O vývoji tanku Panzer III do poloviny roku 1940 a o jeho vítězném tažení na začátku války pojednává I. díl článku pod názvem: „Byl vzorem moderního tanku a vybojoval většinu velkých vítězství Wehrmachtu“.
V červnu 1940 dorazily jednotky Wehrmachtu k pobřeží Francie. Před nimi stál kanál La Manche a na jeho druhé straně – Británie. Když odhlédneme od faktu, že bylo potřeba nahradit citelné ztráty, byl z hlediska pozemních vojsk největší problém, jak dostat tanky a živou sílu na druhou stranu. A nejen to, tanky se musely vylodit na invazních plážích. Otázka zněla – jak? Metod bylo několik.
Operace Seelöwe
Již za 1. světové války konali Britové pokusy s plovoucími tanky. Značnou pozornost využití tanků při násilném přechodu řek věnovali v Sovětském svazu, o čemž se mohli Němci při výměnných návštěvách přesvědčit. Vzhledem k tomu, že pro invazi trpěli chronickým nedostatkem lodního prostoru a neměli příliš času, zvolili Němci metodu jízdy po dně. Tank Tauchpanzer nepotřeboval úpravy pohonu a nenarůstaly jeho rozměry jako v případě použití přídavných plováků.
Pro umožnění jízdy po dně byly utěsněny a zakryty všechny otvory včetně mezery mezi věží a stropním plátem korby, kterou utěsňoval nafukovací gumový profil. Na velitelskou věžičku a na hlavně kanónu a kulometů se nasadily plátěné pogumované převleky, které bylo možné odpálit po výjezdu z vody pomocí bleskovice zevnitř vozidla.
Tauchpanzer III se invaze do Británie nedočkal, ostatně stejně jako vůdce
Vzduch byl dodáván 18 m dlouhou hadicí s průměrem 20 cm, kterou na hladině držel plovák. Zaplavení motoru přes výfukové potrubí bránil jednocestný ventil. Bezpečná hloubka brodění byla 15 m a doba pobytu pod vodou maximálně 20 minut. Osádka byla vybavena záchrannými dýchacími přístroji, jež používaly posádky ponorek. Vodu, která pronikla těsněním dovnitř, pomáhalo odsát pomocné čerpadlo.
Tanky měly být z transportní lodi vyloženy na dno pomocí jeřábu. Pro udržování směru měl řidič k dispozici gyrokompas. Na plovák byla vyvedena i anténa vysílačky, takže posádka mateřského plavidla mohla osádce ponořeného tanku dávat pokyny, kdyby směřovala na nějakou překážku.
Liknavost, s jakou Hitler přistupoval ke schválení operace Seelöwe (Lvoun), stála cenný čas. Celkem bylo na Tauchpanzer přestavěno 168 Pz III Ausf. E, G a H, včetně několika velitelských strojů. Ale hotové byly až koncem října.
Zjednodušeně řečeno, zpočátku nebylo invazi s čím provést, a když už bylo, tak nepřálo počasí. Nehledě na skutečnost, že se Luftwaffe nikdy nepodařilo vybojovat alespoň lokální nadvládu ve vzduchu. Každopádně z invaze sešlo a Tauchpanzery byly v rámci18. a 3. tankové divize použité až v operaci Barbarossa při překonávání řeky Bug.
Poučení z Francie
Během bojů ve Francii se ukázalo, že tanky Pz III mají nedostatečnou pancéřovou ochranu. Na výrobce byl v tomto směru vznesen požadavek. Ale než došlo k definitivní nápravě, vyráběla se přechodná Ausf. H, která měla přední pancíř zesílený přídavným plátem silným 30 mm, s prostými výřezy pro střílnu kulometu a průzor řidiče. Zadní plát věže byl zesílen na 50 mm a zmizel výřez pro velitelskou věžičku, takže tato partie byla celkově tužší a ve stísněné věži bylo víc místa. Novinkou bylo zavedení koše, který se otáčel společně s věží, takže nabíječ už nemusel při otáčení věže „stepovat“ po podlaze korby.
