Všechna svá nejnovější zjištění historici zpracovali do druhého dílu populárního Žďárského uličníku. Kniha vyšla těsně před Vánocemi.
Obsáhlá publikace, kterou sepsali historici a muzejníci Miloslav Lopaur a Stanislav Mikule společně s dlouholetou archivářkou Janou Fuksovou, zahrnuje spoustu unikátních fotografií či plánků.
I renomovaní znalci díla slavného architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla si budou muset zvyknout na nový objev. Objekt za rybníčkem u dnešní cukrárny U Tří hvězd v Santiniho ulici (kousek od silnice I/19), označovaný dosud jako domov pro přestárlé, byl docela „obyčejnou“ drůbežnou či drůbežárnou.
„Mezi stavby, které se dlouhé roky Santinimu připisují, ačkoliv pro to není doklad, patří i stavba takzvaného domova pro přestárlé. Kolega Lopaur dokázal, že tato stavba nikdy takový účel neměla a že to byla vždy drůbežna. V minulosti došlo k mylnému překladu podobných latinských výrazů,“ vysvětluje Stanislav Mikule, jak k chybě došlo.
Historikům při bádání napověděly kresby z 18. století
Autorství připisované Santinimu tvůrci nerozporují. Objekt, jenž rozšířil hospodářskou základnu kláštera, který za opata Václava Vejmluvy prožíval skvělé roky, byl však postaven až po architektově smrti. Na vedutě z roku 1734 už je stavba zachycena, na mapě z roku 1727 nikoliv.
Žďárský uličníkŽďárský uličník II/2 se zaměřuje na historický místopis obce Zámek Žďár, která se historicky vyvíjela v těsné blízkosti někdejšího cisterciáckého kláštera, nynějšího zámku. Do roku 1949 si obec držela svoji samostatnost, teprve sloučením s Městem Žďár vznikl Žďár nad Sázavou (nový název se používá od roku 1950). Autoři Miloslav Lopaur, Stanislav Mikule a Jana Fuksová oživili řadu zapomenutých příběhů žďárských „Klášteráků“, napříkla fregatního kapitána Ferdinanda von Hajka nebo rektora pražské univerzity Františka E. Tuny. |
Původní objekt měl půdorys ve tvaru řeckého kříže. „Panoval názor, že ústřední trakt s věžičkou mohl sloužit jako kaplička a v postranních křídlech mohly být byty pro přestárlé úředníky a služebníky kláštera,“ líčí Lopaur.
Jenže v matrice z roku 1761 se mluví o správci drůbeže, označení drůbežna nese i Mansfeldova kresba z roku 1734, podle inventáře tu byly čtyři kurníky. „To by odpovídalo čtyřem křídlům stavby,“ vyvozuje historik.
K čemu přesně taková drůbežna sloužila? „To se můžeme jen domýšlet. Možná šlo o distribuční centrum, kde se odebírala drůbež jako naturální dávka od poddaných, která potom byla podle potřeby posílána do klášterních kuchyní nebo pro chov a produkci do panských dvorů,“ píší autoři.
Panstvo ročně spotřebovalo tisíce kusů drůbeže
Podle výkazů z let 1777 až 1781, které historici našli v Moravském zemském archivu, tehdejší vrchnost ročně spotřebovala 175 až 230 krocanů, 175 až 230 krůt, 360 až 500 hus, 340 až 460 kachen, 400 až 800 kapounů, až tisíc kuřat, 1 300 kuřátek a 650 kop vajec.
„V té době nebylo moc možností uchovávat drůbeží maso čerstvé. A proto se drůbež zabíjela krátce před vařením. Kolem budovy se nacházely rybníčky, kam mohlo být pernaté ptactvo pouštěno,“ uvažuje Miloslav Lopaur.
Když umělecký tkadlec a soukeník Jiří Krejčí objekt v roce 1787 odkoupil, vznikly tam minimálně čtyři nájemní byty. V roce 1910 už lokalitu u drůbežny tvořilo šest domů s deseti byty, ve kterých bydlelo 40 lidí, většinou továrních dělníků.
Ústřední trakt s věžičkou, podle níž by se dal objekt dobře rozpoznat od okolní zástavby, během přestaveb zmizel. Po ničivém požáru v roce 1930 celá lokalita doznala dalších změn.
„Domy však mají stejnou dispozici a jejich uspořádání dodnes připomíná křížový půdorys původní budovy,“ uvádí Lopaur.
I když je Zámek Žďár historicky zdánlivě malou obcí se zhruba 130 domy, její přesah je obrovský. Pojmy jako Táferna, Tálský mlýn, Vápenice - a samozřejmě Zelená hora - znají nejenom obyvatelé okresního města.
