Než se pustíme do popisu samotného tanku, je dobré si připomenout, že Německo mělo po 1. světové válce zákaz vývoje a výroby tanků. To ovšem neznamenalo, že by němečtí konstruktéři neměli zkušenosti s moderní technikou. Od poloviny 20. do začátku 30. let čile spolupracovali s kolegy v Sovětském svazu a nabyté zkušenosti patřičně zužitkovali. Německé tanky projely celou západní a později i východní Evropu.
Veškeré pozdější nářky sovětských historiků jsou zcela plané, protože obrazně řečeno: Sověti si svého nepřítele vyzbrojili převážně sami. Svůj díl viny nesou samozřejmě i západní mocnosti, protože „nekleply“ Němce včas po prstech. Zlo je třeba hubit hned v zárodku, a když je to nutné, tak i silou.
Proč právě takto
Při posuzování koncepce tanku Panzerkampfwagen III (Pz IIl) je potřeba vycházet ze znalosti předpokládané organizační struktury německých tankových sil (Panzerwaffe). Za ideálních podmínek měly mít tankové prapory čtyři roty, z toho jednu těžkou, vyzbrojenou tanky určenými pro poskytování palebné podpory.
Tyto tanky měly být vyzbrojené těžkou zbraní vystřelující trhavé granáty s tak velkou náplní trhaviny, že bude schopná zlikvidovat polní opevnění protivníka. Při palebné podpoře se počítalo i s možností nepřímé střelby. Kromě těžké výzbroje se důraz kladl na sílu čelního pancíře. Naplněním těchto požadavků byl tank Pz IV.
Hlavní údernou sílu německých tankových praporů měly tvořit dvě roty tanků, jejichž primárním úkolem byl boj s obrněnými vozidly protivníka a průniky jeho obrannými liniemi (budoucí Pz III). Čtvrtá „lehká“ rota měla zajišťovat průzkum. To byla ovšem jen teorie, která se nikdy nedočkala praktického naplnění se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Nicméně, z tohoto zadání vycházely požadavky na tank kladené.
Tank měl mít rovnoměrné pancéřování, chránící vozidlo před ostřelováním nejen zpředu, ale i z boku a zezadu. Limitujícím faktorem byla celková hmotnost 24 t daná nosností německých útočných mostů (Pionierbrücke). Druhým klíčovým prvkem byl výběr vhodné protitankové zbraně.
Kolem výběru vhodného kanónu vznikly poměrné značné tahanice. Pokrokově smýšlející důstojníci tankových jednotek prosazovali kanón ráže 50 mm, protože dobře věděli, že všechny země významné z hlediska tankových konstrukcí přecházejí na zbraně větších ráží. Francouzi používali 47mm kanón SA1/35, Britové v té době měli tanky vyzbrojené 47mm kanony QQF 3pdr a u nových tanků Cruiser přecházeli na 40mm kanony OF 2pdr, které měly lepší průbojnost. Sověti vyzbrojovali své tanky T-26 „obrazec 1933" a vyšší kanónem K20/L46 ráže 45 mm a stejnou zbraň dostaly i tanky BT-5.
Opozice představovaná úřadem pro vyzbrojování Heereswaffenamt a speciálně inspektorátem dělostřelectva oponovala, že pěchota je vyzbrojena kanónem PaK 36 ráže 37 mm, který se vyráběl ve velkých sériích. Panovaly celkem oprávněné obavy z omezených možností německého průmyslu a logistických obtíží způsobených zavedením další ráže.
Nakonec se našlo kompromisní řešení, „tankisté“ souhlasili s kanónem ráže 37 mm. pokud bude mít věnec věže dostatečný průměr, aby bylo možné v budoucnu tank přezbrojit zbraní ráže 50 mm. Jak prozíravý to byl krok, se ukázalo později.
Pozitiva a negativa
Když byla otázka výzbroje vyřešena, vydal Heereswaffenamt roce 1934 specifikace na návrh vozidla pod krycím označením Z.W.40 (Zugführerwagen - vozidlo velitele čety), protože stále platila ustanovení Versailleské smlouvy, a obeslal jimi čtyři největší německé výrobce: MAN, Daimler-Benz, Rheinmetall-Borsig a Krupp. Přestože všechny čtyři firmy vypracovaly návrhy, za použitelné byly považované jen projekty firem Krupp a Daimler-Benz.
V březnu 1935 Hitler formálně Versailleskou smlouvu vypověděl a Západ se s tím víceméně smířil. Nadále nebylo potřeba dělat tajnosti. Na podzim 1936 byly dokončeny prototypy a začátkem roku 1937 prošly testy na polygonech v Kummendorfu a Ulmu. Vítězem soutěže byl vyhlášen stroj firmy Daimler-Benz s tím, že převezme některé lépe vyřešené prvky Kruppova stroje MKA.
