V husté mlze a na šíleném stoupání proťal cíl jako první a rozplakal se, když se snažil mluvit.
Neronil jen slzy štěstí, nýbrž i bolesti.
„Před dvěma měsíci jsme s manželkou ztratili syna,“ svěřoval se Michael Woods a hlas se mu lámal. „Byli jsme tak nadšeni, že ho přivedeme na svět. Narodil se mrtvý. Jmenoval se Hunter. O měsíc dříve manželce zemřel také otec. Prožili jsme strašný rok.“
To vítězství bylo pro ně. Pro syna i pro manželku.
První profesionální vítězství podivuhodné kariéry...
“I had Juanma in my ear telling me to do it for my family, and I just channeled all my energy into thinking how tough this year has been. I used my little guy Hunter as inspiration.” - @rusty_woods Full report out of #LaVuelta18: https://t.co/Gzzs3dJnL4 https://t.co/HcSFioaFxo
V dětství chtěl být Michael Woods slavným hokejistou, pokud možno levým křídlem Toronto Maple Leafs. V šestnácti letech nicméně pochopil, že kvůli malému vzrůstu a nedostatku talentu jeho cesta tímto směrem nepovede.
Zato atletem se stal výborným.
Na střední škole dokonce dosáhl na titul panamerického juniorského mistra v běhu na 1 500 metrů, mířil do dospělé kanadské reprezentace.
Jenže kvůli únavové zlomenině nohy také atletickou kariéru ukončil.
Po dokončení bakalářských studií na univerzitě nemohl najít práci, prodával tedy v obchodě s obuví. Do práce dojížděl na kole, které „kradl“ otci.
Horské drama v Baskicku. Valverde se přiblížil Yatesovi, vyhrál Woods |
Později na kole kvůli udržení kondice stále častěji trénoval - a pořídil si i vlastní za 1 000 dolarů.
V 26 letech jej kamarádi přemluvili, ať si vyzkouší cyklistický závod. Přihlásil se na OBC Grand Prix v Ottawě - a dojel čtvrtý. „Byl jsem špatný takticky i technicky, ale o tolik silnější než ostatní. Díky tomu jsem byl schopný nahradit každou chybu,“ líčil.
Od té chvíle se jeho nová cyklistická kariéra vyvíjela strmě vzhůru.
Po pouhých třech letech v amerických klubech a týmech získal smlouvu v prvodivizní stáji Cannondale!
„Sledoval jsem ho předtím na americké scéně, jak se učí pohybovat v pelotonu,“ vzpomínal šéf stáje Jonathan Vaughters. „Muselo to být pro něj jakožto bývalého atleta složité, ale Michael to zvládal. Tím mě přesvědčil. Pomyslel jsem si, že by z něj mohl být výborný ardenský klasikář.“
Když s Vaughtersem podepsali smlouvu, Woods se do svého blogu rozepsal: „Koncept o osudu je nesmysl. Pokud vám někdo říká, že jste k něčemu předurčen, pak neví, o čem mluví. Spousta lidí mi dříve tvrdila, že jsem předurčen k vydělávání spousty peněz a k velkým věcem v atletice, jenže to se, stejně jako má hokejová kariéra, nikdy nestalo. Takže když jsem začal závodit na kole, přestože mi spousta lidí říkala, že bych se mohl stát profesionálem, zůstával jsem kvůli předchozím zkušenostem dost skeptický. A byl jsem takový až do chvíle, než jsem viděl před sebou smlouvu s Cannondalem a na ní byl můj podpis.“
Loni už ohromil Vueltu sedmým místem v celkově klasifikaci. „Zažívám něco šíleného,“ přiznával tehdy. „Z cíle osmnácté etapy mě jako člena Top 10 brala na hotel helikoptéra. Připadá mi, jako bych se ocitl v jiném světě. Netuším, kam až to může jít, jen si teď užívám tu až surreální přítomnost.“
Letos jej stáj poslala coby lídra na Giro, to však protrpěl, skončil devatenáctý. Později lékaři zjistili, že trpí silnou alergií na kvetoucí olivovníky.
„Pořád jsem v Itálii jen kašlal. Sportovní ředitel mi řekl, že nikdy neslyšel žádného jezdce během závodu tolik kašlat. Některé dny jako bych se v tom kašli doslova topil.“
Léto potom bylo zlé. Manželka ve 37. týdnu těhotenství porodila mrtvého syna. Snažil se na rodinnou tragédii zapomínat dřinou na kole, jenže ve druhé etapě závodu Kolem Utahu měl těžký pád. „Přišel jsem o spoustu kůže, dostal zánět, musel brát antibiotika.“
Přestože měl být původně spolulídrem týmu na Vueltě, řekl sportovním ředitelům, že bude pomáhat Rigobertu Uranovi, případně se pokusí sám vyhrát etapu.
