Nebojácná dívka s copem z malého ostrova v Karibiku způsobila před čtyřmi lety pořádný poprask.
Coby 22letá tenisová hvězdička a 34. hráčka světa si na krk zavěsila zlatou medaili z olympijského turnaje v Riu. Během svého tažení přemohla Garbiňe Muguruzaovou či Petru Kvitovou, ve finále pak tehdejší světovou dvojku Angelique Kerberovou.
„Tak strašně moc jsem po takovém okamžiku toužila! Ale zároveň by mě ani ve snu nenapadlo, že se to opravdu stane,“ zářila Puigová. Stala se první Portoričankou, která vybojovala nejcennější olympijský kov, vystřelila na žebříčkové maximum v podobě 27. místa.
Upon learning about the difficult decision to postpone the Olympic Games, I am genuinely happy with the outcome. The situation that we are currently living with now is definitely harder than anything we have ever faced, and we need to take this time to appreciate our lives, health, and families and heal both physically and mentally. Sports will always be around and we will be back competing and fighting again soon, but I am proud of the decision to put human lives and health first above everything. We ALL matter! See you in 2021 Tokyo! ❤️
Jenže dál to nešlo. Paradoxně právě kvůli bájné zlaté olympijské medaili, která svým nositelům zaručuje slávu, ale umí také krutě svazovat.
Už rok po brazilské senzaci se Puigová v rankingu zřítila na 77. příčku, do poloviny roku 2019 se pohybovala kolem padesátky. A nyní jí dokonce hrozí výpadek z první stovky.
„Poslední roky jsem se opravdu trápila,“ hovoří pro projekt Za raketou. „Musela jsem vyrovnat se vším tím tlakem a očekáváními, která přišla po vítězství na hrách v Riu. Byly to asi tři nejtěžší roky, jakým jsem v životě čelila. Po výhře něčeho tak velkého přichází trauma, které tě zase posadí na zadek.“
 |
A pádu přihlíželo celé Portoriko, které svým úspěchem pobláznila.
„Celá země mě sledovala, což bylo neobyčejné, ale neviděli tu temnější stranu. Byla jsem stále častěji naštvaná, viděla jsem, že deprese je nevyhnutelná. Někdy jsem měla potíže jen vstát z postele. V jednom momentě jste na vrcholu světa a najednou to všechno skončí a vy nevíte, co se právě stalo. Je to jako prásknutí bičem,“ líčí Puigová.
Všechna její grandslamová maxima sahají ještě před osudný turnaj v Riu, jen druhé kolo na US Open vyrovnala v roce 2018. A k titulu ze Štrasburku 2014 dosud žádnou trofej na okruhu WTA nepřidala.
„Nemohla jsem najít motivaci k hraní. Nevěděla jsem, co se sebou dělat. Kolikrát jsem chtěla celý den jen brečet v posteli ve tmě,“ odhaluje.
Hej, mám problém
Po dlouhém zkoumání vlastního nitra si Portoričanka uvědomila, že čelí skutečným a vážným potížím. „Když došlo na hovoření o mých pocitech, nebylo to lehké, protože v této oblasti jsem introvert. Musela jsem si říct: Hej, mám problém a potřebuji se o sebe starat.“
A útěchou jí bylo zjištění, že není jediná, koho souží sportovní sláva.
„Byla jsem opravdu překvapená, kolik sportovců, hlavně olympioniků, se cítilo stejně. Missy Franklinová a Michael Phelps se také vypořádávali s těmito stresy a tlaky, když procházeli dlouhými obdobími depresí a úzkosti. Vědomí, že jsou ostatní lidí, kteří procházejí stejnými obtížemi, dává věci do širší perspektivy. A když to zvládli oni, můžeš i ty.“
Soudě podle optimismu, který prosakuje do jejích promluv o dění v posledních měsících, se Puigová po dlouhém období tápání a strádání konečně zvedá.
BIG mood
„Dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, že se něco dělo a že to nebyl jen výplod mojí fantazie. Trvalo mi to až do října 2019, než jsem se znovu postavila nohama na zem a nastavila na správnou dráhu.“
Právě v říjnu loňského roku došla na turnaji v Lucemburku do čtvrtfinále, kde ve třech setech podlehla nasazené dvojce Julii Görgesové.
„Začala jsem si užívat tenis trochu víc. Užívám si tvrdou práci, není to jen o splnění hodin, ale opravdu to chci dělat. Dvě a půl hodiny tréninku mi uteklo jako 15 minut, dříve jsem měla potíže vydržet hodinu. V ten moment jsem si opravdu uvědomila, že to začínám otáčet. Věnovala jsem spoustu času a úsilí, abych udělala ostatní lidi šťastnými a zapomínala jsem na sebe.“