Nový tank měl věž umístěnou přibližné v těžišti vozidla, takže následné přezbrojení výkonnější zbraní nezpůsobovalo problémy s přetížením přední části tanku. K dobrému rozložení hmotnosti přispívalo umístění zážehového dvanáctiválce Maybach HL 108 s výkonem 250 k vzadu, těžké převodovky a směrového ústrojí vpředu. Umístění řadicí páky prakticky přímo na pětistupňové synchronizované převodovce Zahnradfabrik SFG 75 mělo pozitivní vliv na přesnost řazení.
Tank měl svařovanou korbu složenou z vany přední a zadní nástavby, které byly navzájem spojené šrouby. Díky tomu se daly tanky poměrně snadno opravovat i v polních podmínkách, respektive z několika poškozených šlo „složit“ jeden funkční. Daní za toto řešení byla menší tuhost korby. Pancéřování síly 14,5 mm chránilo proti střelám z protitankových pušek, zavedených do výzbroje tehdejší pěchoty.
Novinkou u vozidla této hmotnostní kategorie byla pětičlenná osádka, řidič a radista/střelec seděli v přední části korby po obou stranách převodovky. Ve věži měli místo střelec, velitel tanku a nabíječ. Střelec sedící vlevo od kanónu měl k dispozici optický zaměřovač TZF 5a.
Velitel sedící za závěrem kanónu mohl pozorovat okolí z velitelské věžičky vybavené osmi pozorovacími štěrbinami, zasklenými neprůstřelným sklem. Nabíječ měl místo vpravo a kromě nabíjení kanónu měl na starosti i nabíjení dvojice spřažených kulometů MG 34 ráže 7,92 mm, umístěných v masce kanónu.
Všechny tanky byly vybaveny radiostanici FuG 5 s dosahem asi 5 km a vnitřním hovorovým zařízením, které usnadňovalo komunikaci osádky v bitevní vřavě. Toto dnes naprosto samozřejmé vybavení a účelné rozdělení funkcí jednotlivých členů osádky byly největší přednosti tanku. Jinak jeho celkové výkony nijak nevybočovaly z tehdy běžných norem.
Velkým nedostatkem tanku byla absence samostatných příklopů řidiče a radisty/střelce, kteří do tanku nastupovali příklopy na bocích věže, o které se dělili se střelcem a nabíječem. Vlastní příklop sám pro sebe měl jen velitel vozidla. V nouzi bylo možné vozidlo opustit průlezem ve dně korby.
Nejdelší čas zabralo odladění podvozkové části. První verze byla zavedena do výzbroje pod označením Panzerkampfwagen III Ausführung A, zkráceně PzKpfw. III Ausf. A. Přidělené označení výzbrojního úřadu bylo Sonderkraftfahrzeug 141, zkrácené SdKfz. 141, 1/ZW.
Verze A byla vybavena relativně jednoduchým podvozkem s pěti pojezdovými koly, zavěšenými na vinutých pružinách. Toto řešení se ukázalo jako málo odolné a bylo zavrženo. Verze A bylo vyrobeno pouze 10 kusů, které byly přiděleny 1. 2. a 3. Panzerdivision, se kterými se účastnily anšlusu Rakouska a obsazení Sudet. Do roku 1940 byla „Áčka“ z výzbroje vyřazena kvůli slabému pancéřování a neustálým potížím s podvozkem.
Od kusovek ...
Když vinuté pružiny zklamaly, začali konstruktéři laborovat se zavěšením pomocí dlouhodobě osvědčených listových per. V roce 1937 byla zahájena výroba verze Ausf. B (SdKfz. 141, 2/ZW), která měla podvozek s osmi malými pojezdovými koly ve čtyřech vozících, zavěšených na dvou velkých svazcích listových pružin. Tlumení obstarávaly čtyři pákové tlumiče Fichtel & Sachs. „Berta“ byla vyrobena v 15 kusech. V letech 1937–38 posloužilo 5 podvozků Pz.Kpfw. III Ausf. B ke stavbě nulté série útočných děl Sturmgeschütz III.
V polovině roku 1937 přišla verze Ausf. C. Jedinou zásadní změnou byla úprava podvozku. Jeden ze svazků listových pružin nahradily dva menší. Na tanku se upravilo směrové ústrojí. S dalšími kosmetickými změnami to způsobilo nárůst hmotnosti na 16 t. Verze Ausf. C bylo vyrobeno také pouhých 15 kusů.
