„Zasloužili bychom si to,“ vydechl zklamaně trenér Jindřich Trpišovský. „Ale jsem hrdý na kluky, jak se s tím popasovali.“
Aby nevznikla mýlka, hned na začátku je třeba říct, že uspět se silným italským soupeřem není pro české kluby tabu.
Plzeň před šesti lety vyhrála 3:0 v Neapoli, loni na podzim doma porazila AS Řím. Sparta na jaře 2016 v Římě pro změnu rozstřílela Lazio.
Slavia se nevymyká tím, co v Miláně dokázala, ale tím, že velkokluby zlobí opakovaně. A hlavně tím, jak o papírově nerovných soubojích uvažuje. Odhodlání, s jakým k velkým zápasům přistupuje, je v českém prostředí ojedinělé.
Všimli jste si, jak v úterý večer hráči reagovali, když francouzský rozhodčí Buquet naposledy foukl do píšťalky?
Nikdo z nich si remízový výsledek neužíval, nikdo se z něj neradoval. Spíš se všichni kabonili.
Záložník Hušbauer hned po hvizdu padl na trávník a zklamaně se chytil za hlavu. Když mu při děkovačce kdosi podal plastovou lahev s vodou, ani se nenapil a vztekle s ní mrskl o zem.
Ještě v odletové hale milánského letiště Malpensa bylo vidět, jak moc remíza všechny slávisty hněte. Remíza ze San Sira! A kouč Trpišovský? Místo aby ho hřálo, jaký dojem v Itálii jeho tým zanechal, hledal okamžitě chyby.
U sebe a kolegů z lavičky. „Měli jsme jinak zvolit třetí střídání. Taktická chyba nás trenérů,“ vyčítal si.
Sebereflexe a maximalismus jsou pro jeho práci typické, díky nim a jasně stanovené koncepci Slavia vyčnívá a dál roste.
Trpišovský a jeho parťáci vidí, kudy se ubírá fotbalový svět, a uvědomují si, že v něm neobstojí, když si nebudou věřit.
Spočítali byste, kolikrát stoper Hovorka během zápasu zatínal pěsti a hecoval spoluhráče? Na něm i ostatních bylo znát, že dávno nejsou vykulení outsideři, kteří by si sedli na zadek z divokého prostředí a znejistěli, když se v tunelu podívají do očí superhvězdám.
„Abyste proti takovému soupeři uspěli, musíte mít koule,“ použil Trpišovský trefný výraz.
Jen to však nestačí. Jeho tým má sebevědomí podložené prací, což je slovo, které by vám v souvislosti se současnou Slavií mělo naskočit jako první.
Trenéři do noci pitvají hru soupeřů, hledají sebemenší detail, kterého by mohli využít. Na stadionu tráví celé dny, zažraní do díla šidí rodinný život, protože cítí, že jejich práce má smysl.
Bez bláznů, jakými Trpišovský a spol. v dobrém slova smyslu jsou, by český fotbal beznadějně bloudil tmou, s nimi naopak může najít světlo.
V době, kdy všechny ostatní kluby vypadly v předkolech a kdy se reprezentace přetlačuje v boji o evropský šampionát s Kosovem, je Slavia tím, kdo pro Česko dobývá respekt a uznání.
Třeba si příště i zahraniční novináři dají pozor, až budou před utkáním tipovat její sestavu: ti italští práci leckdy odflákli a do základní jedenáctky psali záložníka Krále, který přestoupil do Ruska, nebo dokonce Rumuna Deaca z Kluže, soupeře slávistů v předkole.
Pokud Slavia obere i další obry, snad si ji konečně fanoušci v zahraničí přestanou plést se Spartou nebo s Crvenou zvezdou Bělehrad.
Tím, jak v Evropě vystupuje, si říká o pozornost a dává naději. Po svém klestí cestu, kterou by se tuzemský fotbal měl vydat.
Má snad lepší hráče než Inter?
Nemá, to je realita.
Má snad srovnatelný rozpočet se soupeři, které ve skupině potká?
Ani náhodou, i když je na české poměry výjimečný.
Dokáže proti nim uspět?
Dokáže, protože zná své limity, ale především umí maximálně využít svých předností.
Geniální míčové techniky v Česku nenajdete, konkurovat se dá jedině tvrdou prací. A to Slavia umí. Fyzicky nadupaní hosté Inter přeběhali v součtu o devět kilometrů, přitom se rozhodně nepohybovali jen bez míče. I domácí kouč Conte žasl: „Slavia byla ve všem lepší, hlavně v tlaku na míč a intenzitě.“
Snad nehrozí, že by slávisty chvála ukolébala. Nespokojí se s dílčím úspěchem, chtějí pořád víc a vědí, jak na to. Buďte si jistí, že si věří i na Dortmund a Barcelonu. Ani proti obrům, před kterými se kdekdo klepe, se nepůjdou jen zúčastnit. Půjdou vyhrát.
A od úterního večera zní tahle představa zase o něco méně bláznivě.
