„Hodili mě do vody, ať plavu.“ A tak se životopis tehdejšího tělocvikáře začal plnit hokejovými štacemi. Je v něm třeba i titul z korejské ligy či post generálního manažera u ženské reprezentace. Také o tom Jandač mluví pro MF DNES.
Takže k rozhodnutí stát se trenérem pomohl alkohol?
Nebylo to o tom, že by se člověk musel nějak upravit, aby si dodal odvahu. Nějaké pivo tam ale bylo, něco jsme s hráči popili a vše si řekli. Já tehdy kvůli zranění celý podzim nehrál, dodělal jsem zrovna vejšku a přišel za mnou starosta Berouna, který se podílel na hokeji, abych dojel sezonu jako trenér. Mně to přišlo zbytečné, byl jsem tam nejmladší, za klub hráli hlavně vysloužilci, a tak se mi do toho nechtělo. Neuměl jsem si to představit, neměl jsem žádnou zkušenost, vždyť já maximálně trénoval děti při škole. Odmítl jsem, až přišel ten vánoční večírek.
Co se změnilo?
Hráčům jsem rozumně řekl, že si nedokážu představit, že je budu peskovat a trénovat, když mají víc zkušeností než já. Ale oni, že je to v pohodě a že potřebují jen někoho, kdo by je vedl. Tak jsem to zkusil.
A hned v první lize.
Navíc jsem neměl asistenta. Bylo to rovnou do vody, ať plavu. Hráli jsme play-off, ale závěr byl divný. Přišlo mi, že bylo dopředu dané, kdo postoupí. Tehdy proti nám stál Třinec a vůle, abychom šli dál, moc nebyla.
Měl jste vystudovanou FTVS. Bral jste koučování poctivě?
Tenkrát nám na vysoké o hokeji přednášeli profesor Kostka a Pavel Wohl. To byly kapacity a měli jsme díky nim i spoustu praktických věcí. Hokejová specializace měla na škole vysokou úroveň a my tam chodili, protože nás to bavilo. Nebyla to nalejvárna. Souběžně jsem studoval i učitelství, ale rozhodně jsem neměl představu ani nebylo mým cílem, že bych šel někam trénovat či učit. Já dělal vysokou hlavně proto, abych nemusel na vojnu.
Učil jste někdy?
Prvního půlroku po škole. Chodil jsem na dvě hodiny denně na základku u nás v Loděnicích.
Tehdy ještě děti tělocvik bavil?
Já jsem se s tím nemazal. Dnes je problém, že je hodně učitelek. Navíc jakákoliv výtka, křivý pohled je skoro žalovatelný. Já o tom nepřemýšlel. Taky za mnou občas přišli domů rodiče, že si děti naříkají, že jsou utahané z tělocviku. Že holky, které menstruovaly, musely cvičit, i když neměly cvičební úbor. No, prostě musely. To není nemoc, odpovídal jsem jim. A když máte jen džíny, tak půjdete v džínách.
Koukám, byl jste ostrý učitel.
Jak říkám, nemazal jsem se s tím. Ale bylo to dané mladickou naivitou, nezkušeností a neznalostí. Byl jsem dost důrazný, sem tam při sportu jsem i někoho trefil. Já s nimi hrál fotbal, hokej, florbal. Pak už dokonce kluci zůstávali v tělocvičně i po škole, nechali si ujet autobus, bavilo je to. Občas nějaké žáky potkám, dnes už jsou to dospělí lidé a nemají žádné řeči: Hele, to je ten blbec. Třeba si to myslí, ale nemám z toho ten pocit. Ovšem to učitelství bylo jen na půl roku. My začínali s kolegou podnikat, jenže já ještě bydlel u otce a potřeboval jsem mít před ním nějakou pracovní činnost. Tak jsem učil.
Už jste zmínil dvojici Kostka-Wohl. Jaké bylo mít takové učitele?
Bylo nám osmnáct, devatenáct, takže jsme si hodnotu těchto učitelů a lidí, co nám přednášeli, vůbec neuvědomovali. Docenili jsme to až později. Věděli jsme, co jsou zač, ale extra jsme to neprožívali. Byli jsme spíš ještě puberťáci.
Oba hodně publikovali. Co vy, napsal byste knížku o hokeji?
Musel bych se nejdřív na hokej vykašlat. Kdyby mi chyběl a přišla nabídka, mohl bych něco vytvořit. Ale vždy jde o to najít si téma, které by bavilo mě a které by mělo hodnotu a někomu něco dalo. To není jednoduché. Nejde říct: Teď se kopu do zadku, tak napíšu knížku. Musí to být podložené vědeckou činností, musí se do toho třeba zapojit víc trenérů.
Využíval jste teorie ze školy?
Hlavně v letní přípravě. To dávkování šlo do většího odborna. Jak připravit hokejistu, a ne atleta na 10 kilometrů. Na ledě pak už tolik ne, i když ve škole se vyžadovalo, abychom věděli, v jaké intenzitě tréninková jednotka bude. Jenže v dospělém hokeji je to o citu. Někdy potřebujete hráče nechat vyjezdit, někdy je zase musíte zavařit. Já byl tenkrát samouk, ale že bych do toho dával bůhvíkolik teorie, to ne. Ale vím, že je obecný pohled, že trenéři, kteří nemají za sebou bohatou hráčskou kariéru, mají jen školy, tak jedou teorii a praxe nic.
