Dřív nebyla zvyklá odpočívat. Ale to se změnilo. „Teď se věnuji zevlování, sportuji jen pro radost. Naplno trénovat začnu od ledna,“ říká pětadvacetiletá hasička.
Tělo už potřebovalo odpočinek?
Ano, už toho bylo moc. Potřebovala jsem odpočinek a už nemám ani potřebu žít na cestě, s batohem na zádech. Pro teď. To se ale zase za dva měsíce změní. Normálně si chci vzít holčičí oblečení, jít na kafe, sednout si a nedělat nic.
Pavlína Havlenová
|
Opět má to zevlování podobu například vašeho oblíbeného zimního bivakování na sněhu?
Už jsem trochu přišla k rozumu a věnuju se normálním činnostem. (směje se) Chodím za kamarádkami, pohlídám jim třeba děti a tak.
Letos jste měla svou nejlepší sezonu. Kdy jste cítila největší únavu?
Čím více se blížily závody v Sacramentu, tím větší byla únava.
Jak jste po závodech v Sacramentu vypadala?
Bylo to v říjnu a já s formou vydržím obvykle do konce září, takže jsem musela překopat svůj režim. V Americe už byla ta únava brutální, i když tělo bylo dobře připravené. Měla jsem kruhy pod očima, neměla jsem pak už ani hlad, jen bych spala. Například jsme potom - už doma - jeli s mladými hasiči do zábavního centra a tam jsem jen seděla na takovém tom sedacím pytli a koukala do prázdna. Mozek byl zahlcený všemi událostmi, které byly sice pěkné, ale bylo jich moc. Tělo bylo otupělé a potřebovalo nic nedělat.
Jak dlouho jste se z toho výdeje energie dostávala?
Já se na to vymlouvám doteď, že jsem hrozně unavená a nemůžu nic dělat. (směje se) Ale vážně - tak 14 dní.
Co vám vracelo energii?
Když jsem se vrátila, tak přišla euforie. Když mě vítali kolegové v práci a lidé ve Vladislavi, tak jsem zapomněla na únavu a už jsem si to užívala s tím, že už to mám za sebou, sedím na tom kafi, dám si zákusek, nebo tři, a vím, že už nemusím držet formu, dietu. Dostala jsem spoustu dárků - dokonce dort! Parťáci z tréninku mi dali kytku.
Jak ten trénink vypadá?
Trénuju výběhy na schody a tahání závaží, tahání hadice a figuríny. K tomu musím hodně naběhat a naposilovat, abych to unesla a udýchala. Přes léto zase víc běhám a trénuju techniku.
Kolik žen je v elitním klubu Lion´s Den?
Každoročně ten výkon zaběhnou tak tři ženy. Může nás tam být kolem stovky. Dřív byly nižší limity, postupně se zvyšují, ale když už se někdo jednou do toho klubu dostal, tak už tam samozřejmě zůstává. Limit pro vstup do klubu jsou teď tři minuty a můj nejlepší čas je 2:40, ale ten jsem zaběhla na mistrovství Evropy v Německu. V Americe jsem zaběhla 2:59 - půl vteřiny pod tři minuty. Měla jsem velké štěstí. Celou sezonu jsem měla časy pod tři minuty, ale aby mě zařadili do toho klubu, musela jsem to zaběhnout právě v Americe.
Z Ameriky jste psala, že nejvíc se domů těšíte na opatovský chleba a obecně na českou stravu. Co jste si dala jako první neamerické jídlo?
Smažák. To tedy není moc české jídlo. (směje se) A pak jsem si dala určitě ten chleba, protože mi ho doma nechala babička v kuchyni nachystaný.
Jaké jsou vztahy mezi elitou v tomto sportu?
Ve skupině dobrých a výborných závodníků jsme na závodišti soupeři, ale jinak jsme kamarádi. Na závodech vysoké úrovně neznám rivalitu typu, že by někdo přál soupeři neúspěch. Samozřejmě jsou tam holky, které mám ráda méně. Na některé se netěším jako na soupeřky, ale ani jim nepřeju neúspěch. Naopak na závodech v Česku je ta rivalita… no, někdy až strašná. Kdybych nepoznala závody v zahraničí, tak si budu myslet, že kamarádství ve sportu neexistuje.
