„Každé patro vypadá jinak,“ začíná prohlídku po domově ve středočeské Zlosyni jeho ředitelka Ladislava Vlachová. Místnost v přízemí připomíná les – jedna ze stěn je dokonce potištěna fotografií stromů, lavičky jsou vytvořeny z kmenů stromů. Ze dřeva je i rozcestník – ten klientům ukazuje, kudy se dostanou do jídelny, na toaletu či do pokojů. Nebydlí tu totiž běžní senioři, nýbrž lidé trpící Alzheimerovou demencí. Ta v pozdějších stadiích způsobuje mimo jiné dezorientaci.
„Běžný senior má kognitivní funkce v pořádku – je schopný například říct, jak se jmenuje, kde bydlí, co je za den. Kdežto člověk v pozdních stadiích Alzheimerovy choroby už vám nic takového neřekne,“ přibližuje Vlachová klienty Alzheimercentra. Lidé, kteří o nemocné pečují, proto musí být velmi vnímaví. „Řada klientů vám verbálně nic nesdělí. Je třeba odezírat i mimiku,“ upozorňuje. Jeden pečovatel se proto dlouhodobě stará o ty samé klienty.
Jedním ze zdejších obyvatel je i osmašedesátiletá docentka matematiky. Bydlí tu už téměř tři roky. Její manžel Adolf K. ji denně navštěvuje. „Ona neví, že jsem její manžel. Vidí, že tu každý den jsem a je spokojená, “ říká.
Alzheimerovu chorobu jí lékař diagnostikoval před dvanácti lety. „První příznaky poznáte podle toho, že člověk najednou neumí vykonávat činnosti, které vykonával běžně. Moje paní si například najednou neuměla navážit 40 deka mouky. Přitom pekla celý život,“ popisuje Adolf.
Zpočátku také zapomínala a neuměla se obléknout. Pak se však začala ztrácet. A právě tehdy začal Adolf uvažovat o pečovatelském zařízení. „Jednou mi utekla ve 4 hodiny ráno. Šla na záchod, spletla si dveře, ocitla se na chodbě, nevěděla kam. Ale s tím se musí počítat,“ dodává.
První rok v zařízení se spolu manželé chodili procházet do lesa. Během jednoho týdne se však ženin stav natolik zhoršil, že přestala chodit. „Od té doby je na vozíku. Už bohužel nemluví,“ pokračuje Adolf.
Je stále plno
Zařízení je sice soukromé a klienti si musí doplácet, i tak však mají nabito – na místo se čeká přibližně půl roku. „Jsme kapacitně úplně plní. Realita je taková, že nového klienta přijímáme, až když někdo zemře. Dřív ne,“ dodává ředitelka.
V tamějším centru bydlí celkem 117 lidí převážně v pozdních stadiích demence, dalších více než stovka je na pořadníku. Situace u „státních“ zařízení je pak podobná, často horší.
Demence se šíří Českem, místa v domovech pro potřebné chybí |
V Česku přitom lidí s touto diagnózou žije 102 tisíc lidí. Dalších 60 tisíc nemocí trpí, ale svou diagnózu neznají. Podle odhadů by se jejich počet do roku 2050 mohl zdvojnásobit.
Nemoc si přitom nevybírá, postihuje muže i ženy všech věkových kategorií. Pravděpodobnost však roste s věkem – postihuje jednoho z pěti lidí starších 80 let a každého druhého nad devadesát. To dokládá i věkový průměr klientů centra, který je 84,5 let. Nejmladšímu je 53.
Alzheimerova choroba se nedá vyléčit. Lékaři ji umějí jenom zpomalit, zčásti může pomoci trénink paměti. Důležité jsou také podněty. „Snažíme se, abychom aktivizovali klienty už tím, že nenecháme nikoho ležet na posteli a koukat do stropu. Už jen to, že ho vezmeme na jídelnu, tak je tam spousta podnětů,“ popisuje Vlachová. Denně se proto klienti den věnují aktivitám, například ručním pracím, relaxačnímu cvičení, kreslí či loupou ořechy.