Protože vzrostla hmotnost tanku, museli konstruktéři použít pásy s šířkou 400 mm proti původním 360 mm. Přestože celková hmotnost vozidla překročila 21,5 t, měrný tlak mírně poklesl. Těžší pásy se však více prověšovaly, takže bylo potřeba posunout přední podpůrné kladky dopředu, těsně za hnací kolo. To bylo spolu s napínacím vyměněno za nový typ a pojezdová kola dostala kvůli širším pásům jiné distanční podložky. Tank dostal také novou, výrobně jednodušší, šestistupňovou synchronizovanou převodovku SSG 77.
V říjnu 1940 bylo objednáno 759 tanků Ausf. H, ale nakonec se jich do dubna 1941 vyrobilo jen 308. Zbytek byl převeden ve prospěch Ausf. J. Ta byla poslední vyráběnou základní variantou tanku Pz III a také nejpočetnější. Měla přední a zadní pancéřové pláty korby silné 50 mm a stejnou tloušťku měla i maska kanónu. Boky korby i věže měly sílu 30 mm. Později byl přední pancíř korby zesilován dalším 20mm plátem. Došlo k úpravě řidičova průzoru a kulomet radisty dostal typický kulový závěs. Vzhledem k nárůstu hmotnosti byly zesíleny torzní tyče. Prvních šest mělo průměr 55 mm, zbylých šest 52 mm.
Největší změna se týkala výzbroje. První Pz III Ausf. J byly vyzbrojené 50mm kanónem KwK 38/42, ale Hitler trval na přezbrojení na KwK 38/60 s delší hlavní, a tím pádem i vyšší úsťovou rychlostí a průbojností. Zdržení při přezbrojování tanku bylo zčásti způsobeno problémy s dodávkami výkonnějších kanónů, ale v tomto případě šlo o jeden z mála případů, kdy měla Hitlerova umíněnost pozitivní přínos. Nicméně daní za větší palebnou sílu bylo snížení vezeného palebného průměru z 99 na 84 nábojů.
Verze Ausf. J se vyráběla od března 1941 do poloviny roku 1942 v počtu 1 549 tanků s krátkým kanónem L/42 a 1 067 tanků s hlavní dlouhou 60 ráží.
V africkém písku
Tanky Pz III Ausf E postupující v řeckých horách po železniční trati
Na začátku roku 1941 byty tanky Pz III nasazeny na Balkáně a v Řecku. Zde nebyly největším protivníkem nepřátelské tanky nebo protitanková děla, ale terén. Na řadě míst chyběly sjízdné cesty a často tanky musely jezdit po kolejích, jako jediné použitelné komunikaci v horách. Největší ztráty způsobily, stejně jako britským Cruiser Mk.IV z 3. RTR (Royal Tank Regiment), technické závady.
Významnou roli sehrály Pz III nasazené v rámci Rommelova DAK (Deutsches Afrikakorps). V první fázi dorazilo do Afriky 70–80 vozidel především Ausf. G Trop, které měly upravené filtry vzduchu a byly zařazeny do výzbroje 5. tankového pluku 5. lehké divize. Z tanků, které měli Britové v té době v Africe k dispozici, stačily na Pz III jen těžce pancéřované pěchotní tanky Matilda.
První větší boj představoval frontální útok na Tobrúk v dubnu 1941. Australská pěchota se nechala „přejet“ tanky a potom německou pěchotu, postupující za tanky, přibila palbou k zemi. Německé tanky se vzápětí dostaly pod palbu britských Cruiserù a Matild 1. a 7. RTR zakopaných ve věžových pozicích na okraji obranného perimetru. Ztráty činily 24 Pz III, ale většinu vraků se Němcům podařilo odtáhnout, a díky „modulární“ konstrukci tanku z nich poskládali 14 funkčních.
Předzvěstí nastávajících problémů byl boj v průsmyku Halfaya v květnu 1941, kde se devět Matild 4. RTR utkalo s asi 160 německými tanky. Německé osádky nevěřícně zíraly, jak se 37mm a 50mm projektily odrážejí od tlustého pancíře Matild, zatímco jejich 2pdr kanóny na vzdálenost až 500 m zapalovaly jeden německý tank za druhým.