Byl loni druhý na Milán-Turín. Byl letos druhý na Velké ceně Miguela Induraina, druhý na Lutych-Bastogne-Lutych, druhý také v etapě Gira.
ZASE DRUHÝ. Michael Woods (vlevo) na druhé příčce po klasickém monumentu Lutych - Bastogne - Lutych. Bob Jungels byl tehdy lepší než on.
Chtěl zažít, jaké je to projet cílem přede všemi.
„Věděli jsme, že dnes je na Vueltě jeho poslední šance. I Michael to věděl,“ popisoval ve středu večer Juanma Garate, jeho sportovní ředitel v týmu EF Drapac (nástupce Cannondalu).
V baskické etapě se 3 000 výškovými metry, ve které slovo rovina bylo takřka neznámým pojmem, pronikl do úniku 25 jezdců, který postupně řídnul a řídnul.
A na samém konci dne se hluboko v srdci baskické země drápal na Monte Oiz, na stoupání pojmenované Balcón de Bizkaia, děsivé a záludné, které Vuelta nikdy předtím cyklistům nenaservírovala.
Michael Woods si po triumfu v 17. etapě Vuelty vyzkoušel tradiční baskický klobouček.
Prověřilo je pět ultrastrmých kilometrů z lesa až na vrchol, po betonových úzkých cestách, s brutálními změnami rytmu a s rampami až 20 procent, kde nohy křičí: My máme křeče, tak už zastav!
„Rampas impossible,“ vykřikoval pro změnu do mikrofonu komentátor španělské televize.
Týmový kolega Simon Clarke, vítěz páté etapy, tentokrát slíbil: „Udělám vše, co budu moci, abych Michaelovi pomohl.“ Slib splnil. Potom už tu ale nebyl ani Clarke, ani mnozí další, zůstalo jich jen pět. Mlha houstla, špalíry nadšeně fandících Basků rovněž.
„Tolik lidí volalo mé jméno, to bylo úžasné,“ říkal Woods.
Sportovní ředitel Garate jej do sluchátek vysílačkou nabádal: „Vyhraj. Udělej to pro svoji rodinu.“
Ano, právě to chtěl. Moc to chtěl. „Celé poslední stoupání jsem myslel na syna,“ vyprávěl.
Dva kilometry před cílem čekal nejtěžší úsek, 23procentní rampa. Po ní zvolnění na osm procent, vzápětí opět 13 procent.
Zaútočit se pokusili Rafal Majka z Bory á David De La Cruz z týmu Sky. Načež vyrazil vpřed Dylan Teuns z BMC, vypracoval si náskok.
Always grateful to have the Grubers on hand to capture the emotion. Never so grateful as today. #LaVuelta18 stage 17 gallery: https://t.co/hRncKjm3oE https://t.co/CtE2Ef6Etk
Woods vyčkával. Konečně udeřil. Předstihl Teunse, hnal se první k cíli.
Jenže kde je ten cíl?
„Myslel jsem, že těch metrů už nezbývá tolik. Najednou jsem pochopil: Je to ještě daleko. Ty poslední desítky metrů pak už byly jen o vůli.“
Konečně spásonosná čára.
Michael Woods triumfoval. Vztyčil ruku k nebi a říkal: „Já vyhrál... vyhrál. Chtěl jsem to tak moc dokázat pro syna... Pro moji ženu... Dokázal jsem to.“
Nikdy předtím o temných rodinných dnech tohoto léta na veřejnosti nehovořil. Ale teď si přál, aby všichni věděli, pro koho zvítězil.
PRO TEBE. To gesto Michaela Woodse je výmluvné: tohle vítězství patří tobě, synku!
Po Ryderu Hesjedalovi se stal teprve druhým Kanaďanem v historii, jenž dosáhl na Vueltě na etapové prvenství.
„Michael je tak skvělý člověk,“ vykládal o něm Jonathan Vaughters. „Překonal smutek, kterým on i jeho manželka letos prošli. Jsem nesmírně vděčný, že takového člověka mám u nás v týmu.“
První profesionální vítězství Michaela Woodse se rodilo z bolesti, která už nikdy zcela nezmizí.
Ale mohlo ji alespoň trochu utišit.
