Na první pohled to vypadá bizarně. Muž za pomoci kleští a vrtačky přidělává díl do zvláštního vozidla, pospojovaného z překližky a nejrůznějších prken, na kolech ze starého kočárku či sekačky. Opodál zase dva malí kluci s tatínkem obchází káru udělanou z koloběžky, která má jako sedátko část houpacího křesla. Další dva mladíci mezitím zkoušejí neobvyklý prostředek spojený ze dvou bicyklů.
Na louce na okraji Lukova byla během soboty k vidění řada takových roztodivných vozítek. Konal se tady druhý ročník závodu Lukovská jizva. Jeho patronem byl známý automobilový závodník Roman Kresta a zúčastnily se jej desítky nadšenců.
„Použil jsem univerzální díly, které byly k dispozici na místě, šasi bylo hotové, jen jsem upravil přední nápravu a brzdu. Řídit se to bude nohama,“ hodnotí svůj „vůz“ Zdeněk Kolář, kterému asistuje dcera Sabina.
„Baví mě, že můžeme vymyslet, jak bude kára vypadat. Jen nevím, jestli si na ní troufnu jet,“ uculuje se dvanáctiletá dívka.
Do závodu se nadchli i dospělí
Originální podnik, který vrcholí závodem na pětisetmetrové trati z prudkého kopce, chce spojit dvě věci: domácí kutilství a nadšení pro automobilový sport. Pořadatelé se rozhodli, že oživí tradici, která v posledních letech vymizela.
„Závody na kárách byly za mého mládí běžné. Jezdili jsme na silnici mezi plechovkami nebo v lese,“ popisuje 43letý Richard Vařák z Lukova.
Motocyklový závodník, který byl v minulosti třetí v republice v kategorii enduro, tvrdí, že pro mladé jsou podobné podniky výborným základem.
„Děti pochopí, že když chtějí závodit, musejí si všechno obstarat a vyrobit. To dnešní generace, která sedí u počítačů, už příliš nezná,“ míní Vařák.
Aktivizovat mladé v okolí bylo i záměrem organizátorů. „A překvapilo nás, že snad ještě větší vášeň to vzbudilo v dospělých,“ usmíval se Jakub Janča z pořádajícího kulturního spolku Zvěřinec.
Kdo brzdí, nevyhraje, říká závodník
Trať tvořil asfaltový úsek se zatáčkami, na němž se jezdívá i slavná Barumka. Pořadatelé jej ozvláštnili speciálními průjezdy z balíků sena kvůli rozmanitosti trasy, ale i zpomalení jezdců. Pro závod pak platilo jen pár pravidel: vozidlo nesmí mít jiný pohon než gravitaci a závodníci musejí mít přilbu.
Pro výrobu vozidel byla k dispozici hromada vyřazeného harampádí, což má podporovat ekologickou myšlenku a zpracování nepotřebných věcí.
„Co z nich kdo vyrobí, je čistě jeho volba. Stačí ke kládě přidělat kola a může jet. Byly tu i nápady udělat vozidlo z vany či popelnice,“ líčí Janča.
Ve finále lze přece jen vypozorovat dvě kategorie závodníků. Ty, co dávají přednost kutilství a originalitě, a ty, co přišli soutěžit o prvenství.
Ambicióznější mají závodní káry s kovovou konstrukcí a jasnou taktiku.
„Kdo brzdí, nevyhraje. A když je trať mokrá, je to ještě lepší. Větší adrenalin, když vám prská při jízdě voda do očí, neznám,“ glosoval deštěm zmáčenou trať 19letý Stanislav Chlup, který loni zvítězil.
Svou závodní minikáru podědil a už v minulosti se účastnil série závodů ve Hvozdné. „V poslední době ale nikdo nic podobného nechtěl pořádat. Je dobře, že máme tuto možnost,“ pochvaloval si.