V lednu 1938 byla zahájena výroba verze Ausf. D, do června téhož roku vzniklo 30 kusů. To znamenalo nárůst rychlosti výroby na dvojnásobek. Hlavní viditelné změny se týkaly opět podvozku. Krátké svazky pružin byly umístěné místo vodorovně šikmo. Hnací a napínací kola měla jiný tvar. Nicméně ani toto řešení nebylo zcela uspokojivé.
Původní velitelskou věžičku ve tvaru popelnice nahradila nová, s pancéřovou ochranou pozorovacích štěrbin. Méně viditelnými, ale významnými změnami bylo zvětšení objemu palivových nádrží, a tím pádem i dojezdu ze 105 na 165 km, a od šestého vyrobeného kusu i zesílení pancéřování čela korby a čela věže na 30 mm. Celková hmotnost narostla na bezmála 20 t. Kvůli udržení jízdních vlastností dostal tank novou šestistupňovou synchronizovanou převodovku ZF SSG 76.
Často se diskutuje o síle wehrmachtu v případném boji proti Československu. Jak je vidět, počet skutečné použitelných tanků Pz IIl se počítal na desítky, těžších Pz IV bylo do září 1938 vyrobeno jen 77 kusů. Početnější lehké tanky Pz I a Pz II nebyly schopné odolávat ani palbě průbojné munice z těžkých kulometů, natož zbraním větší ráže. Strašení některých „historiků“ o nasazení německých tankových klínů v roce 1938 nelze nazvat jinak než bujnou fantazií. Posledním tažením tanků Pz. III Ausf. D byly akce v Dánsku a Norsku v dubnu a květnu 1940.
... k sériové výrobě
První verzí, kterou je možné považovat za sériovou, byla Ausf. E. Vyráběla se od října 1938 do října 1939 a v celkovém počtu 96 strojů. Nejvýznamnější změnu proti předcházejícím verzím představovalo zavedení odpružení torzními tyčemi. Tento systém se používal s drobnými výjimkami (Británie a Izrael) po celém světě až do 80. let. Tank měl šest pojezdových kol, z toho první a poslední s teleskopickým hydraulickým tlumičem.
Díky změně konfigurace podvozku bylo možné na oba boky tanku umístit nouzové průlezy, které osádce usnadňovaly opuštění zasaženého vozidla. K pohonu sloužil motor Maybach HL 120TR s výkonem 300 k a přenos výkonu zajišťovala synchronizovaná desetistupňová převodovka Variorex SRG 328-145 s předvolbou. Přestože byla výrobně složitější než klasická převodovka, značně usnadnila práci řidiči, hlavně v terénu. Dobře viditelnou změnou byla záměna jednokřídlových dveří na bocích věže za dvoukřídlové.
Nejmodernější verzí tanku Pz III, která se zúčastnila polského tažení, byla Ausf. E . Vzhledem k počtu vyrobených kusů je pochopitelné, že získání bezmála 450 tanků LT-35 a LT-38 na území protektorátu Čech a Moravy znamenalo pro wehrmacht vítanou posilu, bez které by bylo celé tažení výrazně problematičtější.
Na margo předpokládané organizační struktury je nutné uvést, že kvůli nedostatku výzbroje neměly tankové prapory 4. (těžkou) rotu, takže proti papírovým předpokladům byly o čtvrtinu slabší. Ideální stav počítal s 561 tanky v divizi, realita byla kolem 300–320.
Většina praporů tankových divizí měla nanejvýš jedinou četu vyzbrojenou pěti tanky Pz III, což reprezentovalo maximálně 20 Pz III v celé divizi (!). Celkový počet Pz III, které měl wehrmacht k dispozici u bojových jednotek, se odhaduje na 98 kusů.
Počet tanků Pz III nasazených v září 1939 proti Polsku se udává na přibližně 69 kusů. Zbytek výzbroje tvořily tanky Pz I, Pz II, Pz 35(t) a Pz 38(t), tedy kořistní LT-35 a LT-38. Tanky Pz IV, které měly poskytovat palebnou podporu, byly nasazované jen po 3 až 6 kusech, podle potřeby, většinou na místa s potřebou větší palebné síly. Divize měly zpravidla k dispozici do 24 Pz IV.
Podle německých údajů došlo ke ztrátě osmi tanků Pz III, což je přibližně 11,5 % z nasazených a 5 % ze všech vyrobených kusů. Jiné údaje však mluví o ztrátě až 40 Pz III, ovšem bez přesného rozlišení, zda šlo o ztráty bojové, nebo jen ztráty způsobené poruchami, uvíznutím v terénu, případně jinými příčinami. Záznamy o soubojích s polskými tanky 7TP se nedochovaly.
