Procitnout z hlubokého spánku a zjistit, že i když otevřete oči, nevidíte nic jiného než absolutní tmu. Nemůžete se posadit. Prostor k pohybu je omezen na pouhé centimetry. Ne tolik, abyste se mohli byť jen otočit. Ale dost na to, abyste dokázali rukama nahmatat, že ležíte uvnitř dlouhé truhly polstrované kraječkami.
Cítíte vůni lakovaného dřeva, čerstvou hlínu. A nevzbudil vás náhodou právě odeznívající zvuk hutné prsti dopadající na víko, který přichází ze stále větší dálky? Křičte, ale nikdo vás neuslyší. Jen tma, ticho přerušované vaším zrychleným dechem a rychle ubývající vzduch vás teď budou provázet ke smrti. Může to trvat celé dny, ale nebojte: pohřeb už máte za sebou.
Pod zemí někdy končí i živí
A teď vážně, je něco takového možné? Anglický spisovatel a obchodník William Tebb o tom na začátku minulého století nepochyboval. V roce 1905 publikoval obsáhlý výběr historicky doložených případů, které se odehrály na území Velké Británie. Dá se říct, že oddělil legendy od skutečnosti.
Jeho morbidní seznam přesto obsahuje 219 událostí, při kterých se osoba „již prohlášená za zesnulou“ znovu probrala k životu, byť už se chystal její pohřeb. To ale není všechno, hovoří též o 149 skutečných pohřbech živých lidí, o jedné desítce pitev prováděných na špatně diagnostikovaných „mrtvých“ a o dvou případech, kdy se k životu probrali dva údajní nebožtíci během balzamování. Tebb se možná jen pokoušel o senzaci, ale za pravdu mu dávají i jiné zdroje.
Například ředitel amerických pohřebních služeb T. M. Montgomery, který v roce 1896 upozornil na fakt, že až dvě procenta ve Spojených státech exhumovaných těl jeví známky opožděného rozkladu, zato však jasné znaky předsmrtného zápasu o život.
Noviny podobné zprávy milují. A ještě před Montgomerym publikoval svou studii i lékař J. C. Ouseley, aby v ní tvrdil, že ročně je v Anglii a Walesu předčasně pohřbeno až 2 700 lidí. Kolegové z medicíny jej tehdy za „poplašnou zprávu“ pranýřovali a tvrdili, že to stěží může být více než 800 případů. To lidem na klidu přirozeně opravdu nepřidalo.
Královská lékařská společnost navíc tehdy dokonce vydala manuál, který měl rizika pohřbívání živých snížit. Součástí klinického ověření smrti má být podle něj například pálení rekta mrtvého rozžhavenou jehlou, aby o jeho fyzické neexistenci nepanovaly další pochyby.
„Ať už je nám to příjemné, nebo nikoliv, na samém počátku 20. století docházelo k předčasným pohřbům v západním světě zhruba jednou za týden,“ shrnuje spisovatelka Christina Quigley, která se na vývoj funerální praxe soustředí ve své knize The Corpse. „Staří Římané dobře věděli, proč čekali s každým pohřbem osm dní, než začal být rozklad těla fyzicky patrný.“
S pohřbem, prosím, nespěchejte
Živí, kteří nechtěli prožít své poslední hodiny či dny v zakopané rakvi, se snažili na podobnou eventualitu náležitě připravit. Hned první, vlastně spíš poslední, přání domnělých i skutečných tafofobiků tak bylo odsunout dobu pohřbu na co nejpozdější dobu, až bude jejich skon skutečně potvrzený.
V tehdejší úroveň medicíny a schopnost lékařů přesně diagnostikovat u pacienta smrt například nevěřil ani první americký prezident George Washington. Jeho nejbližší byli v poslední vůli dopodrobna spraveni o tom, že s pohřbem musí počkat nejméně dva dny. Ještě dál šla Hannah Beswicková, která se do historie zapsala jako Mumie z Manchesteru. Její obavy, zda nebude pohřbena zaživa, přitom nevycházely jen z nějaké děsivé abstrakce. V živé paměti totiž měla pohřeb svého mladšího bratra, který během smutečního obřadu nabyl vědomí.
Když tedy sama v roce 1758 umírá, zanechává za sebou slušné jmění. Pozůstalí se ale na 25 tisíc liber z dědictví těší marně. Většina peněz totiž putuje do jejího posmrtného fondu: není totiž pohřbena, každý den její ostatky navštěvuje rodinný lékař se dvěma svědky. A taková péče už něco stojí. A když už je zjevné, že k životu skutečně neprocitne? Je odborně nabalzamována a lékařská komise pravidelně jednou ročně pořádá komplexní prohlídku „své nejoblíbenější pacientky“, aby ověřila její stav.
