveselejších událostí, které biskup absolvoval.
Těžký rok, kdy se jižní Morava vyrovnávala s covidem i řáděním tornáda, poznamenal také jeho samotného. „Zasáhlo mě utrpení postižených lidí. Modlím se za ně a hledám cesty, jak jim v jejich těžkých chvílích pomoci,“ ujišťuje biskup, který ocenil, jak velká vlna finanční i jiné pomoci se mezi lidmi vzedmula.
„Každý projev lidské sounáležitosti, podpory či soucítění s druhými mne až dojímá. Mám to tak už od mládí. Když například slyším houkající vůz, sanitní nebo hasičský, děkuji za ty, kteří spěchají někomu pomoci,“ vyznává se duchovní pastýř jihomoravských věřících, který má ke kraji hluboký vztah.
„Na jižní Moravě se narodily a působily osobnosti, které ovlivnily životy pokolení našich předků a skrze ně i nás. Ne náhodou se zde nacházejí desítky poutních míst, jež připomínají přítomnost Boží lásky k lidem zde žijícím. Vranov, Křtiny, Sloup, Tuřany, Žarošice, Hluboké Mašůvky, Mikulov... Tato místa dodnes vyhledávaná poutníky se stávají branami mezi světem víry a reálným životem, jímž pronikají, a také místem děkování a vděčnosti za všechno, co v životě právě víra ovlivňuje,“ domnívá se biskup.
Biskup Vojtěch o...... oblíbených církevních stavbách: Kromě katedrály na Petrově je to ze stavebního hlediska bazilika sv. Prokopa v Třebíči a kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Z duchovního hlediska pak poutní místo Vranov u Brna, kam se vždy rád vracím. ... jižní Moravě: Všechna místa na rovině i v kopcích jsou krásná a mají pro mne svůj půvab, zvláště ta, kde se setkávám s dobrými lidmi. ... současném postavení církve: Pro někoho je zbytečnou institucí, pro jiného matkou, která dává život. Úkol církve je nicméně stále stejný – zvěstovat lidem, že Bůh je náš milující otec a že nás provází na všech životních cestách. K tomu církev vždy využívá prostředky a možnosti současné doby. To, že je církev stále živá, dokládají každoroční stovky žádostí dospělých o přijetí křtu, které podepisuji, i o udělení dalších svátostí. Veřejná služba církve, která je navenek více viditelná, se projevuje prostřednictvím církevních škol, center pro mládež, pro rodinu či pro katechety, nebo činností charity a řady jejích sociálních služeb. |