Já běhám tandemy se Slovinkou Lucijou Grubarovou. To je výborná závodnice, je skoro vždycky lepší než já. Ale nevadí mi to, je to člověk, kterého mám ráda. Po závodech jdeme spolu na afterparty, strávíme tam spolu celý večer. Jde taky o to, že u nás, na Slovensku a v Maďarsku neexistují profesionální hasičky zařazované do výjezdů k zásahům. Takže když jste v mezinárodní skupině hasičů a hasiček, tak tam ti hasiči ocení: jsi dobrá, tys mě předběhla. Oni ví, jaká je to dřina pro chlapa, natož pro ženskou, která se neúčastní výjezdů.
Co je sport FCC?Zkratka znamená Firefighter Combat Challenge, což je mezinárodní standard závodu, který má prověřit všestranné fyzické schopnosti hasičů. Simuluje zátěž při reálném zásahu. Hasiči soutěží v úplném zásahovém obleku s aktivním dýchacím přístrojem. Musí vyběhnout tři patra schodů s dvacetikilogramovou hadicí, vytáhnout nahoru na laně dvacetikilové závaží či posunout dvaasedmdesátikilové závaží údery palicí. Nakonec táhnou osmdesátikilovou figurínu. |
Předchází si vás kolegové? Jste něco jako hasičská princezna - mladá, hezká, úspěšná…
Asi lehce jo. Projevilo se to v létě, když jsem se vrátila z Ameriky, tak kluci z týmu, se kterými jsem jedna parta - a při tréninku jako holka vůbec nevypadám - tak mi najednou donesli tu kytku. To bylo pěkné, to jsem zatlačila slzy. V hasičské komunitě mě lidé znají. Teď jsem byla dělat zdravotníka na soutěži dorostenců a přišly tam za mnou čtyři mladé holky, abych se jim podepsala na hasičské opasky. Vůbec mě nenapadlo, že mě znají. Napsala jsem jim tam takovou česko-anglickou zkomoleninu Stayte camel. To vychází z mého hesla Stay camel. To mi udělalo velkou radost.
Jak to heslo vzniklo?
To je vlastně takový nesmysl. Když jsme se učily s kamarádkou na vysoké škole vést porod v angličtině, tak tam bylo napsané heslo Stay calm!, čili zachovej klid. A ona se mě v té roztržitosti ptala: Hele, tady píšou Stay camel! (camel je anglicky velbloud - pozn. red.), co to znamená? Co má dělat u porodu velbloud? Tehdy jsme se tomu hodně smály. Od té doby je Stay camel! moje heslo a velbloud je můj talisman.
K hasičskému sportu vás přivedl táta, pořád vás ještě trénuje?
No teď od něj právě dostávám čočku! (směje se) To je teď pořád: myslím, že bys měla jít běhat! Myslím, že tam jsou ještě rezervy! Cepuje mě čím dál víc. S kolegy si zafňukáme, zanadáváme a zase je to dobré.
Jaké máte sportovní plány na příští rok?
Nejdůležitější bude zase Amerika. Letos jsem si tam vyběhla medaili, členství v klubu Lion´s Den. Ale až za rok mi přidají domovenku, plaketu a mikinu toho klubu.
Poznáte nějak fyzickou připravenost při práci u záchranné služby?
Jistě, třeba při tahání pacientů. Ale spíš tu svou fyzičku poznám při závodech.
Co je nejtěžší při práci u záchranné služby?
Výjezdy ke zraněným nebo nemocným dětem. To je jasné. Mně třeba nedělá dobře, když jedeme pro staré hasiče, které jsem znala od dětství, když byli ještě relativně mladí. Bylo jim padesát, dneska jim je sedmdesát. To bývá nepříjemné. Ale já se z toho vyběhám. Po práci jdu na trénink a ono se to usadí.
