Texty Michala Horáčka, pěvecká i manažerská pomoc Báry Basikové. Co víc si mohla zpěvačka Naďa Válová při práci na svém prvním sólovém albu přát. „Naďa není žádný nováček. Myslím, že sólovou desku měla mít už dávno,“ míní její „mentorka“ Bára Basiková, sama majitelka jednoho z nejvýraznějších hlasů na české hudební scéně.
Poprvé se s vámi bavím nejen jako se zpěvačkou, ale nově také jako s producentkou debutové desky talentované zpěvačky Nadi Válové. Jak jste se do této pro zpěvačku netypické role dostala?
Je to víceméně náhoda. Naďu Válovou znám mnoho let, velmi ji obdivuju a nejsem v tom sama, protože její pěvecký projev je ojedinělý, sugestivní a opravdu přesvědčivý. Myslím, že taková zpěvačka už dávno měla mít své sólové album. Zpívala v mnoha, mnoha představeních Petra Hapky a Michala Horáčka, nazpívala nejrůznější skladby na několika deskách, ale nikdy se neprofilovala sama za sebe.
Tak nějak jsem si řekla, že udělám všechno pro to, aby svou desku měla. Pustila jsem se do toho a zkusila využít svého jména, pozice a kontaktů. Když se vydavatelství rozhodlo desku realizovat, nabídli mi, jestli bych ji rovnou i nezprodukovala. Nechala jsem si pár dní na rozmyšlenou. Přece jenom jsem zpěvačka a moje práce je zpívat. Nicméně produkovat album kolegyně, zpěvačky s lidmi, které důvěrně znám, s hudbou, jež je mi blízká, mi nepřišlo zas až tak těžké a složité. Takže jsem řekla ano.
Co tato vaše nová pozice vlastně v praxi obnášela?
Byla to hrozně příjemná práce. V součinnosti a se souhlasem Nadi a Michala Horáčka, který poskytl své nádherné texty, jsem poskládala repertoár. Šlo mi především o to, aby vynikl Nadin hlas, tak jsem přišla s nápadem, aby se orchestrace na albu upozadila a byla velmi komorní. Na mém seznamu úkolů byla také určitá manažerská práce, koordinování termínů, oslovování hudebníků, vymyšlení názvu desky, součinnost při její vizualizaci a tak dále.
Byla jste pro vaši méně zkušenou kolegyni i tak trochu mentorem, který dodává klid a někdy i motivuje?
Do jisté míry ano. Je ale potřeba říct, že Naďa není žádný nováček. Sice není zatím tak známá, ale má už bohaté zkušenosti. Obrovskou motivací pro ni byla už ta samotná skutečnost, že natáčí své album. Že se to doopravdy děje a že se plní její životní sen.
Měla jste vy sama někoho, kdo vás od začátku podporoval ve snu stát se zpěvačkou a dodával sebevědomí?
Abych pravdu řekla, mám-li se vrátit až do svých dětských let, tak v úplných začátcích podpory moc nebylo. Nebyla jaksi důvěra a nebylo pochopení. Když před padesáti lety v době totality přišla šestiletá brýlatá zakomplexovaná holčička s minimálním sebevědomím za rodiči s tím, že by chtěla být zpěvačka, nejásali nad tím. V té době se to prostě nenosilo. Byla to taková utopie, že se mi víceméně všichni smáli s tím, že je to nesmysl. Ani o několik let později to s podporou nebylo o moc lepší. První, kdo mi ji vyjádřil, byl můj dědeček, který jako jediný v malé holce vycítil talent. Sám byl totiž velký milovník hudby a fanoušek jazzu. To on můj potenciál odhalil a odvedl mě do Kühnova dětského sboru.
Na začátku pěvecké dráhy Nadi Válové byla soutěž Superstar, vy jste se poprvé objevila v televizi díky pořadu Zpívá celá rodina. Dala by se mezi vámi najít ještě nějaká další podobnost, pokud jde o cestu k muzice?
Obě máme stejnou zkušenost například s přijímacími zkouškami na konzervatoř. Ani Naďu, ani mě nevzali pro nedostatek talentu. Obě jsme to měly úplně stejně, byť v jiné době a jiném věku. Kromě lidové školy umění a výborných pedagogů, na které jsem měla štěstí, nemám vlastně žádné oficiální hudební vzdělání. Myslím si, že všechny umělecké profese, ať už jsou to spisovatelé, malíři, herci nebo hudebníci, v sobě musejí mít velkou dávku talentu, emocí a citu. To jsou ty hlavní ingredience. Bez talentu vám ani ty nejlepší školy nepomůžou. Takže dnes toho, že mě na konzervatoř nevzali, ani nelituju.
Bára Basiková■ Narodila se 17. února 1963 v Praze. |
Tehdy vám to ale určitě vzalo vítr z plachet…
Pamatuju si, že tehdy, v té deváté třídě základní školy, se mi úplně zbortil životní sen a díky mé povaze mě to hodilo do absolutní pesimistické polohy a nálady. Přestala jsem věřit, že to vůbec někdy dokážu. Přesto, nejspíš díky náhodě, štěstí a nějaké příznivé konstelaci, jsem šla nenápadně a skromně dál za svým cílem a osud byl ke mně tak příznivý, že jsem ve správnou chvíli přišla na správné místo a potkala správné lidi. Myslím, že v tom to i Naďa měla stejné.
