V pronajatém domku panuje skoro rodinná idylka. Svůj pokoj má kouč Jiří Vaněk, kondiční trenér David Vydra, fyzioterapeutka Tereza Saifrová i mediální asistentka Katie Spellmanová. „Zatím jsme vařili doma nebo grilovali na zahradě, ještě jsme nemuseli vyrazit na jídlo do restaurace,“ kvituje Kvitová.
Kdo vaří?
Terka. Naštěstí ji to baví. Dělala tvarohové knedlíky, v sobotu jsme měli řízky se salátem. Ale časem určitě zajdeme ven, ať má taky volno.
Jak je pro vás důležité pohodové zázemí?
Hodně. I když jsem třeba nějak extra netrénovala, den mi rychle utekl, což je fajn. Je příjemné, že nemusíme pryč z domu. Nejvýš na chviličku, na kafe.
Petra Kvitová už trénuje ve Wimbledonu.
Here comes the Queen... https://t.co/5jAfhgNb7C
Stále se vracíte do Wimbledonu jako do svého tenisového ráje?
Musím říct, že letos se cítím trochu odlišně. Po vyhraných titulech jsem sem přijížděla s tím, že tady hraju dobře. Že bych zase měla něco uhrát. Loni to (po návratu po zranění) bylo úplně jiné, dospěla jsem k metě, za kterou jsem se při rekonvalescenci hnala. Teď si připadám mnohem klidněji.
Daří se vám zahánět tlak?
Až na to, že na každém kroku slyším, že jsem jedna z favoritek... Já to tak nevidím. Kandidátek na titul je dost. Na vítězku mě pasovali i loni, kdy jsem za sebou měla akorát dva turnaje, což se mi zdálo legrační. Takže to i letos beru s rezervou.
Jak se vám líbilo na večírku WTA u Temže?
Příprava na něj zabrala víc času než samotný pobyt na něm. Chápu, že musíme WTA Tour dělat reklamu. Pro mě znamenal spíš povinnost. Moc jsem se na něm nezdržela.
Ani setkání s bývalou hvězdou Monicou Selešovou vás nepotěšilo?
To bylo moc příjemné! Jsem ráda, že jsme se potkaly. Původně jsem netušila, že taky přijde. Až na Instagramu jsem si přečetla, že je tváří celé akce. Ona mě chtěla poznat, přišla za mnou, bylo to hezké. Obě jsme si prošly něčím podobným.
Obě jste se staly oběťmi přepadení. Podělily jste se o zkušenosti?
Navzájem jsme si složily poklonu. Monica říkala, že jsem comeback stihla rychleji. Ale ona byla napadena přímo na kurtu a musela se na něj vrátit, což pro ni znamenalo podobnou hrůzu jako pro mě návrat do prostějovského bytu.
Jste ráda, že jste před odletem do Anglie zvládla rekognici? Během ní jste poznala muže, jenž je podezřelý z útoku na vás. Už pro vás případ končí?
Přesně nevím, co mě ještě čeká. Neřekli mi, jestli půjdu k soudu, nebo ne. Zřejmě mám ty nejnepříjemnější věci za sebou. Ale ještě není konec procesu, takže věc pro mě úplně uzavřená není. I když ty dveře se snad pomalu dovírají.
Jakým zážitkem pro vás bylo identifikování pachatele?
Pro mě byla strašná příprava na rekognici. Několik dní jsem nespala, vůbec jsem si nedokázala představit, co se bude dít. Před maturitou jsem měla nervy, před zápasy mám jiné nervy a tohle bylo zase úplně něco jiného. Samotná rekognice naštěstí netrvala dlouho, po ní už mi bylo líp.
Věděla jste jistě, že muže poznáte, nebo jste se bála, že si nevybavíte jeho tvář?
Jasně, že jsem se bála. Právě proto jsem nespala. Nechtěla bych označit někoho jiného. Byla to velká zodpovědnost.
Když se ohlédnete, žasnete někdy, jak se vám život po neštěstí zase otočil k dobrému?
Někdy mám pocit, že žiju v pohádce. Kdyby mi někdo loni na jaře řekl, že budu mít šest titulů, z toho pět letos, určitě bych mu nevěřila.
Co jste se o sobě po přepadení dozvěděla?
Vnitřní síla mi zůstala, ale trochu s ní jinak pracuju. I když nehraju dobře, snažím se najít cestu, jak zápas otočit. Dokážu líp využívat své zkušenosti. Třeba teď ve finále v Birminghamu proti Rybárikové mi pomohla vzpomínka, že jsem loni v zápase o titul s Bartyovou taky ztratila první set.
Petra Kvitová po triumfu na turnaji v Birminghamu.
Platí, že nyní máte nejlepší fyzičku v životě?
Je pravda, že vydržím delší výměny, soupeřky dokonce někdy uvařím na kondici. S Magdou Rybárikovou jsem hrála dvě hodiny. Obě už jsme mlely z posledního, ale já míň, což je pro mě docela fajn.
Skutečně se vám po prožité hrůze změnil žebříček hodnot?
Když prohraju zápas, nezhroutí se mi svět. Taky tohle myšlení mi pomáhá. I kdybych už letos neuhrála ani jedno vítězství, stejně by to byla skvělá sezona.
Lidé, kteří vás dobře znají, si všímají, jak jste dospěla. Prý vám pomohlo přestěhování do Prahy, postavila jste se na vlastní nohy... Souhlasíte?
Asi je to všechno přirozené. Já se plánovala přestěhovat do Prahy už před přepadením, které jen všechno urychlilo. Tenisový život nás nutí být dospělejší než naši vrstevníci. Oni třeba mají rodiny, ale my cestujeme, musíme se o sebe sami postarat. Možná jsem vyzrálejší. Vždyť už mi je dvacet osm, takže už bych mohla být rozumnější, ne?