Panzer III Ausf J 15. tankové divize zničený v Africe v roce 1942
Němce rychle přešlo bojové nadšení a prapor se obrátil na ústup. Britové zaplatili za akci ztrátou šesti tanků, které byly znehybněny zásahem do pásů. Jejich osádky vyzvedly tři zbývající Matildy. Rommel byl vzteky bez sebe, protože něco podobného se v historii Panzerwaffe ještě nestalo. Velitel praporu byl odsouzen válečným soudem a jeho zástupce zbaven velení. Ukázalo se, že jedinou zbraní, která na Matildy spolehlivě platí, je protiletadlový kanón ráže 88 mm.
Konec světlých dní
Němcům se naopak zadařilo při odvracení operace Battleaxe, která Brity stála asi 91 tanků. Jim samotným se podařilo zasáhnout přibližně stejný počet německých tanků. Ale zatímco Britové o svá vozidla při ústupu přišli, Němcům se podařilo většinu opět zprovoznit, takže totálně odepsali asi jen 12 tanků.
Spojencům se poměrně úspěšné dařilo narušovat německé zásobování a sami získávali postupně početní převahu. V listopadu 1941, v době zahájení operace Crusader, mohli Britové nasadit 756 tanků, z toho 213 pěchotních typu Matilda a Valentine a 220 nových Crusaderů. Zbytek byly tanky starších typů. Proti nim dokázala Osa postavit 249 německých tanků, 139 kusů tvořily Pz III, a k tomu 146 italských tanků, jejichž bojová hodnota byla nevalná.
Během této operace se jasně ukázalo, že početní převaha není úplně určující. Zatímco obě německé tankové divize bojovaly jako jeden celek, britské brigády plnily své primární cíle samostatně, což se projevilo zbytečnými ztrátami. Během dvou měsíců bojů ztratili Britové 278 tanků a jednotky Osy přibližně 300. Nejhorší bylo, že se Auchinleckovi nepodařilo Rommelova vojska definitivně zničit.
V lednu 1942 dostal Rommel posily v podobě 117 tanků, z nichž většinu tvořily nové Pz III Ausf. J s krátkým 50mm kanónem, ale 16 mělo L/60. Celkem disponoval 560 tanky. Britové proti němu byli schopni postavit 843 tanků, mezi kterými bylo i 167 nových M3 Grant, vyzbrojených 75mm kanónem v boční kasematě.
Přestože 75mm kanón dával osádkám Grantů možnost zahájit boj dřív, než se německé Pz III dostaly na dostřel, podobně špatná taktika jako v operaci Crusader vedla k těžkým ztrátám a k ústupu. To byl poslední velký úspěch Pz III v Africe. S dalšími dodávkami amerických tanků Grant a Sherman začínala jejich hvězda pohasínat. Bylo jasné, že tanky je nutné přezbrojit výkonnější zbraní, ale na to již podvozek Pz III nestačil.
Vývoj pokračuje
Na základě zkušeností z Afriky a následně i Sovětského svazu byl těžší, „bratranec“ Pz IV přezbrojen kanónem KwK 40 ráže 75 mm, se kterým se dokázal postavit britským Grantům a Shermanům i masám sovětských T-34. Začátkem roku 1942 Heereswafenamt studoval možnost vyzbrojit stejnou věží i tanky Pz III. Ale podvozek malého vozidla už byl příliš zatížen jak samotnou hmotností zbraně, tak jejím zpětným rázem.
Kvůli trvalému nedostatku tanků doporučovala závěrečná zpráva pokračovat ve výrobě Pz III s úpravami zaměřenými na zvýšení balistické ochrany. To mělo osádkám Pz III umožnit dostat se blíž k nepříteli a vést boj na kratší vzdálenost, kde se rozdíl ve výkonech kanónů stíral.
Panzer III Ausf J v technickém muzeu v Archangelsku
Vylepšená verze Ausf. J měla věž s čelním plátem zesíleným na 57 mm a kanón dostal vyvažovač, tvořený torzní tyčí, což ale vedlo k dalšímu snížení zásoby munice na 78 nábojů. Ve snaze zefektivnit a zrychlit výrobu zmizely některé detaily jako boční příklopy řidiče a radisty nebo boční průzory na věži.