Tělo Beswickové si projde depozitářem Manchesterské univerzity a v roce 1867 skončí v přírodovědném muzeu, hned mezi peruánskou a egyptskou mumií. Muzeum tehdy ale může vystavovat jen „neživé“ vzorky, a tak je zapotřebí paní Beswickové 109 po její smrti konečně vystavit úmrtní list.
Mauzolea s okny i dveřmi
Jistotu, že jeho smrt není jen přeludem neschopného lékaře, chtěl mít i Timothy Clark Smith z Vermontu. Už několik let před svým skonem, který nastal v roce 1893, dopodrobna rozpracoval detailní popis místa svého posledního odpočinku. „Otevřená rakev zasazená do vyzděné země a šest stop nad hlavou zasklený otvor, aby bylo patrné, zda jsem mrtev, nebo živ,“ vypočítával své požadavky. Pozůstalí jim dostáli.
Jinak usedlý a fádní Evergreen Cemetery u Hill Road tak získal unikátní atrakci a také spoustu komplikací pro správce hřbitova. Na proskleném okénku, zasazeném v bloku kamene místo náhrobku, totiž kondenzuje voda. A tak se může zdát, že uvnitř někdo skutečně dýchá. Rozebírat hrob a ověřovat Smithův zdravotní stav se ale nikdo, navzdory častým upozorněním návštěvníků, nepokusil.
Podobně si místo svého posledního odpočinku zařídil Robert Robinson z Londýna. Už zaživa se svými názory na náboženství a správu země řadil mezi velmi kontroverzní osobnosti a tento obraz utužil i po své smrti. Robinson věřil, že jeho četní odpůrci a kritikové by jej rádi poslali pod zem, a to co nejdříve. Možná i předčasně.
Proto na svém pozemku v Bredbury vystavěl svépomocí hrobku, s proskleným víkem, do které měl být vložen v částečně prosklené rakvi. Ve své poslední vůli pak zřetelně specifikuje, jak často jej mají chodit příbuzní navštěvovat a kontrolovat. A aby se opravdu pojistil, zaplatil si na první týdny po své smrti i hlídače, který měl na jeho tělo a případné známky života dozírat.
Jeho technické vyvedení přitom nebylo výjimkou. A od prosklených hrobek už byl jen krok k poklopům s otočným mechanismem, které si mohl zdánlivý nebožtík otevřít sám. Populární byly ještě v roce 1921.
Rakev pro přežití
Tafofóbie od počátku 18. století inspirovala četné vynálezce. Jejich výzvou byla konstrukce takové rakve, ve které by se dokázal živý člověk přežít, a buď se dopracovat na povrch svépomocí, nebo si alespoň zavolat pomoc.
První praktický experiment tohoto druhu organizuje už roku 1791 Ferdinand Brunšvický. Jeho rakev disponuje dlouhou rourou, kterou dovnitř uzavřeného prostoru může proudit vzduch. Systém byl obohacen o trumpetu, kterou by dokázal vzbudit i hřbitovní zřízence.
Strohý design ale rychle pokročil ve vývoji. Už o sedm let později nahrazuje německý farář P. G. Pessler nepraktickou trumpetu zvonkem. Stačí jen zatahat za provázek a doufat. Na „životodárnou trubici“, spojující rakev s nadzemím, sází v roce 1822 i doktor Adolf Gutsmuth. Odvaha mu rozhodně nechybí: aby demonstroval efektivitu svého objevu, nechá se na několik hodin pohřbít a pod zemí dokonce chutě posvačí.
V roce 1882 přichází na americký patentový úřad J. G. Krichbaum. Výsledkem je vynález nesoucí evidenční číslo 268 693. O co jde? Rakev s dýchací trubicí a periskopem. Jeho otáčení má upozornit případné pozorovatele, že pod zemí je více živo, než by bylo zdrávo.
Stranou nestojí ani vynálezci v Rusku. Hrabě Michel de Karnice-Karnicky, carův tajemník, prezentuje v Evropě svou „La Karnice“. Signalizační systém spočívá v trubce, zvonku a dokonce teleskopické vlaječce!
Manuální kovové zvonky časem v projektech bezpečnostních rakví nahradí elektrické a Johan Jacob Toolen v roce 1907 rozpracuje vizi rakve šroubovací, kterou si dokáže případný nebožtík otevřít i pod zátěží šesti stop hlíny.
Strach z pohřbení za živa je v lidech stále živý. Dokladem může být i technicky pokročilá rakev Fabrizia Caselliho z roku 1995: obsahuje bezpečnostní alarm, zabudovaný interkom, světlice, dýchací přístroj a dokonce monitor srdečního tepu. Navzdory tomu, jak široké je pole nejrůznějších aplikací pro prevenci předčasného pohřbu, není v současné době znám jediný případ, kdy by bezpečnostní rakve někomu zachránily život.
