V předchozím článku jsme si připomněli základní rysy trestaneckých táborů, zřizovaných od roku 1949 při uranových šachtách podniku Jáchymovské doly.
V srpnu roku 1945 Spojené státy americké oznámily, že jako jediná mocnost světa disponují atomovou zbraní. Pro Sovětský svaz bylo v tu chvíli otázkou prestiže, vojenské rovnováhy a rovněž ideologickou nezbytností, aby v co nejkratším možném čase srovnatelnou „totální zbraň“ také získal.
Jediná otevřená uranová ložiska v tehdejší sovětské vlivové zóně se nalézala na Jáchymovsku v západních Čechách. Právě sem proto Sověti okamžitě soustředili svou pozornost.
Uran se začal těžit v maximálním možném objemu
Doposud okrajová těžba jáchymovské uranové rudy, využívaná před válkou pouze k lékařským účelům, vědeckým experimentům a k výrobě fosforeskujících barev, dostala novou dimenzi. Staré důlní jámy se začaly prohlubovat a současně vznikaly i šachty zcela nové. Zvláště v letech 1946 až 1953 se tuzemská uranová ruda těžila v maximálním možném objemu.
Československý stát měl nakročeno k autoritářskému politickému systému. Pragmaticky proto akceptoval, že ekonomicky a politicky nejvýhodnější bude zapojení nesvobodných pracovních sil do těžební činnosti. Nejprve byly v oblasti jáchymovských dolů už roku 1946 uvedeny do provozu zajatecké tábory pro bývalé německé vojáky. Jejich provoz zajišťovaly výhradně sovětské orgány. Po únorovém převratu v roce 1948 už ale nic nebránilo ani zotročení nepohodlných československých občanů. Od roku 1949 pro ně začaly vznikat tábory nucené práce a také trestanecké tábory.
Tábory pro nesvobodné pracovní síly v oblasti československých uranových dolů1946 – 1950 • Sovětské zajatecké tábory pro zajaté německé vojáky. Celkem 14 táborů při jáchymovských uranových dolech. 1949 – 1951 • Tábory nucené práce pro nespolehlivé občany ČSR, kteří byli na důlní práce přiděleni komisemi národních výborů. Tito lidé nebyli odsouzeni žádným soudem; do dolů byli direktivně přiděleni úředně. Většinou na dva roky, bez možnosti odvolání. Při jáchymovských uranových dolech fungovalo celkem 5 táborů nucené práce. 1949 – 1961 • Trestanecké pracovní tábory pro soudně odsouzené vězně kriminální, retribuční a politické. Dohromady bylo postupně v provozu celkem 18, respektive 20 táborů při jáchymovských uranových dolech. Vzhled všech těchto táborů byl srovnatelný: Vysoké oplocení z dvojitého ostnatého drátu, doplněného o vysoké strážní věže. Táborové ubikace byly zbudovány narychlo, v rozporu s mnoha bezpečnostními, hygienickými a zdravotními normami. K jejich stavbě bylo využito porézních dřevěných prken, které nedokázaly udržovat teplo. |
Na pracovištích Jáchymovských dolů byl uplatňován model typický pro sovětskou totalitní moc: vymáhání velkého objemu prací a nadřazení těžebního plánu přesahujícího reálné možnosti horníků. Diletantské řízení a nedostatečná mechanizace byly kombinovány s tyranií a otrockou prací. V plném rozsahu byl sovětský represivně převýchovný model uplatňován v jáchymovských zajateckých táborech. Když ale pod dohledem československých ministerstev vnitra a spravedlnosti začaly vznikat i tábory nucené práce a tábory pro vězně, bylo jen otázkou času, kdy sovětští poradci začnou tlačit na ultimativní převýchovné metody také zde.
Trestanecké tábory – efektivnější než nucené práce
Československé ministerstvo vnitra se pokoušelo přísnější režim zavádět v táborech nucené práce. Do těchto táborů ale nebyli umisťováni odsouzení vězňové. Civilní pracovní přidělení do pracovního tábora mělo být pro politicky nespolehlivé civilisty posledním varováním. Koncept táborů nucené práce s občany, kteří nebyli formálně nikým odsouzeni, měl proto od počátku společensko-právní limity. K zavedení otrocké práce po vzoru sovětských gulagů se příliš nehodil. Během první poloviny roku 1951 byl proto provoz táborů nucené práce při Jáchymovských dolech ukončen.
