Mistr světa z roku 2005 a bývalý bek Nashvillu nebo Minnesoty nyní v Kravařích radí českým nadějím. Exreprezentant, jenž se po konci kariéry usadil v New Jersey, se stal asistentem Aloise Hadamczika u reprezentační osmnáctky. „Baví mě, když můžu dětem něco předat,“ říká jedenačtyřicetiletý Židlický.
Zpátky na scéně. Hadamczik začal svou misi u hokejové osmnáctky |
Váhal jste dlouho?
Nemusel mě nikdo lámat. Dětem jsem se věnoval už v době, kdy jsem aktivně hrál. Trénování mě bavilo a baví. A když jsem byl oslovený, měl jsem pocit, že mám něco českému hokeji vrátit. Dal mi v kariéře strašně moc zážitků.
O splácení dluhu mluvil nedávno i Patrik Eliáš, který kývl na roli asistenta u české dvacítky.
Dělá mi radost, když můžu klukům něco předat. Chtěl bych pomoct i mimo led. Jde o to jim říct, jak by se měli připravit, jak to chodí v NHL. Nevím, jaký mají v tomhle věku přísun informací. Když jim máme co dát, můžeme jim poradit a oni to budou chtít slyšet, je to jen dobře. I kdyby si z toho vzali jen trošku. Jsem tady kvůli klukům. Je to o nich, ne o mně.
Co vás na kempu osmnáctky překvapilo?
Spíš bylo těžší si zvyknout, že je člověk na druhém břehu. Poprvé jsem v trenérské pozici, ale kluci jsou pořád stejní. Jsou mladí, spíš vedle vás našlapují. Spíš se oťukáváme. Chce to čas, než se sblížíme. Z hokeje ale mají pořád radost, před tréninkem na sobě pracují, mají všechno před sebou.
Jak reprezentační šichtu skloubíte se životem v Americe?
Budu dojíždět na turnaje a soustředění. Mám v New Jersey povinnosti v jedné organizaci (North Jersey Avalanche). Nejsou to Devils, kluby NHL nemají mládež jako třeba tady Sparta nebo Slavia. Netrénuju, spíš pomáhám, teď budu mít na starosti patnáctileté a šestnáctileté kluky.
A NHL, v níž jste předloni skončil, máte čas sledovat?
Každý rok se mění, mladí kluci ji otáčí k rychlosti a k obratnosti. Hokej je čím dál víc o rychlosti.
Prim také hrají beci vašeho ražení, kteří umějí zaútočit.
Líbí se mi to. Útočník už počítá, že ho obránce podpoří nejen při založení, ale i v útočném pásmu. Líbí se mi Švédové, u kterých v nějaký moment nerozeznáte obránce od útočníka. V dnešní době se už všichni beci snaží tlačit dopředu, když mají možnost. I poslední roky, když jsem ještě hrával, to trenéři vyžadovali. Je hrozně těžké bránit, když se z tří útočníků a dvou obránců stanou třeba čtyři útočníci.
Co říkáte na finále Stanley Cupu?
Pro všechny v Americe byl šok, že se tam dostalo Vegas. Ale Washington makal, spoustu let byl na špici. Zasloužil si vítězství. I Barry Trotz, který mě trénoval čtyři roky v Nashvillu. Je to výborný trenér, pro něj velká satisfakce.
Jaký je jako kouč?
Čeká na hráče, co předvede. A když to týmu prospívá a je platný, nemá důvod do toho zasahovat. Ze své zkušenosti můžu říct, že mě nechal hrát tak, jak mi to bylo blízké. Nešlapal po mně, nechtěl mě změnit. Naopak. Na to, že jsem byl v NHL první rok, mě nechával hrát, jak mě to na ledě bavilo.
Je tohle vaše trenérská filozofie i u mládeže?
Svoboda myšlení je základ. Nechci to nějak propagovat, ale tohle ve hře musí být. Aby kluci o tom nepřemýšleli, aby automaticky stříleli, přihrávali a bavila je hra.
