Československo bývalo velmocí ve výrobě aut, autobusů a dalších podobných silničních strojů. A to zejména jejich karoserií.
„Karosáren bylo v celém Československu přes tři sta. My jsme se nejdříve soustředili na ty v Pardubickém kraji a našli jsme jich devět. Každý zná Josefa Sodomku, možná si někdo vybaví Kadrmase z Chocně a Metyše z Litomyšle, ale o ostatních už se moc neví. Přitom každý z těch devíti je něčím zajímavý a výjimečný,“ říká Jiří Junek z Muzea karosářství a dodává, že bohužel u většiny karosářů se na rozdíl od Sodomky nezachovaly zakázkové knihy a další dokumenty, které by více přiblížily, jaké vozy tehdy tito nadšenci bouřlivě se rozvíjejícího automobilismu vyráběli.
Přesto se zachovala řada fotografií výrobků těchto karosářů nebo se jejich existence dá vystopovat například ve fondu bývalého Ministerstva železnic uloženém v Národním archivu v Praze.
Holešovský byl druhý největší, hned za Sodomkou
Třeba karosárna Bárnet, později karosárna Holešovský, fungovala v Lukavici u Letohradu a byla ve své době druhou největší na dnešním území kraje, hned po Sodomkově.
„Kdyby Jan Bárnet ve čtyřiatřicátém roce předčasně nezemřel, kdo ví, zda by tato karosárna Sodomku nedohnala. Stejně jako Sodomka byl pan Bárnet absolventem Státní odborné karosářské školy v Kašperských horách a patřil mezi karosářskou elitu,“ říká Jiří Junek.
Bárnet měl zakázky na karoserie autobusů na podvozcích Walter či Škoda pro Ministerstvo pošt a telegrafů, dodnes existuje jeho zachovalý autobus Praga v průmyslovém muzeu u úzkorozchodné trati v Mladějově.
Jan Bárnet zemřel poměrně nešťastně v mladém věku. Bylo to v zimě, když stonal s chřipkou. Tehdy za ním přišli kolegové ze sboru dobrovolných hasičů, kteří právě likvidovali požár ve vesnici a žádali o pomoc s opravou porouchané stříkačky. Možná zamrzla. Bárnet jim šel pomoci a vrátil se zcela promočený až po několika hodinách. To už však jeho tělo nezvládlo a krátce nato zemřel.
Jeho žena začala hledat člověka, který by pokračoval ve vedení rozjeté karosárny. Přihlásil se Antonín Holešovský, který však převzal firmu s dluhy ve výši 250 tisíc z předchozích investic.
„Musel propustit některé zaměstnance, ale podařilo se mu karosárnu zachránit. Byl zkušený, vyučil se v přední pražské karosárně Uhlík,“ upozorňuje Jiří Junek.
Badatelé získali řadu snímků karoserií firmy Bárnet od jeho stále žijící, dnes devadesátileté dcery. V Bárnetově karosárně se za komunistů opravovaly podvozky a motory na automobily Avia.
Holický založil jednu z prvních autobusových doprav
Jedním z nejzajímavějších je příběh karosárny v Holicích.
„V tomto městě založil nejprve karosárnu František Holický, který jako jediný nebyl na rozdíl od všech karosářů v kraji vyučený sedlář, kolář ani čalouník. Byl vyučený sládek. Jeho vnučka nám říkala, že to byl člověk velkých plánů. Vždy se pro něco ohromně nadchnul, šel do toho po hlavě, půjčil si peníze, založil velkou firmu – a zkrachoval. Ale nezhroutil se z toho a začal opět znovu. Proto asi i jako sládek zkusil karosovat,“ vypráví Jiří Junek.
František Holický měl ale štěstí v tom, že se dobře oženil. Vzal si dceru majitele obchodu s textilem v Holicích na náměstí. Případné exekuce se na ten obchod nevztahovaly, a tak manželka finančně držela rodinu.
„František Holický byl například jedním z prvních, kteří založili soukromou autobusovou autodopravu na trase Hradec Králové - Holice - Dašice už v roce 1926 a pak i další linky. Státní dopravce, do 30. let Ministerstvo pošt a telegrafů, na něj dával oznámení, že nemá státní koncesi pro pravidelnou dopravu, vyšetřovala ho kvůli tomu policie. Když pak jezdil i Pardubice, tisk popisoval konkurenční boje jeho firmy s oficiálními dopravci, kdy Holického řidiči často předjeli státní autobusy, postavili se před zastávkou napříč silnicí, aby jim zatarasili cestu, a sebrali jim tak jejich pasažéry,“ líčí úsměvné průkopnické období veřejné autobusové dopravy ředitel vysokomýtských muzeí.
Když skončil s dopravou, rozhodl se vystavět karosárnu. Ke garážím po autobusech postavil velkolepou karosářskou dílnu.
„Dnes je v objektu Saunový ráj. Holický přitáhl do firmy dvacet řemeslníků a dělníků, avšak za dva roky zkrachoval. Otevřel totiž karosárnu v roce 1931, v době zuřící světové krize. Na firmu, která moc aut nevyrobila, byla vyhlášena exekuce, Okresní záložna v Holicích coby věřitel všechno podnikateli sebrala,“ uvedl Jiří Junek.
Vyučený sládek Holický zkoušel poté ještě dva roky prodávat ojeté automobily či pneumatiky, až v roce 1936 definitivně s podnikáním skončil.
Jenže dalším karosářem se v Holicích stal Jiří Švejda, jeden z těch vyučených lidí, které si František Holický do Holic přivedl.
