Sedm set třicet čtyři metrů vysoký vrchol aktivní sopky Mihara na japonském ostrůvku Izu Ōshima znají milovníci béčkových filmů asijské produkce jako vězení pro Godzillu. Proslulo však bohužel také jako sebevražedný hotspot. Když do jejího žhavého jícnu skočila v roce 1933 jednadvacetiletá studentka Kiyoko Matsumoto, pod tíhou společenských represivních konvencí, které nepřály jejímu lesbickému vztahu, nevědomky tím za sebou strhla lavinu.
Tklivé zprávy o jejím odchodu a romantická aura jejího příběhu totiž pohnuly desítky dalších lidí se sebevražednými sklony. V průběhu následujících tří let do rozbouřené ohnivé hlubiny skočilo na 300 lidí. Vrchol sopky byl oplocen, přesto dosáhla Mihara do dnešních dnů na tragickou bilanci 944 obětí.
Fumisuke Onodera a Chieko Numakura se ze seznamu obětí sopky naštěstí vysmýkli. V roce 1956 se sice mladý pár, zdeptaný zprávou o vážné nemoci jednoho z nich, vrhl do kráteru, dopadl však deset metrů nad rozpálenou lávu. V dramatickém momentu mezi životem a smrtí oba partneři svou vůli odejít ze života přehodnotili a pokusili se dostat z kráteru ven. Mladík se pokoušel vynést Chieko na zádech, když seznal, že to je nad jeho síly, vyplazil se zevnitř sopky sám a přivedl své přítelkyni pomoc. Oba vyvázli s vážnými popáleninami, ale přežili.
Mosty na druhý břeh
Sebevrahy přitahuje i 2,7 kilometru dlouhý visutý most nad Sanfranciskou zátokou. Golden Gate, nazývaný jako „Nový div moderního světa“, je asi nejfotografovanějším mostem na světě. Známý je však i svou magnetizující silou, s níž láká sebevrahy. Od roku 1937, kdy byl otevřený pro pěší, si most vybralo jako bránu odchodu ze života více než 1 500 lidí.
V roce 2007 však byla jeho smutná statistika překonána „ocelovým morbidním monstrem“, mostem přes řeku Jang-c’-ťiang u Nankingu. I když je o polovinu kratší a o třicet let mladší, život tu zakončilo už přes dva tisíce lidí. Kromě nich tu zahynulo přes 300 zachránců, obyčejných lidí, kteří se pokoušeli sebevrahy zachránit či vylovit.
Sebevrahy láká i Kamenná kazatelna, skalní masiv Hyvlatonnå-Preikestolen v Norsku, jehož ostrá hrana končí 604 metrů hlubokou propastí. Míří sem nejen na 150 tisíc turistů ročně, ale lidé, kteří se chystají vzdát s těžkostmi života. Norské ministerstvo životního prostředí zvažovalo instalaci ochranné bariéry, ale návrh nakonec stáhlo. Oficiální zdůvodnění? Došlo by k narušení přírodního vzhledu lokality. Úředníci navíc usoudili, že sebevrah musí na místo vážit dvouhodinovou túru lesem. Má tedy dost času na to, aby si vše rozmyslel.
Les mrtvých duší
Do Japonska se nakonec podíváme ještě jednou. Zdejší lesní rezervace Aokigahara si totiž pozornost zaslouží. Ne nadarmo se jí přezdívá Sebevražedný les. Lokalita na úpatí hory Fudži, která je podle mytologie tradičním „sídlem zlých duchů“, totiž láká sebevrahy odnepaměti. Základ pochybné tradice byl položen v 17. století, kdy zde komunity v rámci obřadu ubasute odkládaly nepotřebné staré a nemocné. Z bludiště skalisek a lesů se už nikdy nedostali zpět do civilizace.
Ročně je tu prý v průměru spácháno na třicet sebevražd, policie spolu se správou přírodního parku pravidelně v rojnicích prochází celý les, aby sesbírala ostatky. Odřezávání oběšenců je však údajně relativně běžným chlebíčkem tamních lesních dělníků, těla, mnohdy v pokročilém stavu rozkladu, ukládají ve speciální místnosti na své ubytovně. Média přitom odhalila, že sebevražedný trend souvisí s ekonomickým cyklem, hlavní sezona tu začíná na konci japonského fiskálního roku, v březnu. Například v roce 2010 tu bylo během tohoto jediného měsíce nalezeno 54 viselců a sebevrahů předávkovaných drogami.
Nuselský most a ČeskoV dlouhodobém srovnání z let 1985 až 2015 se Česko umístilo v počtu sebevražd na 83. místě. V průměru u nás spáchá sebevraždu asi 1 400 lidí ročně. Nejméně se sebevražd u nás vyskytlo mezi lety 1995 až 1996, na přelomu let 2012 až 2013 byl počet opět vyšší. Než ho začaly chránit bariéry, přitahoval sebevrahy nejvíc pražský Nuselský most. Život kokem z něj ukončilo podle většiny zdrojů přes tři stovky lidí, přesné statistiky však policie přestala dokumentovat. Celosvětově bylo v uvedených dvaceti letech nejvíce sebevražd pácháno v Grónsku, následovala Litva a Jižní Korea. |
Sebevražedná přitažlivost lesa bohužel stále funguje. Oblast je proto osázena mnoha poutači s prosbami jako „Chvilku strpení, prosím. Život je vzácný dar, který jste dostali do rodičů“. Koloběh však stále pokračuje. „Chtěli bychom, aby lidé na Aokigaharu na moment pozapomněli. Pokaždé, když se o ní tisk zmíní, odstartuje to řetězec reakcí a na konci je více sebevražd,“ uvedl starosta nedaleké vesnice Narusawa.
Sebevražedné metro
Ne všechna sebevražedná místa mají pel historie, mýtů, tradic. V Teheránu je sebevražednou baštou jeho nejmodernější součást. „Na teheránské metro je spolehnutí!“ tvrdí na svém webu společnost TUSRC, provozovatel šesti tamních podzemních linek. Reklamní prohlášení si však lidé skleslí životem vykládají cynicky. Prakticky každý měsíc (od roku 1999, kdy je metro v provozu) zde dojde k jedné sebevraždě. Zdejší novináři dokonce hovoří o pravidelných „sebevražedných sezonách“.
Konkurovat íránskému metru v počtu zmařených životů může už jen to v indické Kalkatě. Od roku 1984 tu zaznamenali na tři stovky pokusů a 150 dokonaných sebevražd. Není bez zajímavosti, že 70 procent incidentů je zaznamenáno na jedné jediné stanici, kterou je Rabindra Sarobar. Překvapivě není nijak depresivním místem, ale příjemnou stanici v blízkosti parku a ptačí rezervace.
