Válečné hřbitovy jsou si všechny podobné. Majestátní socha nebo centrální monument vévodí pravidelně rozprostřeným rovům, někdy opatřených náhrobkem, ale většinou jen uniformním křížem. Nesou jméno, číslo, hodnost případně název posledního bojiště zesnulého.
To vše v kulisách mírumilovné zeleně a ticha, které provází jen třepotání vyvěšené státní vlajky ve větru. Poslední pocty ve formě důstojného uložení ostatků padlých vojáků se obvykle dostává všem, včetně těch, kteří bojovali ve válce za druhou stranu. Je v tom i kus smíření se s minulostí.
A právě v tom je úsek hřbitova v Oise-Aisne, označený písmenem E, jiný.
Pieta a zapomnění
Vojenský hřbitov a válečný památník v Oise-Aisne se nachází na severu Francie, dva kilometry od Fère-en-Tardenois, asi 110 kilometrů od Paříže. Celý hřbitov je přitom určen Američanům, kteří prolili svou krev ve dvou světových válkách.
V přístupné části areálu, který vroubí stromořadí a působivé sochy a pomníky, narazíte na 6 012 jednotlivých hrobů. Celkem 597 z nich nese nápis „Zde ve slávě odpočívá americký voják, známý jen Bohu“. To v případě neidentifikovaného těla. Je tu také vzpomínkový monument 241 mužů, kteří byli ztraceni v akci a jejichž ostatky se nikdy z bojiště nepodařilo vyzvednout.
To se pořád nacházíte jen v částech, které orientační mapka označuje jako sekce A až D. Hřbitov v Oise-Aisne má však jedno tajemství, jímž se chlubit nechce. Sekci E, kde jsou pohřbení vojáci beze cti. A tam se jen tak někdo nepodívá. Část E o sto metrech čtverečních je od zbytku hřbitova oddělena hustou bariérou cypřišového živého plotu a přístupná je pouze přes objekt správce hřbitova. Většina lidí tak o její existenci nemá ani zdání, což je záměr.
Místo, které nemáte vidět
K vidění je tu šestadevadesát hrobů. Dá-li se to tak nazvat, zatravněnému plácku totiž vévodí jen jeden žulový kříž, ostatní rovy jsou ve čtyřech řadách v zemi vyznačeny nenápadnou mramorovou cedulkou. Nenese žádné jméno. Jen prosté číslo, vepsané černou barvou. Neuvidíte tu vlát žádnou vlajku, nestojí tu žádný štít, nikde není řádka, která by objasňovala, čí hroby to jsou. Sekce E je místo, které byste vidět neměli. Leží tu američtí vojáci, kteří si zasloužili formální pohřeb do země, ale rozhodně ne pocty skutečných bojovníků.
Zdejší osazenstvo tvoří muži zbavení cti, vojenským tribunálem odsouzení a popravení vojáci. V průběhu druhé světové války si trest smrti za hrubé narušení kázně vysloužilo 98 členů americké armády. Drtivá většina z nich leží tady. Až donedávna se přitom oficiálně nevědělo, jaká totožnost nebožtíka je skryta pod daným číslem.
Ani jejich pozůstalí se od státního registru hrobů dlouho nedozvěděli, kde vlastně odpočívají. Teprve rok 2009 a zákon o povinném zpřístupnění informací dal zdejším pohřbeným, alespoň ve formě tabulkového katalogu, znovu jména.
Zde leží sprostí vrazi
Podivná spravedlnostV průběhu druhé světové války vedla americká vojenská justice 1,7 milionu soudních procesů, při kterých zasedal tribunál. Rozsáhlá mašinérie pracovala velmi efektivně, navzdory „dvoufázovému“ procesu. Ten obvykle spočíval v tom, že jste za svůj prohřešek dostali maximální možný trest, ale pokud jste ve vězení požádali o revizi procesu, byl vám trest patřičně snížen. Ve vězení jste si tak nepobyli dlouho, většinou jste po „dovolence za mřížemi“ nastoupili hned zpět ke své jednotce. Snížení původního trestu bylo reálnou praxí v 85 procentech případů, a to i proto, že se vojáků nedostávalo. |
Leží tu 26 vrahů, kteří obrátili zbraň proti svým nadřízeným nebo spolubojovníkům. Většinou nešlo o vzpouru, ale spíš o velmi prosté vyřizování účtů s následkem smrti. Vojenský tribunál neměl o vině těžké rozhodování. A podobné to bylo s dalšími 71 americkými vojáky pohřbenými v sekci E. Jejich proviněním byla často vražda, spáchaná na civilistech britského, francouzského, německého, italského, polského a alžírského původu. Většinou s přitěžujícím zločinem znásilnění nebo loupeže, který by i samostatně vydal na trest smrti.
Jen namátkou. Leží tu například George E. Smith, který sloužil na americké letecké základně v Norfolku. A šel si zapytlačit do nedalekého lesa. Tam se mu však do cesty postavil majitel pozemku Eric Teichman, jehož voják zastřelil. Tankista Blake W. Mariano osm dní po konci války v německém Laufu znásilnil a zabil dvě ženy a zastřelil i jejich společníka. James E. Hendricks zabil ve vesnici Plumaudan Vicotra Bignona a poté se pokusil znásilnit jeho ženu. William Harrison v Severním Irsku znásilnil a uškrtil sedmiletou dívenku. A stejného činu se na patnáctileté Elizabeth Greenové dopustil Ernest Lee Clarke z hrobu číslo 68.
Když systém potřebuje ukázat moc
Rozsudek byl nad odsouzenými popravčí četou nebo provazem obvykle vykonán ve vojenské káznici v Shepton Mallet v anglickém Somersetu. Popravě předcházela degradace, proto jsou všichni pohřbení v sekci E v hodnosti vojínů, a uložení těla v hrobce věznice. Po válce pak byla těla přesunuta a anonymně pohřbena v Oise-Aisne.
Do Spojených států přitom byla převezena exhumovaná těla pouze dvou vojáků ze sekce E. Tím prvním byl Alex F. Miranda, který zastřelil ve spánku nadřízeného. V roce 1990 si jeho tělo vyžádala rodina. Druhý případ je zajímavější, týká se vojína číslo 36896415 z hrobu číslo 65.
Jeho exhumaci a transport do Spojených států si v roce 1987 vyžádal po tlaku právníků prezident Ronald Reagan. Kdo byl tímto vojákem beze cti? Eddie Slovik, popravený 31. ledna roku 1945 ve věku čtyřiadvaceti let za dezerci. Jako jediný v sekci E nespáchal vraždu ani znásilnění. Za dezerci bylo zadrženo a souzeno 21 tisíc amerických vojáků. Ano, 48 z nich dostalo trest smrti, ale všem byla dána milost. Slovik byl „obětí systému“, který prý zrovna potřeboval dokázat svou sílu. Tělo Slovika dnes leží na detroitském hřbitově Woodmere, vedle hrobu jeho ženy.
Sekce E vojenského hřbitova v Oise-Aisne patří mezi místa, o kterých se nemluví. Nepříjemně totiž připomíná, že do Evropy s armádou Spojenců nepřišli jen hrdinní osvoboditelé, kteří si úctu a vzpomínku zaslouží, ale i takoví, kteří roznášeli smrt mezi nevinnými.
