„Když jsem se poprvé viděl, byl to šok. Mix zvláštních a příjemných pocitů,“ přemítá. „Ale když se mi nedaří, mrknu tam a řeknu si: Hele, byly i časy, kdy to bylo lepší.“
Nedaří? To je silné slovo. Milan Škoda je pořád kapitánem Slavie, která v minulé sezoně jasně vládla fotbalovému Česku. Pořád střílí góly, pořád se ho soupeři obávají.
Ale sám ví, že ve třiatřiceti se jeho role mění. Je smířený s tím, že v sezoně, která pro Slavii začíná v pondělí ve Zlíně, může často zápasy sledovat v teplákách z lavičky náhradníků. I když je pro většinu fanoušků hrdinou, který si místo na stěně stadionu zaslouží.
Jak se cítíte mezi legendami?
Divně, jako legenda si vůbec nepřipadám. A myslím, že i lidi už teď mají některé hráče radši než mě. Našli si nové oblíbence.
Vážně to tak cítíte?
Moje role už není taková jako dřív. A fanoušci koukají na přítomnost, což chápu. Vím, že ti, co chodí na stadion, mě mají rádi. Zato když si čtu komentáře na sociálních sítích, mám někdy opačný pocit.
Neříkejte.
Fakt. Většinou mi to vyzní ve stylu: Škoda už tam nepatří. Beru to, dokud někdo nenapíše, že jsem starý. Nebo veterán! To když čtu, tak jsem vyřízený: ve třiatřiceti být veterán? Dejte pokoj! Necítím se tak, trénuju normálně, není to tak, že bych se mezi mladými po hřišti plazil. Třiatřicet není žádný věk, podívejte na tenistku Strýcovou.
Vy jste od pětadvaceti slávistou, v dobrém i zlém. Kdy bylo nejhůř?
Když jsme tady dostávali největší nálože. Sedmičku od Teplic, čtyřku od Boleslavi, to mi bylo hrozně. Do posledního kola jsme se třepali o záchranu, bylo strašné něco takového zažívat zrovna ve Slavii.
Vzpomenete si někdy?
Žiju přítomností, ale občas mi to naskočí. Hlavně když mi to někdo připomene, jako třeba teď vy. (smích) Ale za těch osm let se v mém životě změnilo plno dalších věcí.
Co třeba?
Z přítelkyně je manželka, čekáme druhé dítě. Už nebydlím na Ládví a nejezdím na tréninky tramvají. Do šestadvaceti jsem neměl auto, nepotřeboval jsem ho. Dojíždět po magistrále nebo Jižní spojce byla moje noční můra, radši jsem sedl na „emhádé“.
A Slavii v té době hrozil krach.
Ale já si ani jednou nepřipustil, že by nebyla. Že zmizí z mapy? Odmítal jsem tomu věřit. Pořád jsem doufal, že se objeví někdo, kdo znovu klub postaví na nohy. I když to párkrát vypadalo opravdu zle, vlastně už předtím, než jsem přišel.
Myslíte dobu, kdy Slavii hrozila ztráta licence, pád do třetí ligy, naštvaní fanoušci přímo během zápasu s Olomoucí vymlátili VIP prostory?
Přesně. Jaro 2011, dokonce jsem byl tehdy přímo u toho jako divák. Z tribuny jsem sledoval tu divočinu... A za necelý rok jsem byl tady.
Dotáhl jste to na nejlepšího střelce ligy, kapitána, do reprezentace. Jak teď koušete, že vaše pozice slábne?
Ze začátku blbě, to klidně přiznám. Ale tím, že se pořád vyhrávalo a byli jsme úspěšní, nemohl jsem jít za trenérem a divit se, že nehraju. Kdyby se prohrávalo a já pořád seděl, byl bych víc vytočený. Takhle mě těší úspěchy týmu.
Zlín vs. SlaviaOnline reportáž v pondělí od 18 hodin |
Tušíte, proč pro vás občas není místo?
Trenér Trpišovský to vidí trochu jinak než jeho předchůdci. Za pana Šilhavého jsem hrál všechno, pak se moje pozice zhoršovala. Pořád to neberu, že je úplně špatná, vždyť na jaře jsem toho odehrál spoustu. Ale když sedím, je pro mě důležité vědět, proč to tak je.
Což u Jindřicha Trpišovského nebývá problém.
Většinou si to vysvětlíme, i když taky jsou situace, kdy se to nedozvím hned. Ale trenér je hodně komunikativní, což oceňuju.
Kdy vás nejvíc štvalo, že se na zápas jen díváte?
