V minulosti byl jeden film nazvaný třeba *. Bude mít festival letos něco podobného?
O délce názvu se bavíme s našimi kolegy, kteří mají na starosti vstupenky do kin, protože samozřejmě v nějakém okamžiku musejí přikročit k tomu, že je zkracují a je to trošičku náročné zejména pro tvůrce, když si pak vezmou lístek do ruky a tam zjistí, že je název poloviční. Ale těch filmů jsou spousty od dvoupísmenných až po desetislovné.
Zvyšuje se počet filmů na festivalu?
Oproti situaci před nějakými sedmi lety jsme razantně snížili jejich počet. Šli jsme z nějakých 230 celovečerních filmů až na 180, protože nám šlo především o to, abychom mohli častěji opakovat a uspokojit taky diváky, kteří přijedou na jeden či dva dny. Dnes hrajeme většinu filmů čtyřikrát a promítáme i celý první den, tři oceněné filmy hrajeme i v neděli po skončení festivalu, tudíž číslo 180 jak hraných, tak dokumentárních filmů je dlouhodobě stejné a oproti zveřejněnému programu před nějakými dvěma týdny jsme přidali exkluzivně dokument o Pavarottim. Natočili jej slavný americký režisér Ron Howard.
Z kolika filmů do soutěže vybíráte? A zvyšuje se zájem tvůrců o festival?
Zhruba dva tisíce filmů je nám přihlášeno takzvaně spontánně, tedy hlásí je tvůrci přes webové stránky a tak dále, zatímco my desítky filmů vidíme, protože za nimi stojí naši dlouhodobí spolupracovníci, producenti, režiséři, kteří už se filmových Varů účastnili. To číslo je špatně určitelné, ale přibývá právě těch dobrých zkušeností a těch producentů, kteří měli dobrý zážitek a vlastně svědčí to i o tom, že se někteří filmaři vracejí zpátky, jako například z Filipín, Německa a tak. Loňský vítězný film Radu Judeho Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři ve zkrácené podobě Barbaři objel po karlovarském vítězství asi osmdesátku festivalů, takže prestiž tam je a filmy nám pomáhají věhlas dále šířit.
Takže přemlouvat tvůrce nemusíte?
Zájem je, ale někdy se přemlouvat musejí, protože Vary jsou v červenci, což je okamžik, kdy se většina filmů hlásí do Cannes, protože to je největší festival na světě a nějakých 98 procent je odmítnuto. Program není nafukovací a oni se pak rozhodují, co s tím filmem udělají. A Vary jsou hned první velký festival po Cannes, ale pak následují další jako Locarno či San Sebastián, což jsou festivaly zhruba naší velikosti. Toronto, to může mít třeba stejné filmy jako San Sebastián, ty jsou ve stejný čas, tudíž máme vlastně soupeře, kteří chtějí stejné filmy, protože vkus je podobný a musíme doufat, že naše pověst rozhodne. My ale nikdy nesoupeříme nějak nefér, protože jsme kamarádi s ostatními festivaly a necháme rozhodnutí na producentech, ale je to občas boj.
Vy sami také objíždíte festivaly, které to jsou?
Pro mě to začíná někdy v září, kdy jedu do Benátek jako na první festival z největších tří. Během podzimu se spíše snažíme držet se v kanceláři a vymýšlet strategie na další rok, sem tam zajedeme na nějaký festival, třeba zmiňovaný San Sebastián, protože ten je důležitý pro španělsky mluvené filmy. Pak s Kryštofem Muchou (výkonný ředitel přehlídky - pozn. redakce) jedeme vždycky v lednu na Sundance, což je pro nás zdroj amerických filmů, a v únoru je velice důležitý festival Berlinale, kde máme spoustu schůzek právě stran nových filmů, které se zrovna dokončují. V létě jedeme samozřejmě do Cannes. Mezitím je celá řada festivalů menších, které nám slouží jako místo, kde se díváme na určité filmy určité země. Mluvil jsem jenom o sobě, ale mám pět kolegů dramaturgů, kteří cestují neméně četně a potom se o těch filmech bavíme, když je přivezou.
29. června 2019 |
