Těžko říct, co se mu v tu chvíli honilo hlavou.
Těžko říct, co v tu chvíli v sobě prožíval.
Vždyť ještě před pár minutami byl mezi nimi!
„Dal jsem tomu 120 procent, cítil se fakt dobře, chtěl jsem skupinu roztrhat a jet si pro bronz, ale bohužel. Za depem mi bouchlo zadní kolo,“ popisoval Cink později.
Česko v pondělí dopoledne mohlo během pár minut prožít dvojnásobnou euforii. Prakticky ve stejnou chvíli, kdy kanoista Lukáš Rohan v tokijských peřejích úspěšně útočil na stříbro, o 100 kilometrů dál na jihovýchod se o bronz pral český biker.
Cinkův obrovský pech. V boji o medaili ho zastavil defekt, vyhrál Pidcock |
A jak nadějně to vypadalo...
Dotáhl se na skupinu před sebou a na nic nečekal. Okamžitě ji předjel a začal všem ujíždět. Olympijskému šampionovi Nino Schurterovi, famóznímu Francouzi Viktoru Koretzkému i Novozélanďanovi Antonu Cooperovi.
Bylo to poprvé za celý olympijský závod, co se Cink dostal na medailovou příčku.
A vypadal neuvěřitelně silně.
„Hrozně mě to nakoplo. Byl jsem fakt na koni a cítil se skvěle. Hned jsem to chtěl rozhodnout, protože jsem viděl, že kluci až tak silní nebyli a do cíle chyběla necelá dvě kola,“ líčil své dojmy.
Měl jsem fakt dobré nohy
Střih.
O pár desítek vteřin později.
V lese se kamera snaží najít bílo-červeno-modrý dres českého šampiona. Ten totiž nesedí na kole, jde vedle něj. Kroutí hlavou, sype ze sebe slova, která se otisknout nedají a několikrát s kolem zalomcuje.
„Byl jsem hodně naštvaný. Možná jsem tam s tím kolem zbytečně házel, takové věci dělat před kamerami není úplně dobrý, ale to člověk neovlivní. Jsou to emoce, které jsem sice dělat neměl, ale v té chvíli jsem nevěděl, co dělat jiného,“ říkal pak v novinářské mixzóně.
Jak vrtkavý sport může být.
K žurnalistům se dostal až dvacet minut po konci závodu, jako jeden z posledních. Vítěz Thomas Pidcock už byl dávno pryč, stejně tak stříbrný Mathias Flückiger a bronzový David Valero.
Cink už byl umytý, v čistém dresu.
Občas na tváři vyloudil úsměv, snažil se smolný moment brát sportovně, ale bylo na něm vidět, jak moc ho to mrzí. Jak moc si medaili z Tokia přál.
„Měl jsem fakt dobré nohy a ten závod pro mě vypadal hodně dobře, vždyť do cíle už chyběla jen dvě kola. A pak se stalo, co se stalo,“ mrzelo ho.
Není divu.
Tokiu toho tolik obětoval. I svou velmi nadějně rozjetou kariéru na silnici.
Krátce na silnici
Když si ho z horských kol před sezonou 2017 vytáhl tým Bahrain-Merida rovnou do elitní kategorie World Tour, byl z toho snad nejpřekvapivější přestup roku.
Český cyklista se ale mezi silniční smetánkou okamžitě chytil.
Zaujal už na prvním závodu sezony na australském Tour Down Under, kde chodil do úniků, na Ruta del Sol jezdil po boku Warrena Barguila - puntíkovaného muže Tour, nebo Mikela Nieveho. Svůj talent pak ukázal i na klasice Strade Bianche, kde dojel osmnáctý.
Právě povedenými výsledky v jarní části sezony si vyjel pozvánku na Tour de France. A ani na té se neztratil. Po odstoupení lídra týmu Iona Izagirra plánoval, kterak bude jezdit do úniků a třeba vyhraje etapu. V sedmnácté etapě v úniku opravdu byl, a dokonce s Albertem Contadorem.
Ondřej Cink na startu úvodní časovky Tour de France.
Etapu nevyhrál, ale zanechal silný dojem. Už tehdy se ale potýkal s bolestí kolene a oteklými klouby. Právě kvůli koleni nakonec musel Tour v 19. etapě vzdát.
I tak to pro něj byl možná raketovější vstup do pelotonu, než on sám před sezonou čekal. Než kdokoliv čekal. V dalších letech se klidně mohl prát o pozici lídra týmu. Se svými vrchařskými schopnostmi mohl být pokračovatelem Romana Kreuzigera a Leopolda Königa.
On se však rozhodl jinak.
Měl na stole kontrakt na pokračování v současném týmu Bahrain Merida, který mu nabízel smlouvu na další dva roky. Zároveň před ním ale ležely čtyři nabídky ze světa horských kol.
Světa, do kterého se narodil, ve kterém vyrůstal a který po sezoně 2016 nedobrovolně opustil, když mu zkrachoval tým.
„Kdybych tehdy dostal nabídku na pokračování v horských kolech, o silnici bych vůbec neuvažoval,“ přiznal Cink. „Těch důvodů pro návrat ale bylo víc. Když jsem se na silnici začal závodit, byla to taková euforie. Hrozně mě to nadchlo, ale postupem času, jak se biková sezona rozjížděla a já sledoval Světový pohár v televizi, tak jsem si říkal, že je škoda, že tam s klukama nemůžu být a závodit.“
Tokio nevyšlo. Tak Paříž!
V červenci 2017 na svůj instagramový profil pověsil fotku připomínající olympijský závod v Londýně. „Chybí mi horská kola,“ připsal k ní.
Právě tehdy se rozhodl pro návrat. „Uvažoval jsem o návratu už v průběhu sezony, ale na Tour přišlo definitivní rozhodnutí. Říkal jsem si, že by to pro mě bylo lepší, protože mě horská kola opravdu víc baví,“ vysvětloval.
A tak se vrátil s jasným cílem - získat medaili z Tokia.
Olympijský závod v obrazech |
Každým rokem se světovém žebříčku posouval. Z šestnáctého místa na osmé, pak na páté. Letos byl před olympiádou druhý v průběžném hodnocení Světového poháru. V něm i v posledních dvou závodech před hrami skončil druhý.
Na hry byl perfektně nachystaný. „Dal jsem přípravě 120 procent, protože olympiáda není pořád. Byla mým hlavním cílem posledních let a když jsem pak viděl výsledky a Španěla Valera na třetím místě, myslím, že bych ten bronz dal,“ smutnil.
Místo panáka si po závodě na pokoji otevřel české pivo. Na hořkost, která v něm přece jen trochu zůstala. Ale nepůsobil rezignovaně.
Fakt škoda, velká smůla. Ale to ke sportu patří, smutnil Cink |
Ví, že ještě minimálně jednu šanci ve své kariéře má, vždyť je mu pořád teprve třicet.
„Nezáleží na věku. Je to o hlavě závodníka, o motivaci. Musíte jít se sportem furt dopředu, zkoušet nové věci, protože horská kola se neustále vyvíjí. A tohle mi problém nedělá, takže příští olympiáda bude určitě další cíl. Už teď ji mám v hlavě,“ říká.
Za tři roky v Paříži může být na vrcholu sil.