Zmínila jste, že jste promlouvala mimo jiné i do názvu alba Černá. Vaše vlastní poslední deska se jmenuje Slzy. Upřímně, ani jeden z názvů nezní zrovna vesele. V jednom starším rozhovoru jste dokonce řekla, že pesimismus v sobě máte už od dětství. Jak si něco takového představit?
Každé dítě má sice dětské nazírání na svět, ale ne každé své okolí a život vnímá stejně. Pamatuju si, že v dětství jsem byla hodně uzavřená, přemýšlela jsem o věcech úplně jinak než mí vrstevníci, víc jsem si rozuměla se staršími lidmi. Vzpomínám si, že jsem příliš o všem přemýšlela a z máločeho se uměla radovat. Myslím, že je v tom určitá genetická výbava nebo nějaká dispozice, se kterou člověk přijde na svět a že to v podstatě není nic negativního. Někdo je rozený optimista, někdo je rozený pesimista. Je to taková má vnitřní vlastnost a vnitřní postoj. Jinak si myslím, že jako člověk jsem veselá a mé děti i přátelé mě znají jako někoho, kdo se umí bavit a baví se rád. Jen uvnitř je nějaká schránka, která se obrušuje životními peripetiemi, zkušenostmi a tak dále.
Jaké zkušenosti vás v tomto směru nejvíc ovlivnily?
Nechci si stěžovat, vím, že mnozí jsou na tom mnohem, mnohem hůř. Faktem ale je, že mé dětství bylo hodně složité, vztah s mou maminkou, bohužel, také, mé vztahy, ať už partnerské nebo manželské, také nebyly jednoduché… To všechno vaši povahu ovlivňuje. Životně je mi smutek bližší než radost, ale není to tak, že bych k tomu nějak programově tíhla. Zkrátka se mě dotýkají hlubší příběhy a víc na mě působí umění, které vychází z nějaké bolesti a trápení. Ostatně nikdy jsem nedělala veselou hudbu. To ale neznamená, že zpívám o tragédiích.
Když to není například veselá hudba, co je takový váš „nakopávač“, který vám dodá energii do žil?
Určitě jsou to moje děti. V nich je má obrovská radost, inspirace a štěstí. Ony jsou můj nekonečný zdroj poznání.
Kromě dvou dnes již dospělých dcer máte ještě desetiletého syna. Dá se vaše dosavadní rodičovská zkušenost srovnat s tím, co zažíváte jako máma v klučičím světě?
Je v tom obrovský rozdíl. U mých dvou dcer se všechno odvíjelo úplně jinak než se synem. Dodneška jsou holky mými největšími přáteli, moje spřízněné duše a vládne mezi námi úplně přirozeně absolutní souznění. Jsme zkrátka ženy. U chlapečka je všechno jinak. I když mi dává velikou lásku a já jemu také, tak se musím každý den učit novým věcem, protože jeho vnímání světa je úplně jiné než ženské.
Zpěvačky Bára Basiková a Naďa Válová a textař Michal Horáček
Jaký je vlastně váš přístup k výchově?
Nejsem jako rodič moc autoritativní. To v praxi znamená obrovskou dávku pochopení, tolerance a demokracie. V životě se u nás nezvyšoval hlas a neuplatňovaly se tělesné tresty. Jsem zastáncem domluvy, vysvětlování, třeba i tisíckrát dokola. Snažím se mu také sdělovat své pocity, čím mě naštval, čím mi ublížil a vysvětlovat mu věci z mé strany. Stejně tak, jako potřebuje tatínkovu výchovu, názory a rady, tak potřebuje i maminčin pohled. I když si myslím, že pro chlapce je v tomto směru víc důležitý vzor tatínka.
Proč myslíte?
Vztah otce a syna je strašně klíčový, protože právě otec předává do života ty ryze mužské záležitosti. Muž to má z hlediska pozice ve společnosti a v životě těžší, protože má být jakousi oporou ženě, rodině a tak dále. Proto se snažím vést svého syna k tomu, aby byl samostatný a silný, protože jednou bude stát všechno na něm.
Jak vás tak poslouchám, chcete se vyvarovat tomu, aby z vašeho syna vyrostl mamánek.
Přesně tak, znám to totiž z opačného pohledu. Když měly dcery své první známosti, často k nám domů přišli chlapci, kteří byli tak zaostalí a tak nevychovaní, že to vlastně vůbec nebyli chlapi. Pravda, muži sice dospívají a také vyzrávají později, ale některé věci by v sobě měli mít zakódované už od dětství. Být gentlemanem a být zodpovědným, to je hrozně důležité. Je to ale těžké. Také jsem dělala spoustu chyb, že jsem občas měla tendence za každou cenu synovi pomáhat, i když to vůbec nebylo zapotřebí. Ale řekla jsem si ne. Věřím, že nejlíp mu do života pomůžu tím, že mu pomáhat nebudu.
6. října 2018 |