Rekonstrukce trestaneckého tábora Rovnost a fotografie téhož místa v současnosti
Přesně opačným směrem šel vývoj vězeňských táborů, na které tehdy dohlížely orgány československého ministerstva spravedlnosti. Do těchto táborů byli totiž přidělováni odsouzení trestanci a k vězňům se samozřejmě snáze přistupovalo bez jakýchkoli rozpaků. Asi polovinu těchto vězňů tvořili muži nespravedlivě odsouzení za údajné a často zcela smyšlené politické přečiny. Nyní měli tito údajní protistátní vězňové v uranových dolech pocítit diktaturu proletariátu a podrobit se vnucené třídní převýchově tvrdou prací. K důslednější a systematičtější represi politických vězňů v trestaneckých táborech ale zpočátku chyběla vůle starších nekomunistických bachařů. V táborech navíc panoval obrovský chaos. Organizace vázla i na důlních pracovištích.
Původní představy orgánů ministerstva spravedlnosti o tom, že se táborové podmínky podaří konsolidovat už koncem roku 1949, vzaly záhy za své. Situace ve většině táborů zůstávala provizorní i po řadu měsíců následujícího roku 1950. Nepříjemnostem každodenního táborového života prozatím vévodilo hlavně špatné ubytování, mizerná hygiena a neschopnost managementu Jáchymovských dolů efektivně organizovat práci v podzemí. Těžká důlní manuální práce byla zároveň spojena s množstvím zbytečných pracovních úrazů. Pro nakládání natěžené rudy se používaly stavební kolečka, lopaty a holé ruce. Úrazy se ošetřovaly primitivním způsobem. Chaos a lhostejnost však tvořily jen základ nevybíravých represí, které se během roku 1950 postupně vyostřovaly.
„Koncentrák“ Vykmanov
Jedním z prvních, kdo přesně pochopil, co od něj komunistický represivní systém očekává, byl strážmistr Karel Nastoupil, velitel tábora Vykmanov u Jáchymova. Výzvy o třídní nenávisti k politickým vězňům si vzal k srdci tak důsledně, že zprávy o poměrech v táboře začaly unikat mezi civilisty a získávaly rozměr lokálního skandálu. Dokonce až do Karlových Varů pronikly některé zvěsti o „nefalšovaném komunistickém koncentráku“ u Jáchymova.
Ve srovnání s většinou ostatních tuzemských uranových táborů, lágr Vykmanov předběhl hrubým zacházením s trestanci o několik měsíců dobu. Pokud například zdejší velitel prohlásil některého z trestanců za neukázněného, čekala ho série nelidského ponižování. Nejenže byl dotyčný umístěn na disciplinární táborovou samotku, dostával snížené dávky stravy a tvrdé lože. Při vstupu náčelníka na samotku musel vězeň povstat a hlásit se tímto servilním způsobem: „Potrestaný X. Y., hlásím vše v pořádku a při této příležitosti přeji vám a vaší milostivé paní a vašim dětičkám velmi příjemný dobrý den.“ Při zaklepání ostrahy na dveře korekční místnosti musel vězeň začít dělat dřepy tak dlouho, dokud táborový bachař na dveře znovu nezaklepal. Kdokoli z trestanců takovou drezúru a ponižování odmítl, byl příslušníky táborové ostrahy nebo jejich přisluhovači z řad kriminálních vězňů surově zbit.
Půdorys s areály táborů Vykmanov I a Vykmanov II z počátku padesátých let. V levém dolním rohu je vyznačena železniční vlečka, po které se odvážela natěžená uranová ruda mířící dále do Sovětského svazu.
V prosinci 1950 nechal strážmistr Nastoupil na apelplacu vykmanovského tábora seřadit asi stočlennou pracovní jednotku. V reakci na údajně neuctivou poznámku kteréhosi z trestanců, donutil celou skupinu asi dvacet minut ležet ve sněhu a blátě a řval na ně: „budete ležet na zemi a budete lízat bláto“.
Surové praktiky bachařů z vykmanovského tábora vedly následně k dílčím personálním změnám v táboře. Nikoli ale proto, že by nadřízené orgány ministerstva spravedlnosti pociťovaly lítost nad zoufalou situací zdejších vězňů. Problém spatřovaly spíš v tom, že došlo k odhalení uvedených nezákonných praktik civilním orgánům a části místního obyvatelstva.