„O něm jsme ani nevěděli. Jiří Švejda byl někde od Vlašimi, bydlel v nájmu naproti karosárně. Když ale karosárna za tři roky zkrachovala, Okresní záložna ji pronajala právě panu Švejdovi jakožto koláři. Poté se Jiří Švejda zmohl a postavil si na konci třicátých let svou vlastní karosárnu, dodnes tam také stojí. Důkazem je fotografie, na níž v roce 1940 lidé z karosárny vytáhli na štít budovy automobilovou karoserii, a to na počest narození syna Jiřího Švejdy,“ řekl Jiří Junek.
U Kadrmase je zajímavostí ploutev na karoserii
Další zajímavou karosárnou byla firma Kadrmas v Chocni, která patřila mezi největší v kraji.
„Až letos na jaře jsme získali materiály od vnuka Karla Kadrmase, který žije na Slovensku. Otec karosáře byl opět vyučený kolář, vyráběl vozíky, žebřiňáky a zemědělské nářadí, ale i lyže nebo sáňky. Syn Karel se ale nadchnul pro výrobu karoserií automobilů i autobusů. Jeho vozy byly podle fotografií nádherné, karosoval zajímavé limuzíny i sportovní vozy. Ale pro koho byly vyráběny a kdy, nevíme,“ uvedl šéf muzea.
Karel Kadrmas karosoval vozy Praga, Tatra, Ford, Škoda, Aero a také dvě závodní Zetky, které vyráběla Zbrojovka Brno, k nimž se dochovaly i původní Kadrmasovy nákresy karoserií. „Zajímavostí je ploutev na karoserii vozu,“ podotýká Junek.
„Také existenci této karosárny postihla hospodářská krize, Kadrmas musel propustit zaměstnance a zachoval se i dokument o exekuci jeho majetku. Vrátil se pak k zemědělským strojům a nářadí. Jeho dílnu v padesátých letech využívalo a také dost vybydlelo zemědělské družstvo a je zajímavostí, že v šedesátých letech stát Kadrmasovi dílnu vrátil. Dělal v ní zemědělské nářadí a stal se jejich vyhledávaným výrobcem.“
Metyšovi se zabývali i výrobou větroňů
Bohdan Metyš starší začínal v Litomyšli u výroby kočárů, byly tak kvalitní, že je podnikatel vyvážel do různých koutů rakousko-uherské monarchie od Haliče po Vídeň.
„Paní Metyšová vzpomíná, že první karoserii vyrobila firma už před světovou válkou, a to na popud hraběte Parishe ze Žamberku. Ten měl do Litomyšle přijet automobilem, který si zaměstnanci Metyšovy firmy prohlédli a podle něho postavili novou karoserii. Nakonec se jich dělalo mnohem více a přibyla i řada autobusových karoserií. Bohdan Metyš mladší pracoval u výroby aut i za první světové války, jeho otec se měl v Novém Městě u Vídně dostat údajně podle paní Metyšové i k výrobě letadel. Metyšovi se poté stejně jako Sodomka zabývali výrobou větroňů. Po konci světové války získali i zastoupení firmy Chevrolet a vyráběli na jejich podvozcích autobusy,“ uvedl Jiří Junek.
Metyšova karosárna, která stála v Litomyšli na místě dnešní I/35 někde v polovině kopce ve směru od světelné křižovatky na Svitavy, v druhé půli dvacátých let zkrachovala.
Ale rovněž Bohdan Metyš mladší se dobře oženil a peníze jeho tchána umožnily, aby karosárnu brzy vzkřísil tak, že ve třicátých letech opět fungovala.
„Kolik toho ale vyráběla, moc nevíme, dokumenty chybí,“ říká ředitel vysokomýtských muzeí.
Couvání chevroletkou se Soukupovi vymstilo
V Pardubicích existovaly za první republiky celkem tři karosárny, které byly ale malé.
„Ovšem třeba díky karosáři Josefu Soukupovi dnes víme, jak byla karosářská dílna vybavená. A to díky tomu, že se zachovaly četnický protokol a soupis vybavení dílny po ničivém požáru, který v ní vznikl. Panu Soukupovi se vymstilo, že při kolaudaci neposlechl výtky o nedostatečných protipožárních opatřeních v dílně. V roce 1936 mu téměř celá dílna vyhořela. A to tak, že při couvání s automobilem Chevrolet narazil řidič na stahovák dřeva, který prorazil nádrž vozu. Blaflo to a vznikl požár, při němž explodoval i autobus Škoda 206 Josefa Procházky z Choltic,“ líčí Jiří Junek.
Dalším byl František Skála, který byl sedlářem. Právě jeho stál po otevření firmy s autolakýrnictvím velké úsilí boj se společenstvím lakýrníků, natěračů a malířů písma a štítů.
Ti namítali, že Skála, ale také Josef Soukup nejsou vyučenými lakýrníky, a nemohou tedy tyto práce vykonávat. Podávali na ně udání, vyslídili dokonce častokrát přesně, které vozy karosáři lakovali.
„František Skála se třeba bránil tím, že nemůže mít jako autolakýrník živnost, protože taková v té době ani neexistovala. Byli jen lakýrníci,“ líčí Jiří Junek boj průkopníka karosářství. „Nakonec Skála slovo autolakovna z názvu firmy na příkaz úředníků musel vypustit, i když pořád tyto práce na automobilech dělal. A stále měl s lakýrnickou komorou problémy,“ dodal Junek.
