„Napadlo mě to v okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že nemůžeme hrát. V tu chvíli jsem se ptala sama sebe, jak já si udržím kontakt s divákem. A řekla jsem, si, že by tohle mohlo fungovat,“ říká Schreiberová, která je členkou jihlavského divadelního souboru nepřetržitě od roku 2000.
Potřebujete kontakt s diváky jako drogu?
To bych úplně neřekla, dovedu si představit, že se budu doma jen tak válet a nic nedělat... Ale je toho tak málo, co můžu udělat.
Jinými slovy se snažíte pomoct aspoň tím, že rozdáváte přes sociální sítě dobrou náladu?
Asi tak. Jsem jen obyčejný komediant...
Jen neříkejte, všimla jsem si, že jste se přihlásila na magistrát města Jihlavy jako dobrovolnice...
To je pravda, zajdu nějakému pánovi či paní nakoupit, ale stejně mi to pořád přijde hrozně málo. Tak holt budu dělat aspoň šašoura.
Navíc čtením online dáváte divákům najevo, že pořád existujete, je to tak?
Přesně. Měla jsem potřebu dát najevo, že fungujeme, že jsme se nezavřeli nikam do krabice, ale že jsme pořád tady. A ještě něco bylo pro mě velkým impulzem.
Povídejte...
Zjistila jsem, že moje dvanáctiletá neteř je ze současného stavu hrozně vyděšená, třeba se jen tak rozpláče. Má strach, bojí se. A podobně to má spousta dětí. Proto jsem chtěla aspoň na chvilku odvést jejich pozornost, rozesmát je.
Proto jste začala s četbou z knihy Na arše v šest? Věřila jste, že tučňáci zaberou?
Tučňáci jsou tak úžasní a maximálně pozitivní. A musím říct, že jsem měla skvělé ohlasy.
Máte představu, kolik vás sleduje nebo poslouchá lidí?
Poprvé v tu danou chvíli asi sedmdesát, ale dá se to pustit i zpětně a celkem to tedy poslouchaly čtyři stovky lidí. Z toho mám radost. Říkám si, že i kdyby jich bylo sto nebo sto padesát, tak je to pořád plný sál.
Napoprvé jste četla o víkendu od 18 hodin, nyní jste ale začátek posunula až na 20. hodinu. Proč?
Z prostého důvodu, protože v divadle sice nehrajeme, ale zkoušíme dvoufázově. Teď třeba Knihu džunglí a Hedu Gablerovou. Takže dřív bych prostě nestíhala.
Máte doma v kuchyni ve svém improvizovaném studiu Tučňák dostatek knih? Karanténa se může protáhnout...
To možná bude trochu problém, protože jsem skoro všechny knížky dala pryč. Chodím už jen do knihovny, která je teď ovšem zavřená. Ale něco ještě mám a chci se zaměřit i na místní autory.
Co na vaši četbu online říkají kolegové?
Líbí se jim to, prý je to super. Ale zatím žádný z nich neřekl: Dneska to vezmu já.
Třeba vám aspoň donesou z domu nějaké knihy...
Možná. Já doma nějaké mám, ale jsou dost náročné a já nechci v současné době zahlcovat lidi něčím těžkým. Myslím, že každá chvilka, kdy se teď člověk usměje, je dobrá.
Tak schválně, kdy a čemu jste se naposledy od srdce zasmála konkrétně vy?
V pondělí večer jsem si před usnutím pustila film Návrat Růžového pantera a musím říct, že Peter Sellers mě fakt rozesmál. Já mám prostě tyhle komedie ráda.
Takže váš recept na současný stav, kdy se všichni hrozí nákazy koronavirem, je co nejvíc se smát?
Je to tak, hlavně nepodlehnout panice. Ta je totiž horší než samotný virus.
Vy strach z koronaviru vůbec nemáte?
Abych pravdu řekla, tak o sebe strach nemám, protože jsem relativně mladý a zdravý člověk. Ale mám strach, že bych mohla onemocnět a nevědomky nakazit někoho blízkého. Bohužel musím říct, že ve mně zatím ani naše vláda nevzbuzuje pocit bezpečí. Většinu věcí vyhlašuje někdy v noci, takže se pak člověk probudí do jiné reality.
Na co se nejvíc těšíte, až karanténa pomine a život nejen na Vysočině, ale i v celé republice se zase vrátí k normálu?
Na to, až si budu moct jít do kavárny na pořádnou kávu. A hlavně se moc těším, až se lidé přestanou bát.
Nedávno jste vydali s kapelou Old Good Chassis „cédéčko“, takže bude i nějaký křest, až to situace dovolí?
Spíš asi ne, protože najít potom volný termín, bude v podstatě nemožné. Každopádně naše album se jmenuje Ticho, což je pro tuhle dobu adekvátní...
