A když Češka otočila už takřka ztracený druhý set, ozývalo se za mnou úzkostné: „Oh shit, oh shit, oh shit, oh shit!“
Na vlastní oči jsem viděl čtvrté grandslamové finále s českou účastí. Dva wimbledonské mače proměnila Kvitová v rychlý proces. Především partie s Eugenií Bouchardovou byla i pro některé její příznivce přímo na centrkurtu až příliš krátká. Klidně by jí fandili o něco déle.
Každopádně pak bylo úžasné sledovat, jak děvče z Fulneku obřadně obchází zelené jeviště s trofejí v rukou.
Vybavuju si báječné povstání Lucie Šafářové v utkání se Serenou Williamsovou na Roland Garros. Když vedla v úvodu třetího setu, věřil jsem, že se stávám svědkem sportovního zázraku.
Jenže pak mě svalnatá Američanka vyvedla z omylu...
Taky sobotní bitva na melbournském betonu měla své kouzlo. Zapadající slunce všelijak obarvovalo mraky nad arénou a vytvářelo utkání působivé kulisy.
Za stavu 6:7, 3:5 a 0-40 už jsem si napsal tweet skládající poklonu mladé šampionce z Ósaky.
A pak jsem za sebou slyšel: „Oh shit!“
„Oh shit, oh shit, oh shit, oh shit!!!“
Kvitová neopustila tenisové bojiště bez odporu. Obecenstvo taky díky ní dostalo spektákl, jaký si přálo.
Rovněž proto při její dojemné závěrečné řeči dokonce i anglicky klející Japonka tleskala jako divá.
