V komiksech Brněnské rozjezdy a Pomsta Vaňkovky si se šarmem, vtipem i sympatiemi utahuje z nočních autobusových linek vyjíždějících od hlavního nádraží a z dění kolem obchodního centra Vaňkovka.
Ohlas měly velký a o talentu brněnského umělce se díky nim dozvědělo více lidí. „Hlavně Brněnské rozjezdy byly svého času na sociálních sítích docela populární, ale za hranicemi Brna bez znalosti kontextu ten komiks moc nefunguje,“ říká Kučerovský.
Mohl byste zavzpomínat, jak se ty dva komiksy zrodily?
Brněnské rozjezdy vznikly v rámci výstavy Brno in comics pro partnerské město Utrecht, kde je velmi aktivní skupina komiksových autorů De Inkpot. Ti uspořádali v roce 2010 v Brně výstavu, na které jsme se organizačně podíleli coby komiksový časopis Aargh! A o rok později nás brněnský magistrát oslovil, abychom uspořádali reciproční výstavu v Utrechtu. Dali jsme dohromady několik autorů, kteří tam vystavili své krátké komiksy o Brně. A moje Rozjezdy byly jen jedním z nich.
A Pomsta Vaňkovky?
Ta vznikla v roce 2014 jako velmi volné pokračování při příležitosti komiksové výstavy právě v brněnském shopping centru Vaňkovka. Oba pak vyšly souborně ve sborníku Brno v komiksu. Rozjezdy navíc v mojí monografii ZOOOM č. 1.
Rodné Brno vás tedy inspiruje. Jaký je podle vás jeho duch?
Dodnes se mi líbí Brno v povídkách, esejích a románech Jiřího Kratochvila, kde píše třeba o tom, jak podle tváře dokáže rozeznat, kdo se narodil blíž řece Svratce a kdo blíž Svitavě, a jak má vždycky při odjezdu z Brna vlakem pocit, že opouští Zónu ze Stalkera. A o dalších a dalších generacích brněnských panduláků, jejichž křik se nese nad Brnem a spolehlivě zadupe do země cokoliv, co vyčnívá. Nevzpomínám si, že bych četl přesnější popis Brna.
Kteří „panduláci“ či místa z Brna ovlivnili vás?
Místa, která mám spojená s dětstvím, poloprostory sídlišť, relativní blízkost čehokoliv. Charakter maloměsta – kdykoliv jdete do centra, potkáte minimálně jednoho známého. Na druhé straně se mi líbí, jak město začíná v posledních letech žít. A začíná být čím dál kosmopolitnějším místem. Ovlivňuje mě tu někdo každou chvíli, jak by tomu asi bylo ostatně v jakémkoliv jiném městě.
Jak jste se vlastně k výtvarničení dostal?
Odmalička jsem věděl, že chci kreslit. Pak jsem při studiu na architektuře začal pracovat ve firmě vyvíjející počítačové hry a po sedmi letech jsem se odhodlal a přešel na volnou nohu. Bude to už pomalu patnáct let, co se kreslením živím. A občas to jde líp, občas hůř.
A kdybyste si mohl vybrat, čím byste se živil nejraději?
Komiksy. Ale v poslední době kromě knižní a časopisecké ilustrace dělám nejčastěji kreslená videa pro 60seconds, brněnskou firmu, která produkuje krátké kreslené spoty. Občas soukromé zakázky, občas storyboardy nebo práce pro reklamní agentury. Vytvořil jsem i grafiku a ilustrace několika deskových her. Nejznámější budou asi Krycí jména.
Tomáš Kučerovský
|
Deskové hry byly jednu dobu hodně v kurzu. Máte mezi nimi nějaké své oblíbené?
Když mi bylo kolem dvaceti, ilustroval jsem jednu z příruček prvního vydání hry Dračí doupě. A dodnes potkávám lidi, kteří mi vyprávějí, že na těchhle mých obrázcích vyrůstali.
No jéje, můj syn například... A které ze svých dalších prací máte ještě rád?
Architektonicko-komiksovou sérii, kterou jsem kreslil pro časopis ERA2. A dodnes je pro mě stejně důležitý i reportážní komiks ze Singapuru, který vyšel pod hlavičkou našeho časopisu jako Singapurský speciál. Ten můj krátký komiks o brněnských nočních rozjezdech byl chvíli virální, zažil jsem, že ho rozebírali lidé v rozjezdu, kterým jsem zrovna jel, a asi dva dny jsem si pak připadal jako pán Brna. Což ale nebylo nic proti tomu, jak moc virálním se stal jednostránkový komiks Špatné století, který dodnes koluje po internetu pod názvem Wrong Century. A i po šesti letech si docela užívám stripy Arnošti pro časopis Nový prostor.
Díky svým komiksům jste se podíval třeba do Singapuru nebo Koreje...
Sem tam se dostanu na festival do zahraničí a je to vždycky skvělá zkušenost. Singapur byl asi nejzásadnější, byl jsem jeden z dvanácti účastníků mezinárodního workshopu a připadal jsem si jako na jiné planetě. Zároveň pro mě bylo docela zjevení, když jsem postupně zjišťoval, jak všichni řešíme stejné problémy. Bez ohledu na to, jestli kreslíme komiksy v Česku, Finsku, nebo na Filipínách. Do Koreje jsem byl potom pozvaný, abych vyprávěl s několika dalšími autory právě o své zkušenosti z workshopu v Singapuru, což mi celkově připadalo naprosto absurdní.
Vy jste se ovšem tu osamělost komiksových tvůrců rozhodli prolomit i komiksovým časopisem Aargh!, který jste před léty založili.
Časopis, tedy dneska už spíš sborník Aargh! jsme začali vydávat s tehdejším spolužákem z architektury Tomášem Prokůpkem v roce 2000. Tedy v době, kdy tady původní české komiksy nevycházely a z překladových se objevoval hlavně americký mainstream. Snažili jsme se vytvořit nějakou platformu pro začínající české autory a samozřejmě jsme taky chtěli vidět někde otištěné svoje vlastní věci. Za ty roky, co Aargh! vydáváme, se postupně proměnil v obsáhlý barevný sborník, ve kterém debutovala řada úspěšných českých autorů. A jeho první černobílá čísla jsou dnes vzácnou sběratelskou raritou. Mapujeme historii českého komiksu, publikujeme zahraniční komiksy... Každé číslo je zaměřené na jednu z okolních zemí. A taky jsme vydali čtyři výtvarné monografie ZOOOM českých komiksových autorů, které dávají do souvislosti i jejich nekomiksovou tvorbu.
Spolupracoval jste i na počítačových hrách pro Altar Interactive nebo Illusion softworks. V tom už pokračovat nemíníte?
Herní průmysl jsem opustil před víc než patnácti lety, když ta práce vypadala myslím o dost jinak, než jaké nároky klade na grafiky dnes. Pracoval jsem na čtyřech herních titulech jako grafik, později art director. Kreslil jsem návrhy postav a prostředí, vymýšlel celkovou vizualitu a hlídal její dodržování v týmu grafiků. V Altaru Interactive, který tehdy vedl Martin Klíma, který je dnes producentem úspěšné hry Kingdom Come, jsem byl sedm let, od jeho založení. Tehdy jsme ve čtyřech lidech v jedné sklepní místnosti nadšeně pracovali na logické hře Fillets. Nemyslím, že bych se k podobné práci někdy vrátil, dnes je ten obor už někde úplně jinde, ale samozřejmě nikdy neříkej nikdy.