Největší úspěch
Polské tažení přineslo první cenné bojové zkušenosti, které byly okamžitě zohledněny. Především se podařilo významně zrychlit výrobu. Mezi zářím 1939 a červencem 1940 vzniklo 435 tanků nové verze Ausf. F, tedy více než 2,5krát víc než všech předchozích verzí dohromady.
Nejvýznamnější změnou nové verze se stalo zavedení vnější masky kanónu, protože během polského tažení se zjistilo, že ve vnitřní masce se mohou zaklínit nepřátelské střely a znemožnit změnu náměru. Postupně došlo také k přezbrojení tanku výkonnějším kanónem KwK 38/L42. Ale prvních 10 tanků se silnější výzbrojí přišlo až v červnu 1940, takže celé západní tažení oddřely převážně Pz III vyzbrojené starými 37mm kanóny KwK 36 L/45.
Nová zbraň si vyžádala také odstranění jednoho ze dvou spřažených kulometů a snížení vezeného palebného průměru ze 120 na 100 nábojů. Kanón ráže 50 mm i s vnější maskou kanónu byl zpětně namontován na několik posledních tanků verze Ausf. E. Spolu s dalšími polními úpravami to vede ke značným obtížím při určování verzí tohoto tanku. Za nezvratné lze považovat jen určení na základě znalosti výrobního čísla.
Zčásti souběžně s verzí Ausf. F se vyráběla i verze Ausf. G, která se lišila zesílením zadního pancíře korby na 30 mm, přidáním pancéřové klapky na průzor řidiče (Fahresehklappe 30) a montáží ventilátoru pro odsávání spalin výstřelů na strop věže. Tanky pozdějších verzí dostaly nový typ velitelské věžičky, případně schránku na další vybavení, tzv. „Rommel Kiste“ na zadní část věže.
První tanky byly vyzbrojené ještě starým 37mm kanónem, ale většina již byla přezbrojena „padesátkou“. Část tanků vznikla v tropikalizované verzi. Původní objednávka z ledna 1939 zněla na 1 250 tanků, ale po ukořistění našich tanků LT-35 a LT-38 došlo k ponížení na 800 kusů. Nakonec bylo mezi květnem 1940 a únorem 1941 vyrobeno zhruba 600 kusů, protože mezitím naběhla výroba modernějších verzí. Poslední tanky těchto dvou verzí bojovaly ještě v Normandii v roce 1944.
Navzdory značnému nárůstu výroby nepředstavovaly tanky Pz III v květnu 1940, kdy začalo tažení na Západ, stále ještě nejpočetnější stroj wehrmachtu. Němci měli k dispozici 349 Pz III, 278 Pz IV, 106 Pz 35(t) a 288 Pz 38(t), ale nejpočetnější byly stále „kulometné“ Pz I (523 ks) a lehké Pz II (955 ks).
Francouzi měli proti 2 499 německým tankům k dispozici 3 285 svých tanků. Pro Pz III představovaly nejvážnější protivníky tanky Somua S35, Char B a tanky Hotchkiss H35. Jejich největší slabinou nebyla slabá výzbroj nebo slabé pancéřování, ale nejasná koncepce nasazení, špatné velení, nedostatečné zásobování a přetížení velitelů tanků, kteří měli kumulovaných příliš mnoho funkci.
Vítězství, kterého Němci dosáhli, nebylo vítězstvím techniky, ale vítězstvím taktiky. I když na druhou stranu je potřeba říct, že manévry s nezajištěnými boky a týlem byly značně riskantní a vyšly jen díky tomu, že spojenci nedokázali své síly zkonsolidovat a postavit se na významnější odpor.
Pro tanky Pz III a jejich osádky šlo o nejvýznamnější vítězství a příkladnou ukázku spolupráce letectva a pozemních jednotek. Přesto se ukázaly některé varovné momenty. Tankové divize, stále ještě hluboko pod plánovanými počty, plnily své úkoly s vypětím sil. Francouzské tanky, především Char B a Somua S35, byly imunní proti zásahům 37mm kanónem prakticky z jakékoli vzdálenosti, zatímco jejich palba si vybírala mezi německými Pz III krutou daň.
Celkové ztráty do kapitulace Francie dosáhly 135 strojů Pz III, což je 38 % (!). Tlak na přezbrojení Pz III výkonnější zbraní vzrostl. A to byla jen předzvěst toho, co čekalo osádky těchto tanků v budoucnosti.
Konec I. dílu