Represivní činnost v rámci československého vězeňství mezitím nabírala na systematizaci a postupné sovětizaci. Šikana a vynucování poslušnosti neměly už probíhat jako unáhlené excesy nepříčetných příslušníků ostrahy. Táborům a vězeňství vůbec měl být vtisknut direktivní řád, který prostřednictvím tvrdé práce a každodenního ponižování donutí všechny potenciální i skutečné oponenty režimu přijmout realitu diktatury proletariátu.
Převzetí táborů ministerstvem národní bezpečnosti
V roce 1950 vzniklo v Československu specializované policejní ministerstvo národní bezpečnosti, které pod svou agendu centralizovalo téměř veškerou dosavadní represivní činnost komunistického státu. Stalo se převodovou pákou sovětských vyšetřovacích, převýchovných a trestných metod.
Nejvyšší státní orgány sledovaly nekompetentní přístup vězeňské služby vůči politickým vězňům v táborech s velikou nelibostí. Průběžně, ale neúspěšně, upozorňovaly na vysoký počet pokusů o útěk a rovněž na malé pracovní výkony trestanců při těžbě uranové rudy. K důslednému plnění závazků vůči Sovětskému svazu bylo nutné všechny takové nedostatky rázně odstranit.
Provoz jednotlivých uranových táborů detailně mapuje nedávno vydaná obsáhlá publikace Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo
Prvním krokem ze strany ÚV KSČ bylo odstranění chaosu a neloajality mezi civilními pracovníky Jáchymovských dolů. Státní bezpečnost jednala rázně. V jiných politických poměrech by výměna podnikového managementu byla zdůvodněna neschopností, případně drobnou hospodářskou kriminalitou. V letech narůstajícího mezinárodního napětí a nově rozpoutané korejské války byla však nízká těžba strategického uranu vnímána jako napomáhání nepřátelům státu. Chaos v uranovém průmyslu byl dokonce dáván do souvislosti s údajným diverzním centrem v čele s Rudolfem Slánským, bývalým nejvyšším tajemníkem ÚV KSČ.
Po rázných zásazích v Jáchymovských dolech soustředila Státní bezpečnosti svou pozornost na správu trestaneckých táborů. V březnu 1951 už bylo orgánům ministerstva spravedlnosti jasné, že převzetí těchto táborů pod konkurenční silové ministerstvo národní bezpečnosti bude nevyhnutelné. Rozhodnutí padlo na nejvyšší úrovni ÚV KSČ a bylo jednoznačné.
V průběhu května 1951 tak byla celá soustava jáchymovských trestaneckých táborů s veškerým inventářem převedena pod dohled ministerstva národní bezpečnosti. S převzetím kompetencí bezprostředně souvisela i změna ve vnitřní ostraze táborů. Dohled nad trestanci v táborech od 1. června 1951 přestali vykonávat příslušníci vězeňské stráže ministerstva spravedlnosti. Jejich úkoly nyní přešly na specializovaný, vojensky řízený a třídně uvědomělý útvar SNB Jeřáb, podřízený Národní bezpečnosti.
O autorovi:Zdeněk Bauer je lektor, rešeršér, editor a informační analytik. Společně se svými spolupracovníky připravil k vydání obsáhlou úspěšnou publikaci Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. |
Jako hlavní důvod provedených správních změn se uváděla dlouhodobá nespokojenost nejvyšších bezpečnostních orgánů s udržováním pořádku a režimu v táborech, časté útěky vězňů a celková atmosféra nekázně. Od převzetí táborů do správy ministerstva národní bezpečnosti se proto očekávalo, že vojensky organizované složky SNB Jeřáb v táborech vybudují a udrží pevný řád a pořádek, zvýší kázeňské nároky kladené na trestance a upevní také jejich pracovní disciplínu. Nová správa táborů měla také silově prosazovat důsledné plnění závazků, které měl vůči trestaneckým táborům podnik Jáchymovské doly.
A tak se také stalo. Následující roky 1951 až 1953 lze v celé historii uranových táborů charakterizovat jako nejtvrdší. Promyšlená šikana, nezákonné postupy a rozmanité psychické a fyzické útrapy trestanců – zvláště pak politických vězňů – se staly každodenním standardem. Konkrétní formy zákazů, omezování, despocie a násilí si vyjmenujeme v příštím článku.
