Americký středozápad kvůli globálnímu oteplování v létě pomalu začíná připomínat Blízký východ. Období sucha jsou tam podle britského deníku The Guardian stále delší a průměrné teploty v oblasti čím dál vyšší.
Nové podmínky s sebou na lány obilí v Kansasu či Oklahomě přinášejí i nové škůdce a nemoci, se kterými zemědělci bojují jen velmi těžko. A úroda klesá. „Moderním odrůdám pšenice se kvůli změně klimatu a zdejším šíleným dešťům příliš nedaří,“ říká Bill Davison z univerzity v Illinois.
Oteplení sníží sklizeň až o polovinu, hrozí války o obilí, tvrdí studie |
Tam, kde nezabírá chemie, by však v budoucnu mohla pomoct příroda ze samotného „úrodného půlměsíce“ (termín označuje území dnešního Iráku, Sýrie, Libanonu, Jordánska a Izraele, pozn. red.). Na syrskou trávu Aegilops tauschii si podle článku na stránkách univerzity v Yaleu nepřijdou škůdci, jako je moucha bejlomorka obilná, ani horká léta.
Při pokusu, který provedli vědci v Kansasu, se vypuštěné mouchy hladově pustily do všech dvaceti tisíc vysázených vzorků pšenice různých druhů. Jediná odrůda ničivý nálet přežila, a to právě ta z Aleppa.
Vlastnosti, díky kterým si syrská příbuzná dnešní vyšlechtěné pšenice dokázala před hmyzem vybudovat účinnou obranu i bez pesticidů, ostatní druhy ztratily během stovek let šlechtění. Vědci se proto nyní vracejí do minulosti a hledají prapůvodní silné obilí.
Genovou banku s cennými zrny střežili rebelové výměnou za jídlo
Divokou trávu z Aleppa odborníci z genové banky ICARDA uchovávali v bezpečí i v době, kdy oblast ovládali povstalci. Ti měli mezi svými veliteli i zemědělce, který chápal, jak důležitá banka je.
S vědci proto uzavřel dohodu a rebelové výměnou za jídlo vypěstované na pokusných polích začali banku chránit a zajišťovat jí trvalý přísun elektřiny, aby mohly nezbytné chladicí boxy stále běžet.
Civilizace pěstující lány obilí vyschly a nám to hrozí, říká přírodovědec |
Dohoda však trvala jen do jara 2016, kdy začala krvavá bitva o Aleppo mezi povstalci a syrskou armádou. Tehdy přišel čas na útěk. Zbývající vědci naložili cenná semena a odvezli je do Libanonu, kde trávu také zaseli.
Další pole pak je v marockém Rabatu. „Snažíme se rekonstruovat tyto syrské a irácké odrůdy dřív, než zmizí,“ říká ředitel ICARDA Ahmed Amri. Z Libanonu se Aegilops tauschii nakonec dostala až do Spojených států a pokud dostane všechna oficiální potvrzení, poputují její zrna k americkým pěstitelům.
„Příbuzné divoké odrůdy jsou ze své podstaty odolnější. Přežily i bez našeho rozmazlování. Farmář na statku udělá pro své plodiny všechno, vytrhá plevel i konkurenční rostliny, přinese vodu. Ale divoké druhy takovou asistenci po celé tisíce let nedostávají. Potýkají se se suchem, záplavami i solí. Jsou to robustní odrůdy,“ uvedla enviromentalistka Maywa Montenegro z univerzity v Berkeley.
Dodala, že původní zemědělci odjakživa nechávali kolem svých polí růst divoké obilí, aby se s ním to jejich mohlo přirozeně křížit a získat tak důležité vlastnosti odolných trav. Velcí pěstitelé však tradici nepřevzali - divoké druhy totiž pro ně byl jen plevel.
