Na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století se teoretický fyzik Andrej Sacharov, tehdy sotva třicetiletý, podílel v Sovětském svazu na vědeckém výzkumu vedoucím k sestrojení vodíkové bomby. Zabýval se využitím a možnostmi řízené termojaderné fúze. V pouhých dvaatřiceti letech se jako výjimečně nadaný vědec stal řádným členem sovětské Akademie věd a nejmladším akademikem v historii země.
V té době žil vzhledem k utajení své práce společně s dalšími vědci izolován od běžného života svých spoluobčanů i od obvyklých životních obtíží tehdejšího Sovětského svazu. Nezanechalo to v něm pocit nadřazenosti, neoslabilo to jeho schopnost vnímat problémy druhých a především nepropadl nihilismu, jaký bychom u tvůrce jaderných zbraní mohli předpokládat.
Od konce šedesátých let objížděl procesy s politickými vězni a svou přítomností v soudní síni jim dodával odvahu a jejich věci vážnost a publicitu.
