Asi největší legendou jihlavského muzea je vycpaný kanec. Odborníci by ho přesně definovali jako „dermoplastický preparát samce prasete divokého“. Obdivuje jej už dlouhá řada generací dětí.
„Zajímavé je, že někteří z mých dnešních vrstevníků, kteří chodili odmalička do jihlavského muzea, byli přesvědčeni, že tady v expozici muzea býval kdysi vystaven medvěd. Ve skutečnosti se ale jednalo o tohoto kance, který jim v dětství připadal mnohem větší, než je ve skutečnosti, a ve vzpomínkách se jim ještě zvětšil, takže zpětně mají dojem, že muselo tehdy jít o obrovského medvěda,“ říká se smíchem muzejní zooložka Klára Bezděčková.
„Já tohle úplně chápu, protože pocházím z Prahy a v dětství jsem měla podobný pocit z obrovského modelu ptáka moa v Národním muzeu, ze kterého jsem vždycky bývala jako dítě při návštěvě unesená,“ vzpomíná Bezděčková.
V roce 1959 byl kňour ve volné přírodě velká vzácnost
Kňoura o váze více než 200 kilogramů zastřelil na Velkém Špičáku u Třeště v roce 1959 třešťský myslivec Antonín Smejkal.
„Tehdejší muzejní zoolog Bedřich Slavík nechal kance vypreparovat u špičkového preparátora Josefa Tesaře z Rosic. A pak ho umístil do zoologických expozic,“ líčí Klára Bezděčková.
Spatřit dnes ve volné přírodě kance není nic příliš výjimečného, v roce 1959 však byla situace úplně jiná.
„Koncem 18. století byl na našem území kanec ve volné přírodě vyhuben. Za Marie Terezie byla totiž divoká prasata přemnožená, a tak panovnice povolila jejich volný odstřel a zakázala jejich chov mimo obory,“ vysvětluje Bezděčková.
Po dvě staletí na území dnešní Vysočiny kanec žil jen v oborách. Znovu se začal objevovat až po 2. světové válce, kdy začal utíkat z poničených obor a dostával se sem i z okolních zemí.
„Tento střelený kanec byl tedy pro zoology důležitým dokladem jedné z prvních generací divokých prasat žijících opět ve volné přírodě,“ dodává Bezděčková.
Ze sysla se stal chráněný druh, kvůli rozorávání mezí vymizel
Výše zmíněný jelen - v zoologické expozici soused kance - byl uloven 17. září 1957 prvním zoologem jihlavského muzea Bedřichem Slavíkem v Hostimi u Moravských Budějovic. Statný čtrnácterák je v expozici od roku 1958.
Pozoruhodným exponátem muzea je ale i vycpanina sysla z roku 1956. To byla doba, kdy byli tito hlodavci považováni za hojného zemědělského škůdce.
„Následkem dodnes nenapravených změn krajiny po roce 1948, kdy malá políčka vystřídaly obrovské lány polí s monokulturami, se ze sysla stal chráněný druh, kterého spatřit v přírodě je obrovská vzácnost. Ten ke svému životu potřebuje přehledné plochy s nízkou vegetací - pastviny, stepi, trávníky,“ popsala Bezděčková.
Vlk si pro smrt přišel až z 300 kilometrů vzdálených Karpat
Do sbírek muzea poněkud nečekaně v roce 2017 přibyl krásný samec vlka obecného. Exponát je ale i smutným mementem. Čtyřicetikilogramový vlk byl usmrcen 10. března 2017 projíždějícím autem na dálnici u Skorkova.
„Genetické analýzy prokázaly, že zvíře pochází z karpatské populace, nejpravděpodobněji z oblasti slovenské Oravy. Vzdušnou čarou je tato oblast odsud vzdálena 300 kilometrů, ale reálná vzdálenost, kterou zvíře uběhlo, mohla být mnohem větší. Tento případ se řadí mezi několik zdokumentovaných přesunů vlka na tak dlouhé vzdálenosti,“ napsal přírodovědec Pavel Hulva.
Podle odborníků je smrt vlka u Skorkova důsledkem jevu, kterému se říká fragmentace krajiny.
„Prudký rozvoj civilizace má zhoubný vliv na naši faunu a přírodu vůbec, snižuje se prostupnost krajiny. Smrt tohoto vlka je exemplárním příkladem,“ míní Klára Bezděčková.
