„V Ostravě bývám často, vždy je to spojeno s divadlem. Navštěvuji premiéry v Komorní scéně Aréna nebo v Divadle Mír. Kromě toho sem rád jezdím, abych si dal své oblíbené jídlo knedlo, vepřo, zelo, napil se dobrého piva. Abych si mohl koupit utopence, miluji totiž české jídlo,“ vysvětluje třiapadesátiletý divadelník.
„Češi se na mě dívají jak na blázna, protože to pro ně není nic extra. Takové jídlo mohou jíst každodenně, kdežto pro mě znamená sváteční stravu. Když jsem tady s kolegy a je šest večer, tak říkám: ‚Jdeme na knedlík.‘ A už jenom slyším: ‚No, kurde, už zase...‘ Je však pravdou, že na ostravskou klobásu mě ještě nikdo nepozval, takže ji neznám. Jsem tím zaskočen, protože jsem se domníval, že už jsem okusil vše.“
Více než o město se tak zajímá o způsoby stravování a vaření. „Jsou zakořeněné hodně hluboko v lidské tradici, myslím, že se skrze ně dovíme více než z poznávání památek. Jde navíc o živou tradici, kdežto památky už jsou mrtvé. Přitom se v případě kuchyně jedná o ještě více pomíjivé umění, než je divadlo. V divadle jsou možné reprízy, kdežto jídlo sníš a je konec. Můžeš si udělat jenom fotografii a to už nemá s jídlem nic společného,“ směje se režisér.
Jídlu podřizuje i své cestování po světě. „Je to, jako kdybych byl gastronaut. Poznávám svět díky kuchyni. Nezajímají mě památky, domy, naopak něco fantastického se pro mě skrývá právě v kuchařském umění,“ líčí Polák.
Kdekoliv jsem, vnímám pachy
Je přesvědčený o tom, že pachy a chutě máme zakořeněny v nejhlubších částech našeho mozku.
Grzegorz Kempinsky
|
„Kdekoliv jsem, vnímám pachy toho místa a s ním se spojuje množství dalších míst. Když vejdu do Komorní scény Aréna, vím, že jsem v ní. Totéž v Divadle Mír, ale také ve všech divadlech v Polsku, všude je to stejné. Když jedu do nějakého města, třeba Ostravy anebo Lublinu, tak v tom městě se ocitám teprve v okamžiku, když v něm otevřu dveře do divadla a cítím jeho důvěrný pach,“ zasvěceně vypráví Grzegorz Kempinsky.
Jaký je tedy pach Ostravy pro znalce kuchařského umění? „Vůně Ostravy se mi donedávna vázala k dobrému čaji a k plísni. Ve smyslu, jak známe plísňové sýry. Protože když vcházím do Arény, jdu kolem čajovny a vnitro budovy jde lehce cítit plísní. Přesně takový je pro mě i pach Ostravy. V době mé premiéry v Divadle Mír ve Vítkovicích se mi zase Ostrava jednoznačně pojí právě s pachem tohoto prostoru,“ svěřuje se režisér, který v Ostravě pracuje pravidelně a jezdí sem s velkým potěšením.
„Mám pocit, že Ostrava je světovým fenoménem, protože máte 300 tisíc obyvatel, a přitom tady existuje pět profesionálních divadel. V Katovicích, odkud pocházím, máme 400 tisíc obyvatel a jenom jedno divadlo. A tady máte navíc ještě Divadlo loutek. Další nevídaná věc je v tom, že v Národním divadle moravskoslezském máte vedle činohry také operu nebo balet. Takže podle mého názoru se u vás v Ostravě nachází kulturní kotel,“ porovnává poměry.
Rozdíl mezi českým a polským humorem
Poprvé do Ostravy zavítal kolem roku 2008. „Bylo to v okamžiku, kdy jsem vůbec poprvé zavítal do Česka. Zaujaly mě totiž vaše divadelní hry, u kterých jsem cítil, že je v Polsku nemohu inscenovat. Například Příběhy obyčejného šílenství od Petra Zelenky, Akvabely od Davida Drábka. Polský humor se totiž od českého odlišuje, český je podle mě více založen na jemných odstínech, kdežto aby se smál polský divák, potřebuje více silnějších vjemů. Věděl jsem, že když udělám v Polsku takovou inscenaci, nebude zábavná,“ byl Kempinsky přesvědčený.
Proto když přijel, aniž by v Česku někoho znal, tak zamířil na divadelní festival Ostravar. „První budova, do které jsem vstoupil, byla právě Aréna. Akorát jsem natrefil na uměleckého šéfa Ivana Krejčího a dramaturga Tomáše Vůjtka a začali jsme si vyměňovat názory na divadelní umění. Shodli jsme se v mnoha ohledech, máme rádi stejné věci,“ popisuje režisér své první setkání s Ostravou.
Scénickému jazyku porozumí i za hranicemi
Neskončilo to jenom u toho, začal v Aréně režírovat, vznikla dokonce přeshraniční výměna mezi Komorní scénou Aréna a Slezským divadlem v Katovicích, kde pracuje. „Byla to fantastická spolupráce, Ostrava je mnohem blíže než jiná velká města v Polsku, a přitom naši diváci vědí velice málo o českém divadle, což je podle mě škoda. Ačkoliv jsou naše jazyky odlišné a ne vše si rozumíme, scénický jazyk je tak silný, že jej lépe vnímáme, aniž bychom znali společnou řeč,“ dodává Grzegorz Kempinsky.