Každý by si asi rád zahrál na Chelsea, v tom dvojzápase jsem naskočil jen na pět minut. Ale nejvíc mě to zamrzelo letos na jaře, v utkání s Plzní, která nám šlapala na paty. To jsem byl naštvaný, i když jsme si to pak v klidu vyříkali.
Kapitánem jste ale pořád, i když nehrajete.
To jsem, ale je to jiné. Nejsem ten typ, že bych si vzal slovo v kabině, když vím, že začnu na lavici. Potřebuju být na hřišti, cítit emoce. Když vím, že na trávníku nebudu, je mi blbé někomu něco říkat.
Žene vás to, že se blížíte stovce ligových gólů?
Zbývá mi jich jedenáct, to vím. Dřív jsem to tolik neřešil, ale teď je pro mě cílem to dotáhnout. Když jsem tak blízko, byla by škoda to pustit. Snad to klapne.
Už tuhle sezonu?
Když ne teď, tak asi už nikdy. (smích) Ale hlavně chci góly dávat ve Slavii. Vůbec nemyslím na to, že bych musel odejít a honit pak stovku jinde. Chci to zvládnout tady. Jestli mi bude přáno, to se uvidí.
Takže už máte v hlavě i to, že byste ve Slavii chtěl jednou ukončit kariéru?
Na to myslím už dlouho. Jenže Slavia se strašně zlepšuje a uvědomuju si, jak bude těžké se tady udržet.
Zvlášť, když klub klidně koupí Rumuna Stancia, bývalého sparťana, za rekordních sto milionů.
Tak. Ale i on musí dokázat, že je lepší než ostatní. Věřím, že nám pomůže, ale teď říct, že bude platnější než třeba Pepa Hušbauer, to si netroufnu. Kvalita je tu tak velká, že těžko přivedete někoho lepšího než kluky, kteří teď vykopali tituly. Nahradit třeba takového Simona Deliho vůbec nebude hračka.
A vás? Konkurence v útoku se v létě zase zvýšila.
Často slyším, že jsem starý, že jsou potřeba mladí a perspektivnější. Takže se může stát, že mě to z Edenu vyplivne dřív, než bych chtěl. Ale určitě budu o pozici bojovat do poslední chvíle, jak jsem zvyklý. Nepustím to zadarmo, i když to nemám jen ve svých rukách.
Uměl byste se s odchodem smířit?
Přál bych si končit tady. Ale zase nechci zabalit kariéru ve čtyřiatřiceti jen proto, že už mě Slavia nebude potřebovat. Kdyby to mělo dojít tak daleko, že vůbec nebudu hrát, nechci tady rok sedět. A taky nechci končit předčasně.
Rád byste určitě ještě zažil Ligu mistrů.
To by byl bonbonek. Co bonbonek, bonbon! Nebo spíš velký sen. Loni byl blízko a letos je ještě blíž, protože nás od ní dělí jeden dvojzápas. Nehrozí nám týmy z úplné špičky, šance je velká. Teď je ten pravý čas.
Jak moc vás Liga mistrů láká?
Pro někoho je odmala sen být v reprezentaci, mě to nikdy ani nenapadlo. Ale Ligu mistrů jsem pořád sledoval, lákala mě a znamená pro mě nejvíc. Zahrát si ji by bylo boží.
Často na ni myslíte?
Když na soustředění běháte kilometry, hlavou vám to bleskne. Nechce se vám, jste hotový, ale pak si řeknete: Liga mistrů? To je sakra motivace! Ta dřina by za ni stála.
Přebila by i double nebo čtvrtfinále Evropské ligy?
Evropskou ligu asi jo, tituly ne. To jsou úžasné zážitky. Ale Liga mistrů je pro mě něco extra. Nikdy si ji nezahrát, byl bych zklamaný. Já tak miluju tu její znělku... Pokud ji někdy před velkým zápasem uslyším, budu mít pocit, že je kariéra úplná.
I bez přestupu do zahraničí?
Blízko byla před třemi lety Čína. Tehdy mě to mrzelo, ale jakmile skončila jednání, hodil jsem to za hlavu a už na to nemyslel. Ani nebyl důvod: vyhráli jsme titul, loni pohár, teď dokonce double. Vlastně jsem šťastný, že to neklaplo, protože bych o tohle všechno přišel.
Jiná nabídka nepřilétla?
Tým Al-Ain z Dubaje, to bylo v lednu 2016 docela vážné. Dal jsem sezonu předtím devatenáct gólů, říkal jsem si, že bude hrozně těžké to zopakovat. I proto mě tehdy zahraničí lákalo, ale nevyšlo to. A já zpětně vůbec nelituju.
