Český prezident Miloš Zeman opakovaně útočí na novináře, v žertu dokonce řekl, že „novináři se musí likvidovat“. Může to mít vliv na důvěryhodnost žurnalistické práce?
Samozřejmě že může. Můj názor ale je, že lidé jako prezident Zeman nebo prezident Trump důvěryhodnost novinářů nepodrývají. Jejich dovednosti spočívají v tom, že jsou nadanými politiky, kteří mohou ovlivnit veřejné mínění.
Zeman zaútočil na ČT a další novináře. Část politiků na protest odešla |
Dobří novináři jsou určitě i v České republice. Nejsem sice expert na českou žurnalistiku, ale zaznamenal jsem mnoho obav z měnící se povahy vlastnictví českých médií a také z mocných lidí, kteří jsou ve střetu ekonomických a politických zájmů. Někteří možná svého vlivu nevyužívají, ale lidé mají právo se obávat.
Právě proto by měli podporovat média, která považují za nezávislá a kvalitní. Vzhledem k tomu, jak se mění obchodní model žurnalistiky, začíná být jasné, že čtenáři budou časem za žurnalistiku platit. A jedinou cestou jak dostat zaplaceno je kvalita. Nikdo nebude platit za odpad.
Minulý týden byl na Slovensku zavražděn investigativní novinář Ján Kuciak a jeho snoubenka. Hrozí častější útoky na novináře i v demokratických zemích, kde se nenávistných projevů vůči nim dopouštějí právě vrcholní politici?
O tom není pochyb, statistika nelže. Vidíme to po celém světě. Novináři jsou napadáni slovně i fyzicky. Jsou vykazováni z oblastí, kde by jim mělo být umožněno vykonávat svou práci a v těch nejtragičtějších případech jsou zabíjeni. Nepochybuji o tom, že slovní útoky na novináře a zacházení s novináři, jako by byli skutečnými nepřáteli společnosti, je nebezpečná věc.
Dochází ve Spojených státech k větším zásahům do novinářské práce a svobody slova od doby, co se Donald Trump stal prezidentem?
Ne. Ve Spojených státech určitě existuje větší polarizace, než by měla. Došlo tam také k fyzickým konfrontacím s novináři, ale nestala se žádná tragická událost jako například na Slovensku. V některých ohledech je Donald Trump pro žurnalistiku skvělý, protože je o články o něm velký zájem. V něčem je naopak škodlivý, ale věřím tomu, že ušel dlouhou cestu. Takto rozdělující a manipulativní lídr je v mnoha směrech pro americkou demokracii přínosný, protože to lidi probouzí a začínají chápat, jak křehká je naše svoboda.
Občas to vypadá, že Trump ráno napíše status na Twitter a novináři pak celý den neřeší nic jiného.
Je to takový uzavřený kruh. Na jedné straně si myslím, že Trump je manipulován novináři, například televizním pořadem Fox & Friends. Na druhou stranu Trump vytváří „malé bouře“, aby odpoutal pozornost novinářů od jiných věcí.
Co si myslíte o fake news? Mají proti nim vznikat novinářské platformy?
Je to určitě problém, ale nejsem tím tak znepokojený jako mnoho dalších lidí. Myslím si, že novináři často používají fake news jako druh výmluvy. Stejně tak se domnívám, že politici jako prezident Trump, Zeman a další populisté, to zase používají jako způsob útoku na žurnalistiku a novináře. Zatím jsem neviděl žádný důkaz, že fake news představují pro společnost enormní problém.
Redakce The Seattle Times získala pod vaším vedením čtyři Pulitzerovy ceny. Který z těch případů se vám nejvíce vryl do paměti?
Pravděpodobně nejvíc se mi vybavuje příběh z roku 2010, který měl sice investigativní aspekty, ale Pulitzerovu cenu vyhrál v kategorii zpravodajství. Tehdy došlo k vraždě čtyř policistů a ten případ byl z mnoha důvodů náročný i fascinující zároveň, protože šlo o první efektivní využití sociálních sítí ve zpravodajství. Až do té chvíle byly sociální sítě, zejména Twitter, používány především pro propagaci už existujících článků.
David BoardmanBývalý investigativní novinář, nyní děkan Klein College of Media and Communication ve Filadelfii. Předsedá Reportérské komisi pro svobodu tisku a správní radě Solutions Journalism Network. V minulosti byl šéfredaktorem The Seattle Times, největšího deníku na severozápadním pobřeží Spojených států. Pod jeho vedením získala redakce čtyři Pulitzerovy ceny. Boardman působí ve správních radách Fondu pro investigativní žurnalistiku a v novinářském projektu zaměřeném na informování o organizovaném zločinu a korupci. Do Prahy přijel na pozvání Nadace OSF a neziskové organizace Ashoka.  Bývalý šéfredaktor deníku The Seattle Times David Boardman. |
Jeden muž tehdy bezdůvodně zastřelil v kavárně čtyři policisty, vydal se na útěk a začalo pronásledování. Ve společnosti se šířil strach a dezinformace o tom, kde se hledaný muž pohybuje, obzvlášť na sociálních sítích. Seděl jsem tehdy uprostřed redakce a společně s ostatními jsem ověřoval, co z toho je, a co není pravda. Ráno jsem začal se šesti sledujícími na Twitteru a večer jsem končil s dvanácti sty sledujícími. Tehdy jsem uvěřil v sílu sociálních sítí. Najednou jsem viděl, jak efektivní Twitter a sociální sítě obecně mohou být. A to jak pro získávání informací, tak pro jejich šíření. Tehdy jsme v Americe nastolili úplně nový standard pro aktuální zpravodajství.
