První triumf: Zjevení v Pokljuce
Byl to naprostý šok. Třiadvacetiletá Češka, která až do zimy 2012/2013 nikdy nedoběhla ve Světovém poháru lepší než sedmatřicátá, najednou ovládla pohárový sprint v Pokljuce a říkala: „Cítím se jako v Jiříkově vidění.“ Pravda, dlouho si předtím v cíli říkala: ‚Tolik dobrých holek je ještě na trati, někdo mě určitě předjede.‘ Když pochopila, že to nikdo nedokáže, plakala dojetím. „Jako bych se probudila v jiném člověku.“
A pak to přišlo.
Člověk Soukalová se rozpovídal a rozesmíval sebe i okolí. O tom, jak jako malá nechtěla závodit a utíkala rodičům z trati do lesa. Jak o ně přerazila hůlky. Jak je dyslektikem, proto taková zabržděná. Jak je schopná zapomenout na závodě pušku. Jak ráda maluje a zpívá a jedna její písnička je i na YouTube. Rázem ji tam všichni hledali.
Bezprostřední a spontánní Gabriela Soukalová rázně vplula na scénu a okamžitě si získala davy příznivců. Na světovém šampionátu v Novém Městě 2013 byly tribuny přeplněné. Boom započal.
Olympijské stříbro: Nugát pro kouče
Hry v Soči 2014 zahájila třemi minelami vleže, proslulým „Sakryš, sakryš, sakryš“ a až 29. místem ve sprintu. Následovala skvostná stíhačka, posun na čtvrté místo a další slavná hláška: „Vyždímala jsem se z úplně celé Gábiny. Už jsem tam nemohla nechat ani půl vteřiny. Možná kdybych si pořád neupravovala kalhotky, tak bych o 0,01 sekundy mohla jet rychleji.“
Kouč Rybář reagoval parafrází výroku z Forresta Gumpa: „Závody s Gábinou jsou jako bonboniéra. Nikdy nevíš, jaký bonbon ochutnáš.“
V hromadném závodě na poslední položce první ránu minula a pomyslela si: Zase budu čtvrtá. „Ale pak jsem si řekla: Ne, pro Ondru Rybáře prostě musím ty zbylé čtyři rány dát.“ Jak řekla, tak učinila, trenérovi servírovala nugát a za stříbrným cílem se rozplývala: „Stát na stupních vítězů je jako dotknout se slunce.“
Po smíšené štafetě si šla pro stříbro znovu. A v Česku každý její závod sledovaly v televizi dva miliony diváků.
Velký glóbus: Zní to jako vtip
Ač byla vedoucí ženou Světového poháru, po 4., 5. a 6. místech na mistrovství světa v Oslu 2016 ztratila sebedůvěru: „Už nemám kde brát, Marie Dorinová mi ten glóbus vezme.“ Stála na ochozu stadionu a my ji uklidňovali.
Přiletěla pak na pohárové finále do Chanty Mansijsku a první den tu vypadala tak zle, že skoro ani netrénovala. „Připadám si stísněně jako housenka pod kolem,“ řekla. Ale postavila se na start, otřepala se a najednou tu byla opět lvice bojovnice. Uhájila velký glóbus a potichu, zdrženlivě, až nedůvěřivě pronesla ta slova: „Já vyhrála Světový pohár.“
„Jak to zní?“ zeptal jsem se jí.
„Jako vtip,“ rozesmála se, načež přiznávala: „Jsem teď jako by mě někdo praštil do hlavy. Ale má radost je nevyčíslitelná. Mazec. Mám větší radost než po olympijských medailích.“ Následujícího dne pobavila přelézáním plotu na schůzku s fotografem v uzavřeném areálu a útěkem před ruským policistou. Ale z pohárového večírku se záhy vytratila: „Jsem strašně unavená.“
Zmatkařka: Jsme lidi, ne stroje
Stal se z toho biatlonový folklor. „Co zase Gábina zapomněla,“ ptali se trenéři, jakmile se ve vysílačce před závodem ozvalo: „Máme problém.“
Že by si měla vzít na stadion i startovní číslo? Aha.
Že jí chybí hůlka, nebo boty? „Jsme lidi, ne stroje,“ omlouvala se s odzbrojujícím úsměvem.
Že by neměla odnášet z předávacího území smíšené štafety lyže Ondřeje Moravce? „Pořád se mám v čem zlepšovat.“
Občas se zapomněla sama. V Ruhpoldingu zběsile dobíhala na start hromadného závodu, když už ostatní startovaly.
Jindy z ní pro změnu hned za cílem padala až neuvěřitelná, spontánní sdělení. Například: „Celý závod jsem měla pocit, že mi zvoní mobil. A pak jsem ještě dostala šiškou do hlavy.“ Nebo: „Jednou jsem se hodně opila. Asi tak jsem si připadala, když jsem přijížděla na poslední položku.“
Ta zapomnětlivost i bláznivé výroky k ní neodmyslitelně patřily. Bez nich by nebyla celá.
Mistryně světa: A můžu si vyskakovat
Tomu se říká vymyslet dokonalý thriller. Čeští trenéři hráli ruletu se startovními čísly, nechali ji nalosovat až do poslední skupiny, aby těžila z přimrzajícího sněhu, a tak na trať sprintu na světovém šampionátu v Hochfilzenu 2017 vyrazila až s číslem 96.
Fanouškům i díky tomu nabídla strhující podívanou, jak se na dálku nahání s časem dosud vedoucí Laury Dahlmeierové. „Snažila jsem se jet hlavou a neskočit na trať jak zajíc z brázdy, protože to bych pak v posledním kole dostala hroznou nálož, hlavně od Laury, která ta poslední kola běhá jako kůň,“ líčila.
NEJDE TO OTEVŘÍT! Gabriela Koukalová zápolí při vyhlašování nejlepších biatlonistek stíhacího závodu s láhví sektu, na pomoc spěchá vítězná Laura Dahlmeierová.
Dokázala to. Porazila Němku o čtyři sekundy a prohrála s ní pouze v dovednostní soutěži na stupních vítězů, když jí nešlo otevřít šampaňské. Vzápětí vzpomínala na maminku: „V mém telecím období jsem byla doma často drzá, vyskakovala jsem si na rodiče a máma mi vždycky říkala: Až budeš mistryně světa, tak si takhle vyskakuj. A teď už můžu! Nezdá se mi to?“
Byla na vrcholu. Výš to už nešlo.
Jen to ještě nevěděla...
