Do terénu jsem vyrazil po sedmé ráno se zkušeným detektorářem s přezdívkou Fido kousek za Olomouc na nedávno zorané pole, kde tak pohyb půdy mohl dostat blíž k povrchu zajímavé věci.
Dříve zde stála keltská a germánská vesnice, mezi detektoráři jde o známá, mnohokrát prochozená místa. Ale i na takových se dá ledacos najít.
Detektor mám v ruce poprvé a dostávám úvodní rychlokurz. Základem je dobrý sluch, do země se kope, když zazní pěkně vysoký ostrý tón bez hlubšího „zachrčení“. Zkušení hledači už podle zvuku poznají, jak zhruba velký a hlavně z čeho vyrobený předmět se v hlíně ukrývá.
Polem zní pípání a já mávám sem a tam detektorem, který je schopen odhalit kovové předměty až do hloubky kolem třiceti centimetrů. A už je tu první nález.
„Asi to bude kousek nějakého ozdobného rámu,“ odhaduje Fido, jakmile úlovek vydoluji.
Sám se mezi lovce pokladů přidal před čtyřmi lety. Jako ctitel historie se ovšem přiklonil na „správnou stranu“, takže při odhalování minulosti v rámci projektu Preventivní archeologie spolupracuje s archeology. Pomáhá jim tak hledat nová naleziště, podle zákona také odevzdává své objevy, přes GPS zaměřuje a podrobně zaznamenává místa nálezů.
S archeology se lze dostat i na dosud neprobádaná naleziště
Vidím, že Fido vykutal kousek bronzu s ohlazenými hranami. Absolutně mě nenapadá, co by to mohlo být. On má ale jasno.
Hledání s detektorem kovů |
„Je to zbytek po tavení bronzu, v minulosti takové sloužily i jako platidlo. Tady na jedné straně jsou vidět stopy po žáru,“ ukazuje.
Při hledání těží jak ze samostudia, tak i z konzultací s archeology. „Díky tomu, že s nimi spolupracuji, mám k ruce odborníky na slovo vzaté. O to se detektoráři, kteří hledají jen na vlastní pěst, často ochuzují. U hromady cenných nálezů vůbec nemusí poznat jejich hodnotu. Ne u všeho je to hned jasné, jako například u mincí,“ popisuje.
Současně přes mobil určuje souřadnice nálezu a pak metrem měří hloubku, v níž se tisíce let starý kus bronzu ukrýval.
Fido se s archeology dostane i na zatím neznámá místa, kde je velká šance na objevy. Odborníci spřátelené detektoráře občas pozvou na nová naleziště, aby pomohli s průzkumem.
„Sejde se nás tam třeba i dvacet až třicet,“ vypráví. Sám má na kontě několik větších objevů. Cení si například dvou měděných seker, jimiž se lidé oháněli v eneolitu, tedy mezi roky 4 400 až 2 000 před naším letopočtem.
Objevů máme zanedlouho plné kapsy, přichází i první „poklady“
Při hledání jsem napnutý jak struna a mám pocity, které musí být podobně těm, jež mají třeba archeologové v Egyptě. V ruce detektor kovů, uši nastražené. Krok za krokem, čekám na to správné zapípání. Teď, teď, je to ono!
Téměř odhazuji detektor, rychle beru do ruky lopatku a kopu mělkou jamku. Detailně ji prozkoumávám ručním detektorem. Můj objev ještě obaluje hlína, stírám ji prsty a je to kousek měděného plíšku. Tak nic. Díru pečlivě zahazuji a znovu. Krok za krokem…
S postupujícím časem nám nálezy plní kapsy. Většinou jde o nejrůznější plíšky, zbytky nábojů do brokovnice či staré hřebíky, Fido ale našel i knoflík z četnické uniformy a minci.
Mně se poštěstila střela zřejmě z rakousko-uherské pistole či torzo nábojnice z druhé světové války. Už třikrát jsem také vykopl kusy strusky. Detektoráři jim říkají černé kameny a já je začínám nenávidět. Kopání, očekávání a pak jen… šutr.
Hlavní objev na mě stále čeká. „Jo, tak to bych kopal,“ pokývne Fido nad dalším signálem mého detektoru. V jeho hlase cítím, že by mohlo jít o něco zajímavého. Jasný, ostrý tón, žádné chrčení.
Nadšený jak malý kluk
Kopu, ale napoprvé nález míjím. Jamka je naráz z pohledu detektoru prázdná. Fido si kleká vedle mě, je to jasné, něco zajímavého to bude. Zkušeně zaměřuje nález o deset centimetrů vedle, zatmí se mi před očima. Mince! Maličká, ale přeci jen mince. Nadšený jak malý kluk ji beru do rukou, setřu hlínu a na notně zašlém kolečku se objeví letopočet 1859.
„Měděný půlkrejcárek,“ rozpozná Fido na první pohled. „Ještě tak stříbrňák,“ zatoužím nahlas po mnohem zajímavějším kousku. Můj průvodce se jen zasměje, na – v detektorářské hantýrce – stříbro čekají i zkušení hledači třeba celé roky.
Na co naopak narazit nechci, je stará munice, protože to může být velmi nebezpečné.
„Až příliš často se na nejrůznějších internetových fórech objeví fotografie vykopaných granátů či protipancéřových střel, které si nepoučení detektoráři i v rozporu se zákonem nosí domů. Absolutně to nechápu,“ kroutí hlavou Fido s tím, že k podobným válečným pozůstatkům je třeba okamžitě volat policii.
„Vždyť to může zabít nejen je, ale i celou rodinu, zničit jejich a sousedův dům. A za to žádná sbírka nestojí,“ dodává.
My naštěstí nic podobného nevykopali a po více než dvou hodinách s hledáním na poli končíme. Prošli jsme jen jeho malou část. Kdo ví, co se tu ještě ukrývá...