V roce 1993 získaly The Seattle Times nominaci na Pulitzerovu cenu za článek o ženách, které obvinily senátora Brocka Adamse ze sexuálního obtěžování a znásilnění. Vybavil se vám tento případ nyní v souvislosti s kampaní MeToo, která hýbe Amerikou?
Ano, rozhodně. Ten rok jsme vyhráli všechny novinářské ceny kromě Pulitzera. Myslím, že ten příběh byl příliš kontroverzní a společnost na něj nebyla připravena. Tenkrát jsme si opravdu mysleli, že to bude znamenat obrat v přístupu k sexuálnímu obtěžování a zneužívání žen ze strany mocných mužů a ukázalo se, že to byl jen stavební kámen.
Obrat nastal až o pětadvacet let později. Všechny tyto příběhy nakonec přispěly k tomu, že tento typ chování už není v Americe přijatelný. Měl jsem možnost o tom mluvit s několika ženami tady v Česku, které mi řekly, že Česká republika je v této problematice asi 20 až 30 let pozadu za Spojenými státy, a že chování, které u nás není možné, je tady přípustné.
Po třiceti letech novinařiny jste se rozhodl vyměnit post šéfredaktora za práci děkana na univerzitě. Co vás přimělo k takovému rozhodnutí?
Práci novináře jsem miloval až do chvíle, než jsem ji milovat přestal. Došel jsem k bodu, kdy už jsem to dál dělat nemohl a nechtěl. Jedním z důvodů bylo také to, že noviny, kde jsem pracoval, se dostaly do velkých finančních potíží a museli jsme propustit mnoho lidí. Každého z nich jsem propustil osobně a ve výsledku přišlo o práci více než sto padesát lidí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už to dál dělat nedokážu. Už mě nebavilo snažit se, abychom přežili jako zpravodajská organizace a mediální lídr.
Tehdy jsem začal víc přemýšlet o tom, jak mohu naší profesi pomoci přežít. Měl jsem pocit, že univerzita mi dá nejen příležitost pracovat s mladými lidmi a inspirovat je, ale také se zapojit do národního a mezinárodního dialogu o budoucnosti žurnalistiky. Oboje se mi podařilo dokázat a jako druhá část mého profesního života mi to přijde skvělé.
V čem se podle vás žurnalistika za poslední dekádu nejvíce proměnila?
Žurnalistika se za poslední dekádu pozoruhodně změnila. Jak v dobrém, tak zlém. Mezi to negativní patří, že se její obchodní model převrátil vzhůru nohama. Ve Spojených státech bývaly pro noviny největším zdrojem příjmů inzeráty a pro většinu amerických novin to představovalo přibližně padesát procent příjmů. Nyní je devadesát procent z těch padesáti navždy pryč. Všichni inzerenti odešli na specializované internetové weby a to je vážný problém.
Z té pozitivní strany má žurnalistika k dispozici nové technologie, které nám poskytují skvělé nástroje pro shromažďování a šíření informací, jejich analýzu, zpracování dat a také nám umožňují kontakt se čtenáři. Svým studentům říkám, že nyní je ten nejnáročnější, ale i nejvíce vzrušující čas žurnalistiky a je jenom na nich, jak bude vypadat v budoucnu.
Sám jste po většinu profesního života pracoval v tištěných novinách. Myslíte, že má tisk ještě nějakou budoucnost?
Myslím si, že místo pro tisk tady pořád ještě je. Tisk je silný z hlediska vizuálních prvků, fotografií, designu a schopnosti objevit příběhy, které byste neviděli online. Nicméně myšlenka vydělávání na tištěných novinách vycházejících sedm dní v týdnu je šílená a archaická. Nemá to budoucnost. Jsem zastáncem týdeníků, které nabídnou vysoce kvalitní texty doplněné skvělým obrazovým materiálem.
Proměnila se podle vás s příchodem digitálních médií zásadně etika novinářské práce?
Rozhodně. Digitální média vytvořila úplně nové etické výzvy. Špatná etická rozhodnutí navždy zůstávají zaznamenány online. Měli bychom tedy přemýšlet nad tím, co a jak o lidech píšeme, protože jim to může zničit život.
Nedávno jsem mluvil s mužem, který byl obviněn ze sexuálního obtěžování. Noviny o tomto nařčení informovaly a ačkoli se nikdy nenašly důkazy, pokaždé když si někdo vyhledá jeho jméno, je to jedna z prvních informací, která se objeví. Kvůli tomu pak nikde nedostanete práci a je to obrovský problém.
Ve Spojených státech neexistuje právo na to být zapomenut jako tady v Evropě, ale podle mě bychom ho měli mít. Nesouhlasím s tím, že by vláda nebo Google měli rozhodovat o našich životech offline.
