Nejprve však finský brankář musí svůj celek v mezinárodní EBEL dotlačit do play off. Základní část v neděli Orli dokončili na osmé příčce, příští týden zahájí boj ve spodní nadstavbové skupině. „Kdyby nebylo jeho, tak nejsme ani tam, kde jsme,“ vyzdvihuje přínos severské zdi trenér Miroslav Fryčer.
Kdo sleduje hokej už déle, tomu jméno Lassila není cizí. Jeho první známý nositel Hannu na začátku 80. let chytal za finskou reprezentaci, jeho syn však začínal na křídle.
„Jenže jsem byl moc pomalý, takže jsem se přesunul do brány,“ líčí Teemu Lassila. „Samozřejmě mi hodně pomohl táta, který mě naučil základy. Navíc v Turku, odkud pocházím, bylo hodně legendárních brankářů, kteří se věnovali mladým klukům. Měli jsme tam dobrou hokejovou školu.“
Způsob, kterým se v brankovišti oháněl jeho otec, je pochopitelně dávno překonaný. „Ale myslím, že není špatné znát různé styly, dává mi to víc možností. Pořád se každý den učím, sleduji i mladé brankáře, kteří mají krásný styl a techniku. Nemůžete hledět do minulosti, pořád se musíte zlepšovat,“ oznamuje pětatřicetiletý gólman.
Dlouho se zdálo, že jsou mu souzena stříbra, v domovském Finsku je bral mezi juniory i muži. Vše však změnil světový šampionát v roce 2011, který Finové vyhráli a Lassila na slovenském turnaji odchytal tři zápasy.
„Bylo to něco nereálného,“ vzpomíná na životní úspěch. „Byl jsem ve správný čas na správném místě, měl jsem za sebou dobrou sezonu a dobrou formu. Možná to pro mě otevřelo něco, co předtím bylo nemožné, protože jsem pak vyhrál zlato ve Finsku i na Slovensku. Snad se ještě nějakého dočkám, protože nejhorší pocit na světě je skončit těsně od titulu.“
Lassila si zachytal rovněž ve Švédsku a ruské KHL, poslední dva roky však pobývá ve střední Evropě. Po Banské Bystrici je jeho domovem Znojmo.
„Není to velké město, ale je to blízko jiných velkých měst a velmi dobře se tu o mě starají. Samozřejmě v menším městě, které žije hokejem jako Znojmo a každý v něm zná každého, můžete být trochu víc pod tlakem i mimo stadion. Ale jsem tu šťastný, nechají mě dělat cokoliv a užívám si to.“
Péči klubu splácí na ledě. Lassilova úspěšnost sice vězí těsně pod 90 procenty, to je však dáno hlavně divokou hrou v EBEL.
„Není tu moc defenzivních zápasů, je to víc o útočení, padá hodně gólů. Je to hodně odlišné od finské nebo švédské ligy, kde se hraje o hodně opatrněji a defenzivněji. Tahle liga je přinejmenším zábavná,“ porovnává Lassila, který počet inkasovaných gólů neřeší. „Je mi pětatřicet a naučil jsem se, že jediné, na čem záleží, je vyhrát. A je jedno, jestli je to 7:6, nebo 1:0.“
Svým nadhledem si získal i spoluhráče. „Lassi je strašně klidný a snaží se to přenášet i na nás,“ oceňuje obránce Jan Lattner, jehož tým čeká klíčová fáze sezony. „Zatím to bylo trochu nahoru dolů. Ale doufám, že jsme se ze všech chyb poučili a teď budeme silnější,“ hlásí Lassila.