Postupně byl zaveden představný pancíř typu aplique, tvořený 20mm plátem na masce kanónu a na čele korby. Tento pancíř snižoval účinnost průbojné munice tím, že jí poškozoval plášť nebo balistickou kuklu, a vychyloval střelu z dráhy, takže zasahovala pancíř pod nevýhodným úhlem.
Panzer III Ausf L
Upravené tanky šly do výroby jako Pz III Ausf. L. Stejně jako v případě předchozích verzí bylo objednáno 1 100 kusů, ale od června do prosince 1942 jich vzniklo jen 653 kusů. Zbytek byl jako obvykle převeden na následující variantu.
Tou byla Ausf. M, která se od. „elka“ lišila v zásadě jen montáží zpětného ventilu na výfukové potrubí, které tanku umožňovalo překonávat broděním vodní překážky hluboké 1,3 m, zatímco předchozí varianty měly brodivost jen 0,8 m. S tím souviselo i celkové utěsnění vozidla a možnost zásobovat motor jen vzduchem přiváděným přes bojový prostor příklopem velitelské věžičky.
Další úpravy zahrnovaly montáž trojhlavňových výmetnic kouřových granátů v rozích věže. Alternativně je bylo možné nabíjet i tříštivými granáty proti pěchotě. Poslední vyráběná „emka“ byla vybavena bočním představným pancířem „Schürzen“, který omezoval účinnost kumulativních střel tím, že je přiváděl předčasné k výbuchu.
Především k nahrazení ztrát bylo využito 250 Pz III Ausf. M vyrobených začátkem roku. V té době bylo zřejmé, že tank již dosáhl vrcholu svých možností a jeho další vývoj a výroba je jen mrháním prostředky.
Poslední verzí, která byla již jen spotřebováním stávajících podvozků a přestavbou starších, byl Pz III Ausf. N. Ten byl vyzbrojen krátkou houfnicí ráže 75 mm s délkou hlavně 24 ráží, kterých zbyly hromady po přezbrojení Pz IV kanónem KwK 40. Oba tanky si tak prakticky vyměnily roli.
Pz III Ausf. N se používaly k doprovodu těžkých tanků Pz VI Tiger. Kulometnou palbou a těžkými tříštivotrhavými granáty dokázaly účinně decimovat nepřátelskou pěchotu, stejně jako ničit její polní opevnění. Když byla vyvinuta speciální kumulativní střela, dokázala houfnice prostřelit dokonce silnější pancíř než 50mm kanón KwK 39 L/60.
Na tak malé vozidlo měl tank poměrně solidní palebný průměr 64 nábojů a v boji se osvědčil. Po přestavbě prvních tří Ausf. J a 447 Ausf. L na verzi N bylo přestavěno ještě dalších 213 z verze M a 37 z jiných tanků a volných podvozků, které se vrátily k revizím nebo opravám. Celkový počet přestaveb na Ausf. N dosáhl od poloviny roku 1942 do srpna 1943 700 kusů.
Na východ
Zdaleka největší akcí tanků Pz III byla operace Barbarossa – tažení proti Sovětskému svazu. V červnu 1941 tvořily tanky Pz III páteř německých tankových jednotek. Z celkového počtu asi 3 200 německých tanků bylo 1 440 typu Pz III. Z toho více než tisícovka s 50mm kanónem, zbytek měl staré 37mm. Dalšího nosného typu Pz IV měl Wehrmacht v červnu 517 kusů.
Pro útok na Sovětský svaz bylo vyčleněno 965 Pz III, převážně Ausf. E, F a zčásti G a H, které tvořily základ výzbroje 16 tankových divizí, u zbylých tří divizí se nacházely převážně čs. tanky Pz 35(t) a Pz 38(t). Co se týká předpokládané organizační struktury zmiňované v prvním díle, ta nebyla nikdy naplněna. Naopak.
