Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvV noci z 25. na 26. dubna 1986 se na IV. bloku tehdejší jaderné Černobylské jaderné elektrárny V. I. Lenina, známé dnes jako Černobyl, odehrála největší jaderná havárie všech dob. Obsluha tehdy dovedla reaktor až na pokraj katastrofy, kvůli řadě chyb, porušování předpisů, ale i proto, že nebyla dostatečně seznámena s chováním reaktoru v extrémních režimech.
V půl druhé v noci série událostí vyvrcholila dvěma velkými výbuchy (ne ovšem jadernými), které roztrhly reaktor i budovu kolem něj a rozšířily radioaktivní látky do širokého okolí.
Výročí havárie připomněl široce oceňovaný seriál televize HBO. Je opravdu víceméně věrným obrázkem událostí v elektrárně? To byla první otázka pro hosta pořadu Rozstřel z 6. června, odborníka na radioaktivní ochranu, Zdeňka Rozlívku.
„Řada věcí, které byly ukázány v seriálu, odpovídala tomu, jak to skutečně bylo. To mě opravdu překvapilo,“ řekl ředitel Státního ústavu radiační ochrany. Vytkl by snad jen některé detaily jako zobrazení akutní nemoci z ozáření: „Ti lidé trpěli poruchami krve a vnitřních orgánů, které se navenek neprojevovaly tak drastickým způsobem, jako jsme viděli v seriálu.“ Samotný výbuch podle něj také možná nebyl ve skutečnosti tak „efektní“, posloupnost událostí i následky exploze jsou zobrazeny přesně.
Když se u nás nesmělo nic říkat
Zdeněk Rozlívka působil v oboru již v době havárie. Vzpomíná, že když 30. dubna 1986 přišel do práce, kolega, který se věnoval měření záření v prostředí, řekl jen: „A je to tady.“ Jeho měřicí přístroj zachytil ve vzduchu spektrum izotopů, které jsou charakteristické pro jadernou havárii.
Schematická mapka množství aktivních izotopů v atmosféře po havárii v Černobylu. Zatížení bylo velmi nerovnoměrné, dané směrem proudění v atmosféře. To vysvětluje, proč například Rakousko bylo zasaženo ve větší míře než Československo.
Kolega už v tu chvíli věděl, že jde o spad z Černobylu. Díky rozhlasovému vysílání ze Západu nebo od kolegů za západních zemí, vzpomínal Rozlívka a dodal: „Oficiálně jsme ani my v odborných kruzích ovšem nic nevěděli, zatloukalo se tu stejně jako v Sovětském svazu.“
V prvních chvílích se nejlepší informace k odborníkům dostávaly právě ze Západu; ve Skandinávii byla totiž brzy pro výbuchu naměřena zvýšená aktivita prvního oblaku, který při výbuchu unikl z elektrárny. Nikdo tehdy nebyl příliš překvapený, že se Sověti přiznávali jen velmi neochotně. Taková byla bohužel realita, vzpomínal český odborník.
Zkraje května tak i čeští odborníci začali přemýšlet, jaké kroky podniknout na ochranu populace. Vznikla k tomu speciální komise, která podle Rozlívky fungovala dobře alespoň dovnitř, ne ovšem směrem k veřejnosti: „Jeden den stát řekl, že u nás nic není. Druhý den se řeklo: A vidíte, už je to jen polovina. Široké veřejnosti tedy objektivní informace prezentovány podle něj nebyly.
Naštěstí ovšem v reálu nakonec na našem území dávky nebyly vysoké, nebylo tedy nutné zavádět žádná drastická opatření. „My jsme na tom v kontextu střední Evropy nebyli ovšem zdaleka nejhůře,“ řekl Rozlívka. Kontaminované vzdušné masy k nám putovaly oklikou přes Polsko, později přes Maďarsko a Rakousko. Velká část radioaktivního materiálu tedy dopadla na zem dříve, než se dostal k nám. Záleželo také na počasí: kromě plynů bylo v oblaku také spousta radioaktivních materiálů ve formě aerosolů, takže velmi záleželo na tom, zda v době přechodu oblaku pršelo, nebo ne. „V takové chvíli pak docházelo k vyplachování radioaktivních materiálů z oblaku a nasedání na zem,“ řekl český odborník.
Většinu radiace ze spadu padá na vrub izotopům stroncia a cesia, které v prostředí přetrvávají z velké míry dodnes. Poločas rozpadu je velmi zhruba řečeno 30 let, a tak se od havárie zatím přirozeně rozložila více než polovina z atomů těchto izotopů uvolněných při havárii. Bezprostředně po výbuchu představovaly nebezpečí i vzduchem se šířící radioaktivní izotopy jódu, které mají ovšem velmi krátký poločas rozpadu a rychle tedy z prostředí zmizely.
