Z Chudčic, v nichž vyrůstal a stále v nich bydlí, to má k Brněnské přehradě pár minut po svých. Není tedy divu, když o čím dál populárnějším běhu podél jejích břehů pronese: „Je to můj nejoblíbenější závod. Rád si kvůli němu protáhnu sezonu.“
Ten letošní, který v sobotu završil už pátým triumfem na ČSOB Vokolo priglu, byl pro Jiřího Homoláče mimořádný. Poprvé se po něm může pyšnit unikátním hattrickem – stal se českým šampionem na desetikilometrové trati, v půlmaratonu i klasickém maratonu. „Ale nejlepší časy držím už několik let. Jenom jsem všechna mistrovství neběhal,“ upozorňuje osmadvacetiletý borec.
Nač být zbytečně skromný, Homoláč může směle říct, že na dlouhých tratích v Česku nemá konkurenci. Rozptylem vzdáleností, na nichž vládne, připomíná legendárního Emila Zátopka (byť o olympijských medailích se mu na rozdíl od něj může jen zdát). „Trénink na jednotlivé tratě se liší v objemu i intenzitě. Nejsilnější se asi cítím v půlmaratonu. Ale zároveň říkám, že běhání je jenom jedno: rychle a daleko,“ odhaluje Homoláč své motto.
Běžce z povolání byste v něm přitom na první pohled hledali těžko. Pečlivě upraveným účesem připomíná spíš fotbalistu, ani postavou se nepodobá vyzáblým vytrvalcům. „Mám 70 kilo, což je na běžce docela hodně,“ podotýká.
Však se také původně věnoval fotbalu. Až když mu v sedmnácti zranění kotníku bránilo v hraní, obrazně odkopl míč a začal pelášit bez něj. „Na tréninky jsem jezdil na kole, takže jsem měl dobrou fyzičku. A jak jsem začal běhat, hned se mi začalo dařit. Asi to ve mně bylo,“ vzpomíná Homoláč, který se na atletiku vrhl nezvykle pozdě. „Ale kluci, co běhali už od žáků, nevydrželi. Zato já se každým rokem cítím líp a líp.“
Trénink je v jeho podání jednoduchý – prostě běhá. Každý den ráno i večer. „Nemusím se vůbec nutit. Jen když cítím, že je toho moc, tak si na týden nebo deset dní dám volno. Vím, že mi to prospěje, o to víc se pak těším,“ popisuje Homoláč, který podle údaje na svém webu urazí za rok 7 231 kilometrů.
Není ovšem kilometr jako kilometr. „Trénink musí být pestrý. Střídám kopce, tempové běhy, dlouhé běhy, úseky na dráze. Kdybych běhal pořád stejně, začnu stagnovat. A člověk se o sebe taky musí pořádně starat, jinak bych se rozpadl,“ upozorňuje muž, jehož oddílem je Univerzita Brno. „Běháním se živím, ale nejsem ničí zaměstnanec. Něco získám na prize money, něco mi dají sponzoři, pořádám také různé běžecké kempy nebo výběhy pro firmy,“ odhaluje.
Zhruba půlku roku stráví Homoláč na soustředěních, v posledních letech pravidelně vyráží do Keni. Letos tam dva a půl měsíce pobyl na jaře, na další měsíc se do Afriky chystá tento týden. „Pomáhá mi trénink v tamní vysoké nadmořské výšce a je tam strašně moc dobrých běžců, což mě posouvá dál. Také jsem přijal některé poznatky z jejich tréninku. Ale řídím se hlavně tím, co mi napíše můj trenér,“ zmiňuje Róberta Štefka, pod jehož vedením se neustále šine kupředu. „Naše spolupráce je super. Příští rok se můžeme těšit na ještě lepší výkony,“ prorokuje Homoláč odvážně.
Letos cílil hlavně na světový šampionát v půlmaratonu, v němž obsadil 65. místo. Tou hlavní metou je pro něj však olympiáda. K tomu, aby běžel maraton v Riu, mu chyběly necelé dvě minuty, o něž nesplnil český limit. „Přitom kdybych byl Slovák, tak by mi můj čas stačil,“ prohodí Homoláč, který má rezervy hlavně ve druhé půlce maratonské trati. „Věřím, že časem to dotrénuju. Když nepřijde zranění, můžu běhat třeba do čtyřiceti.“