Kouč českého týmu Josef Jandač sleduje zápas se Švédskem.
Ale neplatí to, že?
Je to často podsouvané, ale znám spoustu trenérů, kteří hokej nehráli, ovšem v praxi jsou dobří. A naopak jsou kluci, kteří hráli dlouho, začnou trénovat a najednou zjistí, že je to úplně jiný svět. Když se podíváme, kdo se výrazně z bývalých hráčů prosadil, tak tady vidím akorát Růžu (Vladimír Růžička). Teď se mi líbí Martin Straka – lidsky i hokejovou minulostí. Fandím mu. Když bude mít vedle sebe správné asistenty, kteří mu pomůžou, tak je to trenér s budoucností. Spousta kluků ale skončí s hraním a brzy zjistí, že je trénování nebaví. Že to není pro ně. Musíte si připravovat taktiku, máte zodpovědnost, videoporady. Jako hráč se vyházíte na ledě a pak máte čistou hlavu. Trenér o hře ale přemýšlí pořád. Nosí si práci domů, je to jiné řemeslo.
Teď jsme v Koreji. Tady jste rovněž trénoval. Jak vás objevili?
V Berouně jsme si protáhli sezonu až do dubna a přijeli k nám Korejci z jednoho klubu. Měsíc se v Česku připravovali na ligové finále, zatímco jejich soupeř se připravoval v Kanadě. Byl bohatší, velký favorit. Jenže nikdo se jim u nás nevěnoval, na ledě byli bezprizorní, připomínali soubor tanců a písní. Jejich tréninky byly fakt hrozné. Tak přišli za mnou, protože nás viděli trénovat, jestli bych jim neudělal pár tréninků. Pomáhal mi ještě Leo Gudas a jim se to tak líbilo, že nás oba pozvali na to finále. A oni to vyhráli. To byl pro ně velký úspěch, protože měli malou šanci. Takže nás nechali v Koreji o týden déle, byli strašně pohostinní. A vděční za tu pomoc.
A vy jste se do Koreje vracel.
Ano, další roky jsem sem jezdil, abych tady dělal hokejové kempy. Tím jsem si vydělával, protože jinak jsem byl v hokeji placený minimálně. Ale ten tréninkový kemp, který jsem jednou dvakrát do roka uspořádal, mi dal finanční svobodu. Byl jsem schopný si vydělat peníze a bylo jich víc než za celou sezonu doma.
Proč to skončilo?
Dělal jsem to od roku 1995 do 2002, pak se narodily děti a už jsem neměl čas. Snažil jsem se to přehodit na jiné, ale Korejci byli nespokojení. Řekli, že buď to budu dělat já, nebo nikdo. Tak to vyšumělo.
Dalo vám to něco?
Vyzkoušel jsem si na nich spoustu hokejových cvičení. Byli pro mě dobří pokusní králíci, protože jsou neskutečně disciplínovaní. Udělal jsem si zásobu hokejových cvičení, ze kterých jsem pak další dva tři roky žil. Že by mě to hokejově posunulo, to ne. Ale byl jsem nucený mluvit v angličtině, poznal jsem jejich mentalitu, jejich tradice, četl jsem si o korejské historii. Hokejově to bylo v té době v plenkách. Až postupně se to zvedlo, když se otevřel trh cizincům. Hokej šel výkonnostně nahoru, ale v popularitě tu ani teď není žádný rozdíl, stále je to okrajový sport.
Co korejská mentalita?
Obdivoval jsem, jak ctí autority a starší lidi. Mají velkou poslušnost. Ještě hodně uznávají lidi, kteří mají ve společnosti postavení – doktor, učitel. A za mě byly za velké hvězdy lidi, co neměli šikmé oči. Takže já šel po ulici a zastavovali mě místní a chtěli autogramy. Připadal jsem si jako hvězda z Hollywoodu, přitom já byl Pepík z Chrustenic.
Teď ještě jedna položka z vašeho hokejového životopisu. Dělal jste manažera ženské reprezentaci. Jak jste se k tomu dostal?
Moje sestra hrála hokej za Beroun, kde byl silný tým a základ pro reprezentaci. Já se tam občas zdržel, čekal na ni. Nebylo to tak, že bych chodil šmejdit za holkama. Najednou jsme měli v Liberci po sezoně a ony potřebovaly někoho, kdo by s nimi jel na mistrovství světa zařizovat nějaké věci. Tak jsem narychlo jako záskok na poslední chvíli jel.
Nekoukal jste na ženy na ledě s despektem?
Že by mě to extra bralo nebo bych si z toho něco vzal, tak to ne. Ale fandil jsem ségře, českému nároďáku. Jasně, holky se snažily, ale ta hokejová dovednost jim chyběla. Tak jsem si říkal: Nemůžeš mít nároky, jako když trénuješ chlapy. Co mě ale zarazilo, jak na sebe byly ty ženské sprosté. Co já slyšel u mantinelu, tak takhle neřvou ani chlapi.