Unikátní je sbírka ptáků, vystavuje se jen výjimečně
Samostatnou kapitolou mezi vycpaninami jihlavského muzea je vysoce ceněná kolekce ptáků ze sbírek barona Friedricha Franze Ferdinanda Egberta von Dalberg z Dačic. Baron Dalberg do ní zařadil jako první exponát jiřičku obecnou už ve svých sedmi letech - tedy v roce 1829.
„Se svým nevlastním synem se rozhodl udělat sbírku všech ptáků, kteří kdy žili na území Evropy, a tak dali dohromady kolekci s více než tisícem exponátů. Po smrti Dalberga staršího ji Dalberg mladší věnoval přes Muzejní spolek v roce 1909 jihlavskému muzeu,“ vypráví Klára Bezděčková.
Sbírka se pak různě stěhovala, ale nakonec se ji podařilo zachránit. Nyní má 543 položek, byla kompletně repreparována na špičkovém pracovišti v Brně v Moravském zemském muzeu.
„Je uložena v depozitáři a vystavuje se jen výjimečně, protože je velmi vzácná,“ doplnila muzejní zooložka.
Nejstarším původním exponátem je lebka ondatry pižmové
Kolekce vycpanin se začala formovat z darů od příznivců už v počátcích jihlavského muzea na konci 19. století. Například krátce po založení muzejního spolku v roce 1892 profesor Jan Navrátil ze Starých Hor u Jihlavy rodícímu se muzeu do sbírkového fondu věnoval 77 vycpanin.
Systematicky se zoologickým sbírkám začal věnovat od roku 1953 první profesionální přírodovědec jihlavského muzea Bedřich Slavík.
Nejstarším exponátem zoologických sbírek je lebka ondatry pižmové, která se dochovala ze starých sbírek, jež muzeum získávalo ze školních kabinetů.
„Lebka byla jako přírodovědecký exponát získána 7. ledna 1919, ondatra byla chycena u jihlavských vodárenských nádrží,“ přiblížila Bezděčková.
Díla rosického preparátora nepelichají a neničí je škůdci
Zmíněný Josef Tesař z Rosic je autorem většiny zásadních vycpanin jihlavského muzea. „Byl to excelentní preparátor, a proto jsou ty vycpaniny tak krásné a kvalitně udělané. Na to, jak jsou staré, nejsou vypelichané, neničí je žádný škůdce,“ tvrdí Bezděčková.
Vycpaniny jihlavského muzea proto podle ní dobře obstojí i ve srovnání se zahraničními.
„Aby vycpaniny vypadaly opravdově, musí preparátor přesně vědět, jak to zvíře vypadá, jaké pozice jsou pro ně typické. Je to podobné, jako když malíři při malování portrétu ujede o půl milimetru kresba oka a už to vypadá divně. Například vydra má ploché čelo a preparátor se jeho tvary musí dobře naučit, jinak vytvoří něco mezi kočkou a kunou,“ objasňuje zooložka.
Dřív se zvířata vycpávala pilinami či rašeliníkem, dnes se dělají polyuretanové modely. Zvíře se přesně změří a pak preparátor udělá objednávku u firmy, jež modely vyrábí. Popíše, v jaké pozici chce zvíře mít. Na model se natáhne kůže, model se dotvoří, přidají se oči. Preparátor si musí dát pozor na barvu a počítat i s určitým vyblednutím exponátu.
Vycpaniny se musí chránit především před napadením živočišnými škůdci, například kožojedy, které do expozice mohou nevědomky přinést třeba i návštěvníci na svých kabátech.
„Jinak se ale návštěvníci zde v Jihlavě chovají k exponátům ohleduplně. A to jsou zdejší vycpaniny vystavené bez ochranného skla už od roku 1958,“ řekla Bezděčková.
Historii muzea poznamenalo složité soužití Čechů a Němců
Původně muzeum sídlilo v chlapecké měšťanské škole - v nynější budově střední průmyslové školy na ulici Jana Masaryka. Duší a na čas i jediným tahounem muzea byl fotograf Johannes Haupt, jinak též zakladatel jihlavského havířského průvodu.
Historii muzea poznamenaly trable soužití českého a německého obyvatelstva v Jihlavě. Muzeum vzniklo jako německé, od roku 1924 bylo ve správě českoněmeckého kuratoria, od roku 1939 bylo opět plně německé. V roce 1944 byla jeho činnost zastavena.
V létě 1945 je převzal a znovu zprovoznil jihlavský národní výbor a přeměnil na muzeum ryze české. V polovině 50. let se muzeum postupně stěhovalo do zrekonstruovaných měšťanských domů na Masarykově náměstí, kde sídlí dodnes.
