Když začátkem září Rosa Basová z Utrechtu brázdila nevadskou poušť rychlostí 122,12 kilometru v hodině, mohla za světový rekord děkovat také Brňance Charlotte Iványiové, která se v týmu nizozemských studentů starala o vývoj rekordně rychlého kola.
Dvaadvacetiletá Iványiová se narodila v Amsterodamu, ale po přestěhování rodiny do Česka absolvovala brněnské Gymnázium Matyáše Lercha. I kvůli své vášni pro cestování a objevování světa však na vysokoškolská studia zamířila opět za hranice. A právě její nizozemský studentský tým se zapojil do pokusu o zlomení světového rekordu při jízdě na kole.
„Naším cílem bylo při závodě World Human Powered Speed Challenge zlomit světový rekord pro vozidla poháněná pouze lidskou silou, což se nám 9. září díky rychlosti 122,12 kilometru za hodinu povedlo. Maximum do té doby držel devět let francouzský tým s rychlostí 121,8 kilometru. Bohužel během letošního týdenního závodu náš světový rekord nakonec překonal ještě jiný tým,“ lituje Iványiová.
Dýchá přes masku, vidí kamerou
Šestnáctičlenný tým z amsterodamské Technické univerzity Delft i tak světu jasně ukázal, čeho všeho je možné dosáhnout jen lidskou silou v kombinaci s inovativními technologiemi. „Za rok se nám vlastními silami povedlo sestrojit jedinečný stroj. Celý projekt jsme si sami vedli a také financovali,“ poznamenává Iványiová.
Běžné kolo ale rozhodně nečekejte. Pro co nejnižší odpor vzduchu má obal. Právě skořápka je na celém „bicyklu“ vůbec nejdůležitější. Člověk v něm jezdí zakloněný tak, že skoro leží. „Kvůli tomu je čelní strana menší. Cyklistka je uvnitř zavřená. A aby viděla, kam míří, používá malou kameru,“ vysvětluje studentka. Aby měla „řidička“ v uzavřeném prostoru dostatek kyslíku, používá masku vyrobenou na míru. Ta odvádí vzduch, který vydechuje. Malým otvorem u předního kola pak proudí dovnitř čerstvý vzduch. „Mít u sebe v kole kyslík pravidla nepovolují, to už by nebyl výkon jen na lidskou sílu,“ upřesňuje Iványiová.
V týmu působí jako inženýrka aerodynamiky. Za úkol měla navrhnout a následně vyrobit zmíněný obal a kamery, obstarávala výpočty spojené s interní aerodynamikou a přívodem vzduchu do kola. Při závodu dávala po pádech dohromady obal. „Párkrát se to stalo. A protože závod je vícedenní, je důležité skořápku zase co nejvíce opravit, nalakovat a naleštit,“ podotýká.
V cíli museli cyklistku chytat
Sama si jízdu v kabině kola i vyzkoušela. „Jela jsem na něm jen kousek při prvním testování. Bylo ještě bez přední strany obalu, takže jsem všechno před sebou viděla. Navíc ho někdo zezadu držel v rovnováze, jel na kolečkových bruslích,“ vzpomíná Iványiová s tím, že právě udržet balanc je nejtěžší.
Závodnice proto jízdu pečlivě trénují. „Padají hlavně při startu, kdy kolo ještě nemá takovou rychlost. Při závodu je proto povoleno ho prvních patnáct metrů přidržovat. V cíli naopak část týmu cyklistku zachytává,“ vysvětluje.
Závod se jel v nevadské poušti ve Spojených státech amerických. Desetikilometrová silnice, kterou soutěžní týmy při zápolení využívají, je zcela rovná a nachází se v nadmořské výšce 1 400 metrů. Je dostatečně dlouhá na to, aby závodnice nabraly rychlost, dostaly se do sprintu a pak zase zpomalily. Malý odpor vzduchu jim navíc pomáhá k nejrychlejším výsledkům.
Do týmu konstruktérů se Iványiová přihlásila sama. Univerzita každý rok sestavuje novou skupinu, vybraní technici pozastaví studium a pracují pouze na projektu. „Podílíme se na něm od A do Z. Během studia se většinou soustředíme jen na jednu část celého procesu. Takhle jsem pracovala na konceptu, návrhu výroby, testování i konečném vyladění,“ popisuje výhody.
Tým z Technické univerzity Delft spolupracuje také se studenty pohybových věd z Vrijské univerzity v Amsterodamu. Ti mají za úkol celý rok trénovat závodníky a fyzicky, ale také mentálně je připravit na závod. „Jako jediný závodní tým jsme měli živé spojení s cyklistkou přes radiosignály. Takže jsme ji přímo při jízdě motivovali a předávali informace – třeba jak šlapat, aby dosáhla maximální rychlosti,“ upozorňuje Iványiová.