Hitler neustále tlačil na zvýšení počtu aktivních divizí, a protože nebylo z čeho brát, dělily se počty stávajících jednotek. Pluky měly místo tří praporů jen dva a prapory přicházely zpravidla o jednu z rot. V době útoku na Sovětský svaz byly tankové divize vyzbrojeny reálně 120–150 tanky všech typů, od lehkých Pz I po tehdy nejtěžší Pz IV.
To se k ideálu 561 tanků v divizi ze začátku války ani nepřibližovalo a organizační struktury se průběžně upravovaly. Díky nárůstu výroby se v roce 1942 podařilo tento žalostný stav zvýšit na přibližně 170 tanků v divizi, ale to byl poslední záchvěv. Potom už ztráty převyšovaly výrobu a počty techniky neustále klesaly.
Pz III Ausf G zničený pod Moskvou v zimě 1941
Na východní frontě už nepředstavovaly tanky Pz III žádnou novinku. Obecně byly Pz III mnohem lépe zpracované, měly kvalitnější optiku, vysílačky a dobře rozdělené úlohy osádky, než sovětské tanky. Technicky jednoznačně ve všech ohledech překonávaly jen tanky T-26. Proti rychlým tankům BT-7 měly výhodu lepšího pancéřováni, palebná síla byla přibližné stejná. Střední tanky T-28 překonávaly pohyblivostí a dokázaly si s nimi poradit, stejně jako s těžkými T-35.
Nepříjemné překvapení znamenaly boje se středními T-34 a těžkými KV-1. Hlavně osádky starších Pz III, vyzbrojených jen 37mm kanónem, měly s T-34 obrovské problémy a KV-1 neměly prakticky šanci ohrozit. Dokonce i výkonnější „padesátka“ probíjela pancíř KV-1 jen na necelých 50 m a T-34 asi na 300 m. Není divu, že většina zničených T-34 a KV-1 padala na konto protitankových děl.
Přesto dokázaly jednotky Wehrmachtu během půl roku postoupit o 900 km a způsobit Sovětům ztráty více než 3 miliony mužů a 15 000 tanků. Nutno však říci, že značnou zásluhu na tom mělo diletantské vedení Rudé armády a Stalinův zákaz ústupu. V jeho důsledku vznikaly kapsy, ve kterých zůstávaly stovky tisíc mužů odsouzených na smrt nebo do zajetí.
Dalším velkým úspěchem, na kterém měly tanky Pz III lví podíl, bylo tažení směrem na Kavkaz, k ropným polím Ázerbájdžánu, v roce 1942. Pz III vjížděly jako první do Rostova na Donu, Voroněže i Stalingradu. Ale také tam utrpěly těžké ztráty. Ty potom pokračovaly i v roce 1943 a vyvrcholením těchto masakrů se stala bitva u Kurska.
Jedinou světlou výjimkou byl úspěšný von Mansteinův útok na křídlo Vatutinova jihozápadního frontu u Charkova v únoru 1943. Vatutin přišel o více než 600 tanků, 400 děl a 30 000 mužů. Sousední Voroněžský front generála Golikova utrpěl ještě těžší ztráty a od úplné pohromy ho zachránila „rasputica“ (lijákem a táním rozbředlé komunikace), která německé tanky zastavila.
To byla poslední úspěšná velká ofenzivní operace, které se tanky Pz III účastnily. Doby slavných vítězství skončily. Většina úspěchů dosažených na východní frontě byla jen a jen zásluhou lepšího výcviku a taktiky osádek Pz III. Technicky dokázaly držet s tanky T-34/76 krok jen verze vyzbrojené „dlouhou padesátkou“, a i to jen s námahou.
Pz III byl úspěšnou a vyváženou tankovou konstrukcí, která měla zpočátku potenciál pro další zvyšování pancéřové ochrany a palebné síly. Ale po roce 1942 byly jeho rezervy prakticky vyčerpány a další vývoj neměl smysl.
Byl to tank, který Wehrmachtu vybojoval jeho největší vítězství, na západě i na východě. Navíc se stal základem pro celou řadu dalších vozidel. Bojoval v Africe i u zamrzlého Leningradu. Přesto zůstává ve stínu slavnějších Tigerů a Pantherů. Tyto stroje však už jen oddalovaly konečnou porážku Třetí říše.
Konec druhého závěrečného dílu