Radiační zatížení izotopem cesia 137 pro obyvatele ČR (případně Československa, zeleně) a Evropy (modře) v letech 1965 až 2010. Na snímku jsou vidět jak následky éry jaderných pokusů v atmosféře, tak i výrazný skok v roce 1986, tedy po havárii v Černobylu.
V Evropě byl vliv záření malý. U nás se zvýšily měřitelné dávky záření, ovšem zdraví obyvatel nebylo zasaženo významně: „Došlo ke zvýšení rizika výskytu rakoviny (především štítné žlázy, pozn.red.), ale v praxi nikdy nebylo prokázáno, že by se počet rakovin opravdu zvýšil,“ řekl Rozlívka.
Na našem území například bylo ozáření z havárie tak slabé, že nebylo nutné ani podávání jódových tablet (ty mají „zahltit“ štítnou žlázu, aby nepřijímala radioaktivní jód z okolí): „Musíme si uvědomit, že podávání jódu samo o sobě není k organismu úplně šetrné, a opakované podávání těchto megadávek může štítnou žlázu poškodit,“ řekl Rozlívka. Podle něj by se měly podávat pouze ve chvíli, kdy hrozí opravdu vážné nebezpečí zdraví, k čemuž na našem území nedošlo.
Škody na zdraví
Bezprostředně na elektrárně byly dopady samozřejmě mnohem horší. „Většina směny byla na velíně, který byl odstíněný, a bezprostředně při výbuchu se jim nic nestalo, ovšem v reaktorové hale byli dva lidé, kteří zemřeli,“ vylíčil Zdeněk Rozlívka. Pokud neopustili velín, dostali dávku řádově kolem stovek miligrayů, což je pod prahem akutní nemoci z ozáření.
Většina lidí s akutní nemocí z ozáření se pak rekrutovala z elektrárenské jednotky hasičů, kteří zasahovali po požáru. „Bylo tam 134 lidí, kteří prokazatelně trpěli touto nemocí a z nich 31 zemřelo. Osmadvacet na nemoc z ozáření, tři z jiných příčin,“ vypočítal Rozlívka.
„Tito lidé dostali dávky i několika grayů. Říká se, že dávka zhruba kolem jednoho graye způsobuje nějakou formu akutní nemoci z ozáření a při dávce přes deset grayů už nelze prakticky přežít.“ Dávky před 40 až 50 grayů způsobují tzv. nervovou nemoc z ozáření, na kterou lidé umírají za několik desítek minut až několik hodin. Tak vysoké dávky v Černobylu ovšem zřejmě nikdo nedostal. Zasažení tak žili několik dní, někdy i týdnů, než na nemoc zemřeli.
Prahy citlivosti mohou být u různých jedinců samozřejmě jiné, podle Rozlívky ovšem nejsou rozdíly zcela zásadní: „Řádově jsou v jednotkách či desítkách procent, ne dvojnásobek nebo něco takového,“ prohlásil v Rozstřelu.
Poškození organismu ozářením je jiné povahy než jsme u běžných zranění zvyklí: „Poškození je rozseto po tkáních, není na jednom místě, a proto se také neprojeví hned.“ Jinak řečeno, ozářeným postupně umírají buňky na náhodných místech těla. Selhávání organismu či jeho částí je tedy postupné, a v případě menších dávek ho organismus dokáže úspěšně opravit.
Jak se chránili
Následky ozáření likvidátorů při odstraňování havárie, se plánovači snažili omezit několika způsoby. Za prvé samozřejmě vzdáleností. Na střeše elektrárny mohla být příkonová dávka až 120 grayů za hodinu, ve vzdálenosti několika set metrů již byla zhruba stotisíckrát menší. Situaci samozřejmě komplikovalo to, že při výbuchu byl do okolí rozmetán materiál z reaktoru, a tak záření pocházelo i z terénu.
Alespoň někteří likvidátoři byli také vybaveni fyzickou ochranou včetně například vest z olověné gumy (záření lépe pohlcují prvky s vysokým atomovým číslem jako právě olovo, ale třeba uran, který se ovšem z praktických důvodů nepoužíval). Případně také dýchacími maskami či rouškami, které měly zabránit vdechnutí a usazení radioaktivního materiálu v plicích.
Hlavní způsob ochrany, který se používal ve vysoce kontaminovaných oblastech (např. střecha elektrárny), byla ovšem ochrana časem. „Byli v těch místech jen takovou dobu, aby dostali dávku, která jim zaručí, že nedostanou akutní nemoc z ozáření nebo jen její velmi lehkou formu,“ pospal Rozlívka.
