„Nechci si dávat žádné cíle,“ říká. „Posledních dvacet let jsem měl plán na každý nadcházející den, od probuzení do pozdního večera. A jak se říká, i dobrého se člověk přejí. Nechávám tomu volný průběh. Uvidíme, jestli určité věci přijdou za půl roku, za rok, za dva.“
Byť nedobyl vysněný grandslam, v čahounovi z Valašského Meziříčí se loučí česká tenisová ikona a okamžitě se řadí na čestné místo vedle Ivana Lendla, Jana Kodeše či Petra Kordy. Všichni tito velikáni se ke svému sportu po kariéře dříve či později aspoň na čas vrátili.
Co Berdych a tenis?
„Nemyslím, že by to teď byla jedna z prvních variant,“ pronesl. „Pokud by mě to tak moc lákalo a chtěl bych, možností je spousta, skoro hned. Není problém.“
Ale on zatím nechce.
Jistě, nikdy nevíte – doba a život jsou nejpádnější scenáristé. Když chtěl velký šampion Kodeš na sklonku kariéry ještě vydělávat v Německu, soudruzi ho jmenovali nehrajícím kapitánem pro Davis Cup.
„Já jsem se hraní samozřejmě nechtěl vzdát. Bez obalu přiznám, že šlo i o určité finanční prostředky,“ píše ve své biografii. Co naplat. Nevadilo najednou ani to, že Kodeš neměl nejvyšší trenérskou licenci. „Vyhrál Wimbledon a dvakrát Paříž. A to mi stačí,“ nasměroval ho autoritativně mocný šéf československého sportu Antonín Himl na trenérskou dráhu.
Berdychův konec kariérypodrobně na iDNES.cz |
Další grandslamoví vítězové Lendl a Korda se začali věnovat svému početnému potomstvu a vrátili se později, Lendl jako mimořádně úspěšný superkouč Andyho Murrayho.
Anebo jiný příběh: Berdychův souputník a někdejší světová osmička Radek Štěpánek se krátce po svém velkém sbohem shodou okolností stal trenérem Novaka Djokoviče. Neuspěl ani s ním, ani později s Grigorem Dimitrovem, a tak se raduje z malé dcerky a obhlíží podnikatelské příležitosti.
Berdychovy plány jsou jiné.
„Celá kariéra se odehrávala pro mě, já jsem byl středem. Nemám problém s tím, že bude světlo najednou mířit na někoho jiného,“ říká. Kariéru tak nejspíš rozjede jeho manželka Ester, modelka. Dost možná v cizině, třeba New York by se nabízel. A Berdych chce být po jejím boku.
„Někdo by řekl, že jezdit po světě a dělat doprovod zní jako snovej život, ale člověk by to asi nechtěl mít jako dennodenní chleba,“ oceňuje zpětně podporu za svých tenisových let. „Ona mi ten čas dala, byla mi nablízku. Jsem jí hrozně vděčný. Totéž může očekávat ode mě. Pořád je, myslím, dost mladá na rodinu. Může si to vyzkoušet, zažít – a až jednoho dne řekne, že to stačí, můžeme se vrhnout na děti.“
Do té doby chtějí Berdychovi cestovat, třeba po Jižní Americe, a spokojeně neplánovat. Žít bez raket, bez tenisu.
Také z ryze praktických důvodů. „Pokud si jdu zahrát, udělám blbej pohyb a zase si záda zhorším, někdo mě musí narovnat, dát si se mnou práci. Což trvá. Zatím jsem nenašel jinou činnost, kterou bych si tohle přivodil jako při tenisu,“ líčí Berdych.
Kdyby chtěl kupříkladu trénovat, byl by to limit? Ano i ne. „Nemyslím, že dneska je hlavní ukazatel nahrát spolu iks hodin. Na druhou stranu bych musel říci: Super, budeme spolupracovat, ale nepůjdu s tebou na kurt ani jednou. Což jsou pořád řešitelné situace. I to je věc, kterou bych si chtěl s časem osahat. Pořád mám dobrý přehled, jaký dnešní tenis je a kam se vyvíjí.“
Zatím je z něj spokojený pozorovatel. „Na tenis se teď koukám očima fanouška. Což je pro mě jeden z nejlepších ukazatelů, že jsem udělal správné rozhodnutí ve správný čas.“
ZÁPISNÍK: Jak TB poznal den, kdy přišel konecPřišel v černém saku a černém roláku, ale podle úsměvu na tváři šlo snadno rozklíčovat, že tohle není jeho barva. Tomáš Berdych po konci kariéry neprožívá žádnou depresi či slovy nejmenovaného klasika polosmrt. Náročná chvíle to však rozhodně byla, o tom žádná. „Jednoho dne jsem se probudil a měl zvláštní pocit. Jako by něco zhaslo. Jako by mi někdo něco vzal,“ vyprávěl Berdych na tiskové konferenci na pražské Spartě. Takhle tedy skončila kariéra nejlepšího českého tenisty 21. století: tělo a mysl ve vzácné shodě řekly dost. Zavelely změnit směr. „Neměl jsem chuť, motivaci, chtíč,“ vybavuje si zpětně. „Ani ne tak jít na kurt, spíše jít za doktorem, za fyzioterapeutem a absolvovat celé kolečko znovu. Bylo by to jen další trápení,“ připomíná, že se s bolestmi zad motal na nikam nevedoucí trase už od Roland Garros 2017. Bylo by nevhodné význam takové chvíle zlehčovat. Vždyť Berdycha sport živil, proslavil i naplňoval, profesionálně se mu věnoval v průběhu dvou dekád – a najednou přišel konec. Koho z nás by nezasáhlo, když by se musel natrvalo vzdávat svého zaměstnání i koníčku? Kdo by neměl sklon přemýšlet a bilancovat, když je definitivně po všem? Výhodou Berdychovy povahy však v ten moment i v následující dny a týdny, které trvají doposud, byla schopnost nebarvit svět ani do růžova, ani do černa. „Já byl vždy realista,“ přikývnul. „Nikdy jsem nelétal v oblacích a nesnil. Takže to byla spíše úleva. Ze dne na den jsem zjistil, že už na mě nečeká stres a rutina, odříkání, která jsou s tenisovou kariérou spojená.“ Wimbledonský finalista, mimořádně vytrvalý člen Top 10, přemožitel Federera, Nadala, Djokoviče, Murrayho i dalších... Je dobojováno. Byť si mohl kariéru klidně prodloužit rozlučkou na kurtech v Melbourne, uprostřed australského léta, které mají všichni tenisté tak rádi. „Je fakt, že bych se do hlavní soutěže asi dostal. Nejsem starý. Ale ten vnitřní pocit? Prostě to ve mně zhaslo, věci kolem mě dohnaly,“ popsal. „Říkal jsem si, jestli mám zapotřebí se motat kolem 50. nebo 60. místa. Ještě rok bych to zvládl, ale moje kariéra by si to nezasloužila.“ Jelikož jejím ukončením očividně netrpí, hodí se přejícně dodat: Šťastný to chlap. Ať to vydrží! |
